Samotáři dohláškovali. Zrcadla ve tmě empaticky vypráví o těch, kteří řeší, jak se přestat řešit
 
Zrcadla ve tmě
Autor: Aerofilms

Z pohledu propagace je to jeden z nejlepších letošních tuzemských filmových příběhů. Debutující ambiciózní režisér už nechce čekat na dlouhé a nejisté grantové kolečko a chuť producentů prosazovat jeho projekt, vybere proto své bankovní konto a za pár set tisíc natočí první film. Ten si následně zvolí do soutěže prvních a druhých snímků karlovarský festival - a do distribuce pak přední tuzemský distributor artových filmů.

Černobílý debut režiséra Šimona Holého Zrcadla ve tmě tak přitahuje pozornost tím, jak vznikl. Příběh vzniku v sobě má notnou dávku romantiky i zapálení: na jeho konci je dílo zdánlivě bez kompromisu, natočené za „svobodné“ peníze a nevázané na nic dalšího. Jen na ochotu přátel se do projektu zapojit či přispět. Zrcadla ve tmě však mohou nabídnout podstatně víc než tuhle atraktivní story. Jsou empatickou, komorní filmovou introspekcí do prožívání vnímavých mladých lidí, kteří v principu řeší, jak se přestat řešit.

Reklama
Reklama

Spořádaný vs. křehká

Šimon Holý je absolvent FAMU, moderátor Radia Wave a hudební skladatel (spolu s Monikou Omertu Midriakovou a Pawlem Szamburským byl nominovaný na Českého lva za hudbu k filmu Všechno bude a složil hudbu i k Zrcadlům ve tmě).  Jako režisér má smysl pro efektivní zkratku, která je ve filmovém světě, kde o pozornost soupeří v jeden moment desítky projektů, talentem sama o sobě. Zkratkou je příběh vzniku, do zkratky se dobře vejde i obsah filmu: mladý pár se pokouší zachránit svůj vztah pomocí odpovědí na 36 otázek, díky kterým se podle vědců zamilujete do kohokoliv.

https://www.youtube.com/watch?v=185dqoWQhn0

„Otázkami zpátky k lásce“ je high koncept jako trám, o kterém se dobře píše. Holý má však také múzický smysl pro rytmus filmového obrazu i toho, co se v něm děje. A potřebu stavět se ke světu svých vrstevníků s empatií, respektive s jiným typem citlivosti, než k jakému tvůrci tuzemských filmů při zachycování životní zkušenosti mladých sahali. Ironii, odtažitost nebo cynismus generace devadesátých let a přelomu milénia tu není ani náznakem. Ani poučení typu „vy ten život nežijete, vy ho krájíte“.

„Za co jsi v životě nejvíc vděčná?“ „Pokud by vám křišťálová koule mohla říct pravdu o vás, o vašem životě, budoucnosti, co byste rádi věděli?“ Otázky v dotazníku jsou myšleny ve vší vážnosti. Pokládá je úspěšný programátor František své dívce, tanečnici Marii. On zastupuje spořádaný rozum, pragmatického, i když citlivého muže, který by si z hořícího domu odnesl hard drive s daty, protože vše ostatní nahradí. Ona by si vzala perly po babičce. Představuje křehkou, uměleckou duši - a nepřekvapivě je to právě Marie, koho sledujeme.

Její prožívání a vnitřní emoční poryvy, které jí v jednu chvíli doslova smýkají po parketu, nebo jim nechává průchod na noční ulici se sluchátky na uších. Divák je tak v podobné pozici, v jaké se za chvíli ocitne její přítel, jehož po většinu času zabírá kamera přes rameno. Pokládá otázky. Sleduje(me) Mariiny reakce. Váhání, uhýbání, únavu, zranitelnost, upřímnost, podráždění. Františkova tvář se na pár minut ukáže až ke konci - v momentu, který dá nový význam Mariinu upřenému pohledu do kamery, jímž se film otevírá.

Pohledy jsou zásadní motiv – stejně jako performativita kontra přirozenost, nebo hraní rolí a autentická existence. Ovlivňují strukturu filmu. Scény „otázek“ a upřeného pohledu do Mariina obličeje se střídají se scénami z Mariina života „mimo vztah“. Z nacvičování modernistické verze klasiky Maryša, kde opakuje expresivní taneční pohyby pod dohledem náročného kouče, z jejího setkání s matkou, z noční pařby v klubu… Podstatněji se však pohledy umožňují ptát, kdo se dívá a koho vidí, kdo se v kom zrcadlí, jak sám sebe kdo vidí - a jak bolestivé někdy je vidět sám sebe takového/takovou, jací skutečně jsme.

Zrcadla ve tmě
Autor: Aerofilms

Marie – civilní, zranitelná, vzdorovitá, provokativní i afektivní Alena Doláková, na které film stojí – si není jistá. Na rozdíl od své kamarádky, která je nohama víc na zemi. Chtěla by být nejlepší, chtěla by být výjimečná. Kdyby mohla mít jakoukoliv super moc, chtěla by být primabalerínou Annou Pavlovou a jedním pohybem ruky zmagnetizovat celý sál. Tuší, že nejlepší není a nebude. Je ale dost dobrá. Otázka je, jestli to stačí a komu?

Další rozměr

Zrcadla ve tmě jsou avizovaná jako generační výpověď současných mileniálů. Je to znovu zkratka, která odráží třeba to, že režisér je ročník 1994. Vypráví tak o generaci, kterou zná. A ze svého pohledu právě pro ni. Řeší problémy a pochybnosti, které nejspíš řeší sám v sobě. Na Zrcadlech ve tmě je ale nejsilnější to, že tahle třetí zkratka tak docela neplatí. Dělení není generační, přestože film zachycuje lidi kolem třicítky. Jde spíš o specifickou citlivost existující napříč generacemi: o městské vzdělané lidi, inteligenci nebo (budoucí) elity nadměrně vnímavé ke svému vnitřnímu světu a prožívání.

https://www.youtube.com/watch?v=185dqoWQhn0

Generace za generací si kladou podobné otázky a stíhají je stejné pochybnosti. Holý je formuluje jako otázky po výjimečnosti a průměrnosti. A s ním související otázky po rolích, které hrajeme – jak ukazuje aktualizace realistického dramatu z 19. století bratří Mrštíků se silnou a tragickou ženskou figurou. Nebo odkaz na další ženskou figuru Hedu Gablerovou, která se také snaží najít východisko ze své role.

Mariiny a Františkovy odpovědi jsou někdy osobní a intimní, ale častěji překvapivě vágní. Ani ne tak uhýbavé jako obecné. Stejně jako filmová dvojice, téměř každý má složitý vztah s matkou. Nedoslovenost, vágnost, či dokonce jistá povrchnost může někoho dráždit. Standardní formule by si žádala pojmenování jádra problému. Konfrontaci. Katarzi. Nic takového se tu ale neděje. O problémech s rodiči se dovídáme jen v nejasných konturách, detaily si postavy drží v sobě: Marie pláče po kontaktu s rodičovskou autoritou, která jediná je tu vykreslena až příliš schematicky.

Obecnost ale dává Holého komornímu filmu zároveň další rozměr. Z příběhu jedinečnosti se stává příběh podobnosti – podobných prožitků, podobné zkušenosti. V určitém věku je jen přirozené vybojovávat si sama sebe. Brečet a vzdorovat. Respektovat a nenávidět. Tápat a pochybovat. Je to však jen předehra ke druhému kolu pohledů - do ještě temnějších zrcadel, kdy je třeba přestat si lhát do kapsy a přijmout, kým jsme. Prožívat víc jiné věci než sebe.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte