Rasismus by se neměl řešit jen na "bílých Oscarech"

Stejně jako loni se na konci minulého týdne hned po vyhlášení oscarových nominací rozpoutala vášnivá debata ohledně údajného rasismu či přinejmenším zaujatosti šesti tisíc hlasujících akademiků proti černým Američanům či obecně nedostatku etnické diverzity v Hollywoodu. Mezi nominovanými herci se totiž neobjevil žádný Afroameričan ani Hispánec. Vrcholem pro mnohé pak bylo, že za hudební drama Straight Outta Compton mapující vzestup rapové formace N.W.A. ke slávě byli nominováni bílí scenáristé, nikoliv černý režisér či herci.

Ve světle aktuální situace v americké společnosti i dlouhodobých trendů v rozhodování členů Akademie je to kritika pochopitelná, jakkoliv občas zjednodušující. Zaniká v ní nic méně další varovný fakt – jak nevýrazná je současná americká filmová produkce.

Dobré propočty

O Oscarech se dlouhodobě traduje, že pro herecké kategorie platí jedno cynické pravidlo. Největší šanci uspět má herec, který jde ve své roli co nejvíce na hranu, do největších krajností fyzických (přibírání, hubnutí, fyzická námaha) i mentálních (psychická postižení). Extrém, který k sobě poutá pozornost působivou transformací, nikoliv samo herectví je to, co se počítá. Leonardo DiCaprio o takovém pravidlu evidentně ví.

I proto kývl na roli lovce kožešin ve filmu Zmrtvýchvstání (The Revenant), který musí v zasněžených planinách Jižní Dakoty v půli 19. století projít fyzickým i psychickým utrpením v brutálních podmínkách včetně napadení medvědem (které někteří diváci ve filmové skrumáži vnímali jako znásilnění) a krvavých bitek s Indiány.

Jeho role je extrémní, stejně jako je extrémní film sám – deník Guardian jej například označil za „violence porn“. DiCapriovy propočty ale byly správné. Herci s pěti neproměněnými oscarovými nominacemi snímek vynesl šestou šanci na zisk trofeje. DiCaprio už za Zmrtvýchvstání získal několik dní před vyhlášením oscarových nominací Zlatý globus, stejně tak jako snímek zvítězil v dramatické kategorii. V té komediální cenu bralo lehce ufonsky sci-fi Marťan Ridleyho Scotta v hlavní roli s Mattem Damonem.

Herec v hlavní roli není zdaleka jediná nominace pro Zmrtvýchvstání. Snímek režiséra Alejandra Gonzáleze Innaritua jich získal dalších jedenáct - včetně té nejdůležitější za nejlepší film. A po tichém rozjezdu v kinech se najednou stal hlavním favoritem. Přitom taková pozice nutně neodráží skutečné kvality, ale jednoduše nutnost favorita mít. Opakuje se tak podobná situace jako loni s Birdmanem od stejného tvůrce.

Událost pro publikum

Zbytek pole nominovaných v kategorii nejlepších film je mixem tradičních, klasických velkofilmů (historické drama Most špionů, zmíněná sci-fi Marťan) a tzv. „menších“ kvalitních dramat splňujících poptávku po „hluboké lidskosti“, z nichž výrazně vyniká intimní snímek Room irského režiséra Lenny Abrahamsona o mladé matce a jejím synovi uvězněným léta v místnosti bez oken.

Přestože je to od akademiků svým způsobem odvážná volba, nelze se ubránit dojmu, že snímek se na seznamu ocitl jako strategický zástupce „nezávislého“ sektoru, o němž hlasující spíš slyšeli, než že by jej opravdu poctivě viděli. Stejně jako jej vidělo jen minimum amerických diváků. Nicméně i Abrahamsonova nominace za nejlepší režii namísto velkých jmen jako Ridley Scott nebo Steven Spielberg je oprávněná.

I Marťan má v seznamu svoji funkci. Odráží potřebu udělat z Oscarů událost, s níž se dokáže identifikovat široké publikum. Tedy publikum, které během roku přišlo do kina a o nominovaných filmech slyšelo. Právě snímek Ridleyho Scotta o vynalézavém kosmonautovi uvězněném na rudé planetě utržil celosvětově téměř šest set milionů dolarů. Což byla suma, která přebyla skutečnost, že jde pravděpodobně o režisérův nejhorší film. O dvě stě milionů víc bral Šílený Max: Zběsilá cesta, který letos plní hlavně funkci alternativního blockbusteru pro filmové connoisseury a fanoušky původní australské franšízy George Millera a Mela Gibsona. Jakkoliv kineticky závratný je Šílený Max, fakt, že se ocitl v užším oscarovém výběru, opět svědčí o ne příliš silném roce.

Řadě komentátorů chybí mezi nejlepšími filmy snímek Carol. Dobové lesbické drama nevyneslo ani nominaci režisérovi Toddu Haynesovi, jen hereckou pro Cate Blanchettovou. Ponominační analýzy se pozastavovaly například i nad opomenutím Michaela Keatona za snímek Spotlight, Quentina Tarantina za scénář k Osmi hrozným či Aarona Sorkina za scénář k životopisnému filmu o Stevu Jobsovi. Vysoko na žebříčcích témat bylo i přehlédnutí boxerského dramatu Creed, který si podle mnohých zasloužil nominaci například v režisérské či hlavní herecké kategorii.

Přílišná bělost

Vyjadřování nesouhlasu či překvapení s podobou nominací je v jistém ohledu třeba brát jako druh folkloru, který udržuje oscarový mechanismus v oběhu. I kdybychom přijali představu, že Oscary jsou oceněním toho nejlepšího a nejlepších (což nejsou) a nominace by byly perfektní a spravedlivé (i když zde vždy vyvstává problém měřitelnosti a kritérií), pokaždé by se našel úhel, z nějž by bylo možné výběr kritizovat. Kde se jeden kritik pozastavuje nad tím, proč není nominovaný Ridley Scott za Marťana, tam jiný takové rozhodnutí kvituje coby důkaz nebývalé soudnosti, protože na Scottově nájemné režii podle něj není ocenitelného zhola nic.

Všechna filmová přehlédnutí však nakonec zůstala ve stínu těch politických. „Přílišná bělost“ Oscarů byla problémem i loni – a letošek se zdá být potvrzením institucionálního problému, kdy akademici systematicky ignorují ne-bílé tvůrce a herce. Jak jinak si vysvětlit, že za Creed, v němž hlavní roli ztvárnil černý herec Michael B. Jordan, získal nominaci Sylvester Stallone za roli vedlejší?

Že se britský herec Idris Elba ve válečném dramatu Beasts of No Nation nedostal do užšího výběru za vedlejší roli, stejně jako Will Smith za Diagnózu: šampion o forenzním neuropatologovi, který objevil chronickou traumatickou encefalopatii, degenerativní onemocnění, které se často objevuje u boxerů, amerických fotbalistů či hokejistů. Nebo zmíněný případ Straight Outta Compton.

Na první pohled taková rozhodnutí zavání diskriminací a mizivou etnickou diverzitou v Hollywoodu, kterou filmový průmysl nepopiratelně trpí. Na pohled druhý je situace o něco méně - s dovolením - černo-bílá. Tvrdit, že mezi hlasujícími existuje konspirace proti černým Američanům, zjednodušuje stav věcí. Hollywood (nejspíš) je rasistický v tom smyslu, že jeho zástupci mají tendenci být více slepí k ne-bílým skupinám – ať jsou to černoši, Hispánci nebo původní Američané. Nejde o politický postoj, ale o hlubší ideologický problém.

Nicméně třeba fakt, že Will Smith nebyl nominovaný, souvisí více s průměrností jeho výkonu i filmu než s barvou jeho kůže. Stejně tak Straight Outta Compton nefiguruje mezi nejlepšími filmy ne nutně kvůli rase, ale kvůli nedostatku kulturního kapitálu. Rap jednoduše nemá takovou hodnotu napříč americkou společností, z níž nelze akademiky vyloučit. Rap není ten typ hudby, který by se mohl prosadit v klání, jež kvůli zlepšení vlastního kulturního kreditu tradičně vyzdvihuje adaptace klasické literatury, jakkoli průměrné mohou být. I kdyby to byl příběh o bílém rapperovi.

Fuck the police

Podobně stěžovat by si v tomhle ohledu mohli například tvůrci Hvězdných válek: síla se probouzí. Při kvalitě letošní soutěže si mohli nárokovat pozici mezi nejlepšími filmy, ale neměli šanci se mezi ně dostat, protože jsou symbolem nízké popkultury pro děti, navíc natočené v neprestižním žánru fantasy/sci-fi.

Zároveň nominace neznamenají, že pro daný film, či herce nikdo ze šesti tisíc akademiků nezvedl pomyslnou ruku, ale že zvednutých rukou nebylo dost. Ostatně drama Straight Outta Compton bylo nominované v kategorii nejlepší film ve dvou prestižních předoscarových hlasováních na úrovni hollywoodských cechů – producentského a scenáristického.

Případ Straight Outta Compton je také možné vidět ještě jinak. I tvůrci sami si musí uvědomovat, že ti, kdo film nenominovali, mu možná udělali nejlepší službu, jakou mohli. O žádném jiném snímku se v souvislostech s Oscary nemluví víc-  a „záměrné přehlédnutí“ posiluje ikonickou image „nejnebezpečnější americké hudební skupiny“ i filosofii odporu černého muže proti většinové bílé společnosti pod heslem „Fuck the police“. Totéž mohou tvůrci vzkázat Akademii a proměnit to v nárůst počtu diváků.

Otázka rasismu v americké společnosti je otázkou naprosto zásadní a nelze ji zlehčovat. Týká se i filmového průmyslu v tom smyslu, kdo rozhoduje o tématech a filmech, která projdou do výroby. Jaký prostor, pozici a moc mají ne-běloši. Fakt je, že je filmový průmysl aktuálně převážně bílý.

„Je to složitá a důležitá konverzace a je čas na velké změny," napsala v souvislosti s „bílými Oscary“ a kritikou ze strany zástupců černých Američanů prezidentka Akademie Cheryl Boone Isaacsová, která chce například pod hlavičkou iniciativy A2020 prosadit větší pestrost ve složení hlasujících, od níž si slibuje právě větší zastoupení černých Američanů mezi nominovanými.

Jak ale poznamenala kritička deníku The New York Times: „Jsem nadšená z toho, že je tolik lidí rozzlobených v souvislosti s bílými Oscary, ale přála bych si, aby podobný vztek byl slyšet 365 dní v roce, a nikoli jen v momentě, kdy jsou oznámeny nominace.“ Představa, že by se otázka rasismu měl řešit nejintenzivněji na Oscarech, jichž se účastní privilegovaní lidé napříč rasovým spektrem, navíc odvádí pozornost od oblastí, kde by se skutečně řešit měla – například v zaměstnanecké politice nebo policejní diskriminaci.

Nominace naznačují, že co se vítězů týče, bude udílení Oscarů navzdory kontroverzím bez většího vzrušení. Jediný, kdo by se o něj mohl 28. února postarat, je moderátor Chris Rock, který už údajně začal psát „vtipy na bílé“.  Jenže i tady je na místě opatrný optimismus.

Chris Rock chce za věc bojovat „zevnitř“. Ovšem nejlepší americký komik současnosti moderoval Oscary již v roce 2005 a historická zkušenost praví, že ho producenti  „rozředí“ do středoproudé akceptovatelnosti pro „bílou“ Ameriku.