Pořád v sobě umíme objevit barbary, říká kapela Sunn O)))

Slabost pro ně mají fanoušci hudby extrémně hlasité, industriální, metalové, ale také experimentální a meditativní. Americké duo Sunn O))) tvořené kytaristy Stephenem O’Malleym a Gregem Andersonem se před dvaceti lety vydalo na misi, během níž vzalo tvrdou kytarovou hudbu a zpomalilo ji na maximální možnou míru. Deník The Guardian je díky tomu – ale díky časté spolupráci s nečekanými hosty - jeden čas označil za nejprogresivnější rockovou kapelu. Nyní se Sunn O))) po deseti letech vrací do Prahy a vystoupí 2. března v Divadle Archa. Stane se tak krátce před vydáním novinkového alba Life Metal, které natáčeli s vyhlášeným zvukovým inženýrem Stevem Albinim (nahrával mj. s PJ Harvey, Nirvanou, Neurosis i Benem Frostem). Hlasitost a nízké frekvence jsou hlavním poznávacím znamením dvojice, která tvrdí, že hlučnost v jejich případě není agresivní. Hluk nevnímají jako destrukci, ale naopak výživnou sílu, což v následujícím rozhovoru potvrzuje i Greg Anderson.

Nové album Life Metal jste nahrávali společně se Stevem Albinim – zvukovým inženýrem, který nejvíc proslul syrovým zvukem. Sami tvrdíte, že Sunn O))) vděčí za svůj zvuk jak metalu, tak punku. Bylo rozhodnutí spolupracovat s Albinim dáno chutí přiklonit se víc právě k punkové poloze?

Práci Steva Albiniho sledujeme s obdivem už dekády. Moje bývalá kapela s ním nahrávala už v roce 1992 – tehdy jsem ho poprvé poznal osobně. Netají se tím, že je fanoušek Sunn O))), což nám samozřejmě velmi lichotí. Kdykoli jsme hráli v Chicagu, přišel na náš koncert. Na seznamu lidí, s nimiž bychom rádi pracovali, byl už dlouhé roky - a možná i proto, že letos slavíme dvacáté výročí kapely, tak na to konečně došlo.

Co jste se během procesu nahrávání s Albinim naučili?

Jeho přístup je naprosto odlišný od toho, na co jsme bývali zvyklí. Natočit album nám vždy trvalo měsíce nebo roky, často to znamenalo vršit nástroj na nástroj, skládat nahrávku vrstvu po vrstvě, stopu po stopě. Znamenalo to mnoho stříhání, editování a postprodukce, než jsme se dobrali k finálnímu tvaru. Se Stevem Albinim to bylo obrat o 180 stupňů. Takřka vše, co je na finální nahrávce, je záznam kapely, která hraje společně v jeden moment v jedné místnosti. Dodělávky jsou minimální. Dřív jsme se nahrávali jeden kytarový part třeba desetkrát nebo dvanáctkrát dokola, dokud to nebylo perfektní, tentokrát nám šlo o to znít dobře jako kapela. To byla pro nás nová zkušenost. Deska zachycuje to, jak dnes zníme naživo.

Zároveň je velmi podstatné dodat, v době, kdy drtivá většina hudebníků nahrává digitálně, vy jste natáčeli kompletně analogově – do pásu. A pokud si někdo vaši novinku pořídí na vinylu, uslyší hudbu, kterou nijak nepoznamenala digitalizace. Bylo to z vaší strany vědomé gesto? Chuť vrátit hudbě její rukodělnost a hodnotu?

Posledních deset nahráváme takřka výhradně do pásu, ale pak vždy následuje proces digitalizace. U Albiniho je ale důležité, že on si s počítači moc nerozumí, nezajímají ho a drží se od nich dál. Nastala nám tak možnost lisovat vinyl na základě pásu, a ne na základě digitálního přepisu pro CD – jak se to někdy dělá. Celkově tak má vinyl přesně ten zvuk, s nímž jsem maximálně spokojený; má hloubku i vřelost.

Pozoruhodné mi přijde, že Sunn O))) začínali jako čistě studiový projet. Prý jste ani neměli v úmyslu hrát živě. Teprve, když vám došlo, že publikum si nikdy nebude moci na malém domácím stereu pustit vaší hudbu v takové intenzitě, jakou jste zamýšleli. Tak jste se vydali na cesty a stala se z vás čile koncertující kapela. Vnímáte toto rozpolcení dodnes?

Nahrávání a koncertování pro mě byly vždy dva naprosto oddělené světy, ale s novým albem – i na základě toho, o čem jsem mluvil před chvílí – mám pocit, že se ty dva světy poprvé propojily. Pro nás je to jako pro kapelu obrovský krok. Poprvé vyrážíme na turné se skladbami, u kterých víme, jak je zahrát naživo, protože už jsme je tak hráli ve studiu. Těším se na to.

Mluvíte-li o kapele Sunn O))), pak jedna z častých a trefných metafor, jimiž ji popisujete, je, že se jedná o inteligentního barbara. Jak těžké je udržet si ten barbarský element po 20 letech hraní, kdy se člověk už jistě mnoho naučil?

Jádro kapely tvoříme dva – vždy tak jde o to, co se odehraje mezi námi. A naše spolupráce už je tak nastavená: umíme se vyladit na jakousi primární prapůvodní linku, ačkoli máme dost zkušeností.

Coby vzory zmiňujete temné kapely jako Black Sabbath, Melvins nebo Earth, ale mnohé z vašeho přístupu – pokud jde o pomalost a repetitivnost – má blízko i k soudobé vážné hudbě. Vidíte zde nějaké překryvy?

To jste vcelku trefil. Se všemi předchozími kapelami, v nichž jsem hrál, jsem vždy vnímal nějaké omezení. Zaostření na určitý zvuk, určité jasně definované a omezené vlivy, ale v Sunn O))) nic takového neplatí. Do Sunn O))) se vejde vše. Samozřejmě Sabbath, Melvins a Earth nám nikdo neodpáře, ale zvládneme toho mnohem více a nejde jen o hudbu. Proto se nové album jmenuje Life Metal a na jeho vznik měly vliv i životní zkušenosti jako stárnutí s tvrdou hudbou, dlouhodobé vztahy, děti, které se nám narodily.

Ačkoli jádro kapely tvoříte vy a Stephen, Sunn O))) mají dlouhou historii a bohaté zkušenosti s nejrůznějšími spolupracemi napříč hudebním spektrem. Natáčeli jste s japonskými Boris, zpíval s vámi Attila Csihar z Mayhem, ale udělali jste také album výjimečným a nezařaditelným zpěvákem Scottem Walkerem. Jak se rozhodujte, koho oslovíte?

Musí to být lidé, jejichž práce si vážíme, to je jasné. Většinou jsou to pak i lidé z našeho širšího žánrového okruhu, kolem nichž dlouho kroužíme, až nastane čas něco udělat, a pak jen hledáme praktické cesty, jak to uskutečnit. Výjimkou v tomto ohledu byl právě Scott Walker, s nímž jsme nikdy předtím žádný kontakt neměli. Nevystupuje naživo, tak jsme ho ani nemohli vidět hrát. Zato byl velmi komunikativní na emailu. Ale respekt a uznání k tvorbě toho druhého tu byly samozřejmě vzájemné.

Je-li řeč o vzájemném respektu a vytváření komunity, promítá se to i do katalogu hudebního vydavatelství Southern Lord, které jste založil, a už 20 let stojíte v jeho čele. Za tu dobu se Southern Lord se stal labelem, který vydává to nejlepší z tvrdé experimentální scény, drone a doom metalu. Vidíte analogie mezi chodem kapely a vydavatelství?

Je jich mnoho. Ovšem vydavatelství je na rozdíl od Sunn O))) moje osobní kurátorské sebevyjádření. Stojí výhradně na mém vkusu. Ostatně i Stephen má svůj label.

V Praze jste hráli naposledy pře 10 lety v kostele Srdce Ježíšova na Smíchově, což byla výjimečná událost, na niž návštěvníci do dnešních dnů vzpomínají. Vybavíte si ten koncert ještě?

Samozřejmě si to vybavuji. Bylo to nezapomenutelné. Ten kostel byl nádherný - i naše backstage, což vlastně byla zákristie či něco podobného, prostě stále církevní prostor. Byl to jeden z těch večerů, kdy si říkáte, na jak neuvěřitelná místa vás hraní v téhle kapele zavede. Chápete? Hrajeme koncert v kostele… To je asi ta poslední věc, jakou bych si pomyslel, když jsem kapelu zakládal. Člověk často hraje na uniformních místech, a tak možnost vystoupit někde na – řekněme – svatém místě je mimořádná. Vítáme všechno neortodoxní, protože i naše hudba je neortodoxní. Cokoli netradičního hraje pro nás a myslíme si, že to spolu ladí. Stavba tohoto typu nebyla zamýšlena ani stavěna proto, aby v ní zněla hudba, jako je ta naše. To mi přijde hodně vzrušující. Budova sama dodává něco, co neznáme, na co z klubů nejsme zvyklí. V klubu víte, že dneska tu hrajete vy, ale zítra tu zase bude bouřit někdo jiný, zase to bude nahlas a vznikne tatáž atmosféra. O kostele to říct nemůžete.

Popravdě si ani nevybavuji, že by se v tom kostele po vaší návštěvě ještě odehrál nějaký podobný koncert.

A i kdyby jo, ta kapela by tam určitě nezněla jako Sunn O))).