Svoboda v plamenech
Svoboda v plamenech

Kyjev, leden 1946. Město stále leží v sutinách, mezi nimiž se proplétají obyvatelé, kteří měli to štěstí, že přežili druhou světovou válku. Do soudní síně vstupují vojáci poraženého wehrmachtu a jednotek SS. Všichni mají obnošené uniformy s utrhanými hodnostmi, někteří ve tváři tik z vyčerpání, jiní mají i půl roku po válce pevnou dikci jako jejich mrtvý vůdce. Do kamery mžourají, protože na ně svítí ostré bodové reflektory. Startuje první velký poválečný tribunál, ve kterém je souzeno patnáct německých velitelů podílejících se na masakrech ukrajinského obyvatelstva, ať už měli jakoukoli národnost. Němci postupně ruskému překladateli sdělují, že doznávají svoji vinu. Někteří to čtou (stejně jako překladatel) z připravených papírů.

Tak začíná nový film Sergeje Loznici Kyjevský proces. Stejně jako jeho předchozí snímky Stalinův státní pohřeb a hlavně Babij Jar. Kontext je složený výhradně z archivních záběrů, které ovšem Loznicův tým zrestauroval a doplnil novou ruchovou stopou, která dodaným šoupáním nohou, vrzáním židlí nebo natahováním závěrky fotoaparátu snímku přidává na mrazivé autentičnosti. Film, který měl českou premiéru na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, tak nepůsobí jako zaprášená historie. Jako by byli obžalovaní, svědci i soudci přeneseni strojem času skoro o osmdesát let do přítomnosti a vyprávěli nám svůj příběh. Příběh, který se bohužel může kdykoli opakovat, jak na Ukrajině dokládají aktuální události.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=BoBy-36z9DY

Loznica je ukrajinský režisér narozený v Bělorusku, momentálně žije v Německu a dřív se živil jako vědec v kybernetickém ústavu. Jeho analytické kořeny jsou cítit i z novinky. Detailně rekonstruuje celý proces, kdy během výslechů obžalovaní nejprve vyprávějí v „anonymní“, do titulků nepřekládané němčině o svých zločinech, aby si pak divák jejich verzi příběhu znovu vyslechl od soudních překladatelů v ruštině, tentokrát s anglickým překladem. Melitopol, Raska, Antonovka, Lvov, Babij Jar… Jména vyvražděných měst a vesnic se ve výpovědích střídají, jako se za obžalovanými v soudní síni mění stráže s nasazenými bodáky. Mladý voják popisuje, jak vlastnoručně zastřelil 120 lidí. Další, jak se účastnil zátahu na 3000 dětí ze smíšených rodin. Jiný, jak nechal z Ukrajiny odvléct tisíce lidí do pracovních táborů v Říši, aby se uvolnil „životní prostor“ pro německé osadníky.

Když se v Jihlavě dostal film do fáze výpovědi svědků, část lidí z publika začala odcházet. Dívka vypovídá, jak přežila masakr v Babim Jaru tak, že při hromadné popravě předstírala smrt a následně se v noci vyhrabala z masového hrobu. Další žena vzpomíná, co vojáci dělali s dětmi, které si před zastřelením jejich matky tiskly k srdci - tahle nervy drásající pasáž pak Loznicovi slouží k očekávanému finále.

Prokurátoři žádají pro obžalované smrt oběšením. Když s trestem všichni obžalovaní souhlasí, přičemž někteří neopomenou při četbě z papíru zdůraznit, jak jsou vděční sovětské NKVD za slušné zacházení, narvaná soudní síň nadšeně tleská rozsudku. Jeho vykonání následuje ve scéně, jež si nezadá s rituály starého Říma. Na kyjevské náměstí přijede šest nákladních aut, na jejichž korbách stojí po dvojicích odsouzení připravení k popravě. Při nasazování smyček na krk na šibenicích, pod které auta zajedou, některé z nich musí podpírat sovětští vojáci. Možná až stovky tisíc lidí se na náměstí snaží dostat co nejblíž k veřejné popravě. A pak se auta rozjedou…

Kyjevský proces
Kyjevský proces • Autor: MFDF

Letos v březnu byl Sergej Loznica vyloučen z Ukrajinské filmové akademie. Protestoval proti tomu, aby byli z mezinárodních festivalů po ruské invazi vyloučeny filmy všech ruských režisérů a režisérek: podle něj nemohou za to, co se v jejich rodné zemi děje. Kořeny v Rusku (konkrétně v Kazani) má i izraelsko-americký režisér Jevgenyj Afinejevskyj, jehož snímek Svoboda v plamenech se v Jihlavě promítal v rámci hlavního večerního programu.

Afinejevskyj byl před šesti lety nominován na Oscara za film Winter on Fire, ve kterém zachytil ukrajinský boj za svobodu v Kyjevě v roce 2014. Teď na něj navázal novinkou, u níž si divák během dvouhodinového sledování logicky klade stále dokola otázku: Kdy v ukrajinské metropoli proběhne další proces, jehož obžalovaní nebudou potřebovat překladatele, protože před tribunálem můžou vypovídat rusky?

Kdo by jim to věřil

Kyjev, únor 2022. Do podzemního krytu vstupuje stand-up komik, aby lidem ukrývajícím se před ruským bombardováním alespoň trochu zpříjemnil dny v nekonečné temnotě. Afinejevskyj žije v San Francisku, jako naturalizovaný Izraelec sloužil v armádě a na jeho filmu je to znát. Sestříhal ho během šesti měsíců ze záběrů civilních obyvatel, vojáků, lékařů a také novinářů pohybujících se v první linii války. Měl na to dva editory v Americe, dva v Česku a pět ve Spojených státech. Snažil se dostat k originálním a  nejkvalitnějším“ záběrům. I ten, kdo viděl na sítích, jak na začátku invaze smete ze silnice raketový útok vojáka pomáhajícího lidem uprchnout z dobývaného Irpinu, v kinosále doslova vyjekne úlekem – natolik je v původním podání scéna syrová.

Afinejevskyj prezentuje autentické záběry a následně o nich nechá do kamery vypovídat jejich autory nebo aktéry. Fotografa AP Jevhena Maloletku, který zažil pád Mariupolu. Vojáka, který vstoupil mezi prvními do Rusy opuštěné Buče. Sedmileté kluky, kteří si nejvíc přejí, aby si druhý den ráno ve zprávách přečetli slova „Mínus jeden Putin“.

https://www.youtube.com/watch?v=ftE2SKwO2DM

Je to e emocionálně náročný film a v Jihlavě vyprodaný sál Horáckého divadla plakal zhruba od poloviny. To když do kamery vyděšená matka během leteckého útoku křičí: „Podívej se na moje děti, vypadají jako nacisti?“ Nebo když svědek evakuace vybombardované porodnice chladně říká: „Žijeme ve 21. století, ale tahle válka je jako ze středověku.“ Afinejevskyj i pomocí záběrů z dronů znovu dokládá, jak Ukrajina čelí stejně barbarské strategii, jakou Rusové používali proti Čečencům nebo Syřanům a která spočívá v plošném vymazávání vesnic a měst z mapy i s civilisty. Jak trefně říká starý muž z Buče: „Ruská propaganda sice říká, že to udělala ukrajinská armáda. Ale kdo by jí to, do prdele, věřil?“

Film Afinejevskyj dostříhal v srpnu a už v září ho se slušným ohlasem uvedl na filmovém bienále v Benátkách. V Jihlavě ho na závěr vyprovázely ovace vestoje. A následně další hromadné posmrkávání, když na pódium přišla spolu s režisérem stejně jako v Benátkách jedna z hrdinek jeho snímku. Anna Zajceva prožila dva měsíce v bunkru pod ocelárnami Azovstal v Mariupolu. Když Rusové konečně povolili z továrny odejít civilistům, její šestiměsíční syn poprvé uviděl zelenou trávu. Když se narodil, byla ještě zima a ležel na ní sníh.

Jeho otce Rusové po kapitulaci Azovstalu odvlekli neznámo kam a v Jihlavě musela Zajceva znovu pohnutě vysvětlovat, že nemá absolutně žádnou představu, jestli žije a jestli ho v Rusku nemučí podobně jako další ukrajinské vojáky, které už propustili v rámci výměny zajatců. „Nezbývá mi než bojovat za něj tím, že tu stojím před vámi a vyprávím jeho příběh,“ prohlásila na pódiu Horáckého divadla Zajceva.

Svoboda v plamenech
Svoboda v plamenech

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1827

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte