Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Rozhovory

Sleaford Mods: Nedivím se, že nikdo nechce mluvit o tom, jak je mu fajn

S frontmanem britského dua Jasonem Williamsonem o zkoušení na koncerty, pandemii i Británii po brexitu

Slefarod Mods, zprava  Jason Williamson a Andrew Fearn • Autor: Roger Sargent
Slefarod Mods, zprava Jason Williamson a Andrew Fearn • Autor: Roger Sargent

Nikdo nevytvořil tak příhodný soundtrack k dění v Británii v průběhu poslední dekády jako Sleaford Mods - duo, v němž se sešel textař a jízlivý glosátor Jason Williamson s beatmakerem Andrewem Fearnem. Vnímali společenský rozkol vedoucí k brexitu, důsledky úsporných opatření v rámci politiky austerity, popisovali drolení sociálního smíru, růst nesnášenlivosti vůči cizincům i frustraci dělnické třídy, z niž Williamson vzešel.

Sleaford Mods se stali dost nepravděpodobnými hvězdami. Kombinace vzteklého muže ve středním věku, který na pódiu chrlí texty - a vedle něj postává a pohupuje se další muž, který pouští beaty z počítače, není něco, co by šoubyznys běžně oslavoval. Ovšem kromě žánru grime patří tato dvojice z Nottinghamu k tomu nejoriginálnějšímu, co současné ostrovní scéna nabízí. Potvrzuje to i měsíc stará albová novinka Spare Ribs, která nezavírá oči před ničím, co se děje, a Williamson tu v chytlavých skladbách komentuje paranoiu, kterou ve společnosti vyvolala pandemie, třídní napětí, ale také se nesentimentálně vrací se do svého dětství.

Kapela patří mezi plánované hvězdy festivalu Colours of Ostrava, za současné situace si ovšem Williamson mimořádný úspěch alba Spare Ribs užívá ve svém bytě. Karanténu si loni zpříjemňoval parodiemi na show The Great British Bake-Off a nyní to vypadá, že nedostatek koncertů nahradil četnými rozhovory. Sám k tomu hned na úvod videohovoru říká: „Dokud se s vámi lidé chtějí bavit, je podle mě důležité to neodmítat. I tohle je způsob, jak může kapela růst a získávat nové fanoušky. Zájem o rozhovory mě ovšem zaskočil,“ říká a po kratičké odmlce přihodí: „Samozřejmě bývají i nudné, ale co už, tak holt někdy bývá.“   

Album Spare Ribs vyšlo před měsícem - jaký k těm písním máte nyní vztah? Obvykle se kapela vydá s novým repertoárem na turné a tam ho otestuje, něco se o něm dozví, začne ho vnímat jinak. Tohle ale v současnosti není možné…

Občas zkoušíme, ale ne moc. V podstatě jen proto, abych si hlas udržel ve formě. Nechci to přehnat, nechceme se ty skladby naučit moc dobře ve velkém předstihu, protože to by mohl být problém. Člověk by si je moc zautomatizoval. Beru to tak, že jsou naše písně v polospánku - a teprve až přijde čas a budou jasné termíny, pustíme se do toho pořádně.

Počínaje novým rokem britská vláda nechala na holičkách své umělce, když nepřistoupila na dohodu s EU, která by umožnila plynulý bezvízový pohyb v rámci turné. Představuje to obrovským zásah do evropské kulturní výměny, který kontinentální scénu nejspíš hodně poznamená. Dokážete popsat, jak konkrétně se to dotkne přímo Sleaford Mods?

Pro nás jako už známou kapelu to bude – myslím - oukej. Přinese to nejspíš pár administrativních nepříjemností, ale my – když to zaklepu na dřevo – budeme v pohodě. Jde ale o mladé začínající kapely, pro ty to bude těžké. Obzvlášť pokud kolem sebe nemají vytvořenou dobrou infrastrukturu, která by se o ně postarala. Když budu konkrétní, třeba jen vyplňovat a podepisovat na hranicích papíry pro každý nástroj - to je šílený. To se musí změnit, takové procedury budou pro mnoho malých kapel neproveditelné a definitivně je to poškodí.

Ještě ke Spare Ribs. Loňský rok přinesl atmosféru, kdy se zdá, že lidé hudbu dominantně používali jako zdroj útěchy, utíkali se k ní, aby je utišila. Sloužila eskapistickým tendencím. V tomto rozpoložení jsou ovšem Sleaford Mods jednou z mála kapel a vy jeden z mála textařů, který se položil do všech nepříjemných aktuálních témat, jako jsou důsledky brexitu i pandemie. Bylo to vědomé?

Všimnul jsem si, že hodně kapel se tomu začalo vyhýbat, nechtěly to vzít na vědomí a možná kvůli tomu jsem i já pochyboval, jestli dělám dobře. Ale pak si člověk řekne, že se nesmí bát být upřímný sám k sobě. To nutně neznamená, že musí napsat texty, které jsou „brutálně upřímné“ - ale měl by dobře vědět, co chce udělat. Člověk nemůže ignorovat, v jakých časech se nachází, a pokud to zachytí správně, což se nám – myslím – podařilo, tak to má svůj smysl. Samozřejmě se to dá taky přehnat, můžete být moc názorný, snadno sklouznete i ke klišé. Nám se snad podařilo najít rovnováhu.

A vnímáte tedy obecnou tendenci hudebníků i posluchačů k unikání od reality a zavírání očí…

Samozřejmě, že vnímám, a nedivím se jim, vždyť je to hrozné. Pandemie dozajista promění podobu společnosti, ekonomiky, lidských životů. Životy nás všech se změní a to je děsivé, ale současně s tím je lepší uvědomit si to a čelit tomu, než od toho utíkat. Nechci tím ale říct, že umělci, kteří se tématu pandemie vyhýbají, dělají něco špatně. Jde mi jen o to, že někdy je lepší vzít na vědomí to, co je přímo před vámi.

Jedním z hodně výrazných a opakujících se témat na Spare Ribs je napětí mezi elitami a lidmi z dělnického prostředí a chudší vrstev. Zároveň zpíváte o fenoménu, který popisujete jako „třídní turismus“ - jev, kdy na sebe lidé z vyšších tříd berou znaky dělnického prostředí a stylizují se do nich jako do role. Nedávno dokonce The Guardian zveřejnil výsledky výzkumu, v němž velká část střední třídy samu sebe iluzorně vnímá jako třídu dělnickou. Týká se to i kapel, které pracují s estetikou nižších vrstev. Dokázal byste popsat důvody této přitažlivosti?

Protože to je mnohem atraktivnější a v rámci umění a kreativních oborů obzvlášť. Vezmete-li to z hlediska uměleckého vyjádření, středostavovská existence je velmi příjemná, pěkná a komfortní. Ale to není moc zábavné, že? Proto hodně lidí shledává kulturu vycházející z prostředí dělnické třídy jako něco, k čemu by se mohli přiklonit a profitovat z ní. Využít její image, vyjadřovacích prostředků, stylu oblékání, přisvojit si průkopnické žánry, které vytvořila. Tak by šlo pokračovat dál a dál - jde o to, že všechny tyto prvky jsou mnohem přitažlivější než charakteristiky, jaké nabízí středostavovská kultura, která vlastně nemá pořádné rysy. Samozřejmě, když půjdeme do akademického prostředí, tak v jeho rámci najdeme obrovskou porci inteligence, poučenosti literaturou a dějinami umění. Mnoho lidí tohle ale nevnímá - nevyužívá „své“ prostředky pro svoji tvorbu. Nejsou sami sebou. Další důvod snahy působit jako dělnická třída je ten, že lidé nechtějí dávat najevo, že jsou spokojení, protože mnoho jiných opravdu není. V téhle zemi se všechno utahuje, tak se nedivím, že nikdo nechce mluvit o tom, jak je mu fajn. Chtějí působit, že jsou drsnější.

Díky symbolům dělnického prostředí se mohou prezentovat autenticky?

Ano, a to je špatně – a ne jen z těch důvodů že jsou někým, kým nejsou. Protože co je špatného na tom být sám sebou? Proč nezkusit najít nějaké poselství uvnitř sebe samého? Proč se to nepokoušet identifikovat? Přitom nejde jen o dělnickou třídu. I střední třída čelí různým formám kontroly a ohrožení, byť to má o poznání lehčí – tak proč se nepokusit mluvit o tom? Ani já už dnes nepatřím k dělnické třídě, i když ten odstín si s sebou pořád neseme: jsem střední třída.

Mluvíme-li o vás jako o střední třídě, připadá mi také výjimečné, že jste se proslavil se Sleaford Mods teprve v době, kdy vám bylo okolo čtyřicítky, což rozhodně není v populární hudbě, která sází na mládí, běžné. Jaký efekt ne vás měla popularita, která se dostavila až ve středním věku?

Důležité je říct, že jsme se proslavili s poměrně originálním formátem. V době, kdy jsme vystřelili, hodně kapel pořád hrálo grunge punk ovlivněný Nirvanou, pořád tu bylo dost kapel hrajících si na post-Oasis, elektronika přicházela a odcházela, byla to trochu pustina. Moje myšlenka na Sleaford Mods se zrodila už v roce 2004, v průběhu let jsem potkal Andyho - a stále se to vyvíjelo a vyvíjelo.

Důvod nezabalit to v průběhu let byl tedy ten, že jste věřil v originalitu toho, co děláte?

Čím víc jsme náš styl prozkoumávali, tím víc se mi zdál zajímavější a zajímavější. Ale abych se vrátil k vaší předešlé otázce, podle mě je lepší prorazit až v pozdějším věku. Kdyby mě to potkalo v mládí, asi by to nedopadlo dobře. Měl jsem potíže s drogami a alkoholem skoro až do svých pětačtyřiceti, takže když si představím, že by mi bylo dvaadvacet, tak bych se v tom nejspíš úplně ztratil.

Měla ta zkušenost, že jste byl hodně dlouho – řekněme - živořící muzikant, vliv i na to, že jste v textech pořád dost nekompromisní?

Je to možné. Člověk si dlouho budoval sebevědomí a to se projevuje.

Po šesti albech a přerodu z kapely, která jezdí ve starém volkswagenu po hospodách, do taháku na festivalech i velkých sálech, jak to zachycuje dokument Bunch of Kunst, jste překvapený, že je kariéra Sleaford Mods nyní tak stabilní?

Jsme moderní kapela s moderním zvukem, takže mě to nepřekvapuje. Právě proto, že jsme současní, je nám dovoleno existovat. Ale současně s tím nám snadno hrozí, že se začneme opakovat a publikum nás začne opouštět. To je obvyklý cyklus kapel, nicméně u nás ještě nenastal.

Mluvíte-li tom, že jste moderní kapela, tak asi jedno z nejšťastnějších rozhodnutí při založení Sleaford Mods bylo, že jste opustil formát kytarové kapely, jehož jste se držel v devadesátých letech…

Pohltil mě hip hop a elektronika. A taky strašně moc lidí dělalo tohle (předvádí hru na kytaru – pozn. aut.).  Každý to dělal a mě došlo, že v tom nejsem tak dobrý a ani nemám chuť být. Není to moje touha. Tak jsem se musel ptát, co je moje touha?

Píší se vám texty snadno?

Do velké míry ano. Píšu, vracím se k tomu, edituju. Je to dovednost, v které jsem se během let hodně zlepšil. Když to děláš roky, zlepšuješ se - a je jedno, jestli opravuješ auta nebo stavíš dům. Dneska to už moc nedře a nezapotím se.

Co je spouštěč toho, že začnete? Co odstartuje první nápad, první verš?

Popravdě to jsou většinou negativní emoce. Frustrace, vztek, žárlivost, závist, paranoia, omezenost, malichernost. Všechny tyhle přísady způsobí počáteční výbuch.

Stále se tedy jedná o onen „bezmocný vztek“ - jímž vaši tvorbu charakterizoval stand-up komik Stewart Lee?

Ano, ta emoce tu pořád je, protože člověk se stále cítí bezmocný. Jako by se neměl čeho chytit. Připadá si malý. A teď se musí ptát sám sebe, jestli je to dobrá, nebo špatná věc.

Kromě vzteku je ovšem nedílnou součástí vašeho výraziva i humor. Sleaford Mods tvoří unikátní směs vzteku a posměchu. Mění se v průběhu let témata, vůči nimž váš vztek míří?

Samozřejmě - a často můj vztek není ani pořádně opodstatněný. Jsou v něm díry. No a co. Proč si to nedovolit a nedostat to ze sebe?

Spare Ribs přináší novinku i v tom smyslu, že si poprvé zahráváte s nostalgií. Skladby jako Mork n Mindy a Fishcakes se vracejí do vašeho dětství. Bylo těžké se tímhle způsobem otevřít?

Malinko. Ale mě jen zajímá, jestli je to dobré pro mě – ne, co si lidé myslí. Nechtěl jsem těmi texty budit soucit, šlo o zachycení silných vzpomínek.

Ty skladby se zdají být jako typický výsledek života v karanténě, kdy člověk nemá mnoho nových podnětů, a tak snadno utíká do vzpomínek. Je to ten případ?

Určitě. Měl jsem poraněná záda a to spustilo proud vzpomínek na operaci zad, kterou jsem prodělal jako malý kluk. Tím to začalo. Ale máte pravdu, člověk nemá moc nových zkušeností, proto se vzpomínky vynořují, zůstávají s vámi a expandují.

Když říkáte, že se nestaráte o to, co si lidé myslí o vašich textech, jaká kritéria máte pro to, že jste napsal dobrý text?

Cítíte to. A není to něco, co oslovuje vaše ego - musí to být ve spojení s vaší intuicí. S tím, jak vnímáte svět a svoje místo v něm.

Na Spare Ribs je rovněž znát, že se od rapu sunete více k melodii - i když je to v mnoha ohledech syrové album, obsahuje hodně chytlavých skladeb. Zároveň jako byste víc začal zpívat. Začal jste objevovat svůj hlas?

Trochu. Začal jsme v minulém roce poslouchat mnohem více zpěváků než rapperů a to byla vítaná inspirace. Změnilo to do jisté míry můj přístup. Pořád mám rád rap a mluvené slovo, ale začal jsem i doceňovat zpěv.

Souvisí i tenhle příklon ke zpěvákům s životem v izolaci? Protože se to jistě muselo projevit na tom, že jste změnil zvyky, možná začal víc poslouchat jinou hudbu…

Když jste na turné, je to skvělé pro poslouchání nové hudby, protože stejně nemáte co jiného během přejezdů a dne na práci. Ovšem doma, kde mám děti a partnerku, toho času není tolik. Neposlouchám zdaleka tolik hudby, kolik bych chtěl, ale dokážu si najít prostor ke čtení. Dost čtu. Většinou politické a sociálně kritické knihy, nyní jsem se ponořil do tématu černošské kultury. Zajímá mě koncept bílé dělnické třídy a toho, jestli má pořád ještě takový význam, jaký měla. Snažím se zorientovat a formovat si nový pohled na věc. Člověk díky tomu začíná rozumět, proč lidé volili tak, jak volili. Teď jsem si připravil výběr čtení na téma volebních zvyklostí, to je směr, kterým se letos pustím.

Projeví se to v tvorbě?

To nevím. Ale člověk si musí dávat velký pozor na politická sdělení, protože já jsem dnes privilegovaný jedinec. Moje pozice je privilegovaná, takže jak vůbec nějaké sdělení komunikovat, abych nezněl jako kdejaký blahobytný šmejd?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].