Proč se podle Ondřeje Horáka spisovatelé potí

A nezaprší a nezaprší. Open-air radovánkám tento týden opravdu nepřál, byl to týden spíš vhodný k usedlému zalezení si. Třeba do Pražského domu fotografie, kde Galerie hl. města Prahy pořádá výstavu Osvětimské album. Více o ní se dočtete v příštím tištěném Respektu. Nicméně už teď je nutné říci, že jde o expozici vskutku zalézající pod kůži tak jako ten déšť. Na dvě stě fotek pořízených v roce 1944 při příjezdu takzvaného maďarského transportu jedním ze zaměstnanců vyhlazovacího lágru překvapuje především nechutnou chladností.

Vždycky mě zaráželo, že je někdo schopný zvednout k oku hledáček kamery i ve chvíli, kdy mu mozek radí spíš veškeré vizuální vjemy vypnout. Tyhle snímky jsou v tomto ohledu naprostým extrémem. Vznikaly v okamžicích, kdy autor fotek moc dobře věděl, že většinu z portrétovaných čekají poslední chvíle života, protože za chvíli je bachaři odvedou do plynové komory. Přesto dál trpělivě fotil, zaznamenával i obrazově, a dost dobře komponoval. Kdo neuvidí, neuvěří.

Před avizovanou cestou do New Yorku jsem se ze studijních důvodů ještě jednou vypravil na Nákladové nádraží Žižkov, kde promítali Jednej správně od Spika Leeho. Po těch dekádách, co jsem to viděl naposledy, sem nějak úplně zapomněl, jak to končí. A znovu mě při pohledu na bitku mezi Salem a Radio Raheemem šokovalo, jak snadno se nezávazné popotahování, popošťuchování a poposmívání může změnit v něco, co – v tomto případě doslova – zažehne jiskru konfliktu, jež pak přeskakuje z jedné střechy na druhou. Jestli budu mít cestu Brooklynem kolem Lexington a Stuyvesant Avenue, zapálím tam Raheemovi svíčku.

A když už jsme u konfliktních lidských typů. Jeden z nich dostal v sobotní Orientaci Lidových novin prostor hned dvou celých stran, aby tak nějak od srdce napsal, co ho na světě trápí. A Ondřej Horák na to šel skutečně od podlahy. Kdo dokázal jeho text přečíst přes nesmírně rozpovídaný úvod (Horák tu smíchal zpěvačky nechávající si vypadnout ňadro při koncertu s epizodickou povahou Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka), dospěl v druhé polovině článku k opravdu neotřelým myšlenkám.

Literáti jsou podle něj frustrovaní, protože prodávají málo knih, a navíc „podlehli své ješitnosti či prostému dojetí, že o ně někdo stojí“. Čímž se obratem Horák dostal k nové Asociaci spisovatelů. Ta ho očividně rozčílila hlavně tím, že od státu žádá větší podporu literatuře, respektive literátům. Tato nehoráznost ho přivedla k nápadu, že „pokud tito literáti volají po finanční podpoře spisovatelů od státu, potom ať někteří dostávají tuto finanční podporu i s tou podmínkou, že naopak svá díla publikovat nebudou“.

Z textu je znát, že v tu chvíli už si musel Ondřej Horák vzteky prskat na klávesnici. Asociaci obvinil z komunistických praktik, protože prý chce všechen literární provoz řídit seshora, a společnosti navíc nalhává, že jsou pro ni spisovatelé důležití. V této pasáži ho patrně muselo plnou silou zasáhnout i vedro, jež v době psaní textu panovalo. Neboť vzápětí použil - pro mě stále enigmatickou - metaforu: „To, že předstírají plavání v bazénu, který je vypuštěný, je ale bohužel až příliš patrné.“

Nicméně zvýšenou teplotou se autor nenechal odradit, a naopak se pokusil spisovatele dorazit dalším překvapujícím letním postřehem: „To, že se potili v pronajatém sálku (zatímco se ostatní během horkého víkendu koupali, jezdili na kole, jedli jahody, případně se milovali či nenáviděli), jen názorně ukázalo, jací jsou mimoni.“ Tak plavou ve vypuštěném bazénu, nebo se potí v pronajatém sálku? Nebo je ten vypuštěný bazén v pronajatém sálku, respektive naopak? A autor textu se o víkendu spíš miloval, nebo nenáviděl?

Každopádně v článku ještě stačil spisovatele označit za „takzvané“, „protěžované“, „nejméně talentované adepty“ či „parazitující“. Poučil je několika citacemi z Halase a dal k dobrému příklad Johna Kennedyho Toola, který místo aby něco žádal po státu, raději se sympaticky otrávil výfukovými plyny vlastního auta. „Opravdu si někdo ze členů Asociace spisovatelů myslí, že si vedle takového Johna Kennedyho Toola může říkat spisovatel?“ No, třeba Petra Hůlová auto má, tak to zřejmě může vzít podle Horáka za inspiraci.

Na závěr pak dal rozžhavený Ondřej Horák k dobrému klasickou fotrovskou hlášku: „To, že se člověku nechce pracovat, ještě neznamená, že je básník.“ K čemuž já tedy dodávám: to, že někoho publikují Lidové noviny, ještě neznamená, že ho publikovat mají.

Krásný zbytek léta, zabásníme si zase za týden.