Nuda se blíží? Šestá série Hry o trůny zatím bruslí na tenkém ledě

Před dubnovou premiérou šesté řady Hry o trůny čelilo HBO kritice kvůli spotu, v němž seriálové postavy obhajovaly pro-přistěhovaleckou politiku. Po druhém dílu a před tím třetím, který má českou premiéru v pondělí, má ovšem nejsledovanější současná série tzv. quality TV větší starosti než rozezlení některých diváků nad nečekaným a dočasným zpolitizováním jejich oblíbené zábavy – pohříchu pomalý rozjezd, držení výrazných postav až příliš dlouho na periferii a hru na protahovanou, s níž se namísto největších zvratů vkrádá nuda. (Článek obsahuje spoilery, pokud jste ještě neviděli první dva díly 6. řady.) 

Právě nečekané, šokující zvraty jako krvavá svatba nebo nenadálé konce výrazných hrdinů, ať už kladného Eddarda Starka v první sezóně nebo záporného mladičkého krále Joffreyho v té čtvrté, jsou jednou z věcí, kterou Hra o trůny vynikala a opakovaně držela pozornost svého publika. Šestá řada v tomto ohledu však nezačala nejšťastněji. Tvůrci vyplýtvali na konci druhé epizody jednu z hlavních deviz antiklimaktickým vzkřísením Jona Sněha, velitele Noční hlídky a progresivního vůdce, který se před svou smrtí v závěru páté sezony rýsoval jako ideální kandidát na Železný trůn a zároveň byl jednou z nejpopulárnějších a charakterově nejkladnějších postav seriálu.

Sociální sítě a internetová fóra od jeho nečekaného skonu před rokem rozechvívala nejen smuteční nálada mezi fanoušky, ale celkem záhy i spekulace o jeho zmrtvýchvstání. Přestože vedení HBO oficiálně prohlašovalo, že Jon je skutečně mrtvý, naděje fanoušků narostly, když se v blízkosti mrtvého těla začala příliš ochomýtat kněžka Melisandra. Na konci druhého dílu se jejich přání naplnila a Jon Sníh vstal z mrtvých po zdlouhavých, obřadných ceremoniích. Tedy možná. A možná jen rozšířil armádu nemrtvých.

Poprvé smrt prohrála, a kladná postava (alespoň prozatím) v nějaké podobě zvítězila.

Někdo by mohl namítnout, že jeho zmrtvýchvstání je přesně tím druhem zvratu, který Hru o trůny charakterizuje. Když totiž někdo ve Hře o trůny zemře, zůstává mrtvý. Tady poprvé smrt prohrála a kladná postava (alespoň prozatím) v nějaké podobě zvítězila. Kýžený „pozitivní šok“ však podstatně ztratil na efektu tím, že jej tvůrci avizovali napříč oběma epizodami, když tělo Jona nikdo nepohřbil, ale nesmyslně zůstávalo vystavené na stole. Jako by tvůrci podlehli internetovému volání po návratu oblíbené postavy a zároveň chtěli klíčovou událost maximálně vytěžit, utlumenému momentu překvapení navzdory.

V donekonečna natahované scéně se tak dlouho rozjímalo, přemýšlelo, pochybovalo o schopnostech přivést mrtvého zpět a následně rituálně střihaly vlasy a vousy a omývalo tělo, až bylo závěrečné vzpřímení Jona na kavalci spíš úlevou ve smyslu „konečně to máme odbyté a můžeme pokračovat“ – než nečekaným cliffhangerem. Z okázalé pomalosti křísení si ostatně trefně utahoval uplynulou sobotu v jednom ze skečů i pořad Saturday Night Live.

Zdlouhavě působily i některé další sekvence kolem kdysi atraktivních postav. Daenerys, jednu z nejzajímavějších figur (nejen ženských), tvůrci odsoudili k pobytu a čekání mezi vdovami na soud kvůli porušení pravidel kmene Dothraki. Odsunuli ji tak na vedlejší kolej po několika sériích věčného putování s draky napříč Essosem, kde se nic neděje. Pramálo se děje i Tyrionovi Lannisterovi, který v exilu tak trochu podědil draky po Daenerys; teď se je „největší stratég Západozemí“ ve sklepě snaží získat na svoji stranu a rozjímá.

Největší hrozba plíživého nástupu diváckého nezájmu ale obestírá Aryu Stark, nejmladší dceru Eddarda Starka, která aktuálně coby slepá dívka spřádá pomstu a existuje v jakémsi dramatickém limbu jako problémový učedník mysteriózní postavy Jaqena H'ghara. Nerozvíjené tajemství ale ztratilo na síle a testování Aryiny vůle v bitkách se proměnilo v rutinu. A i když na konci druhé epizody prokáže Arya svou disciplínu a získává zpět pozici v kabale tajemných Mužů bez tváře, zůstává pocit, že její příběh už nějakou dobu nevede nikam.

Osmisměrka pro pokročilé

Po dvou prvních dílech se tak zdá, jako by tvůrci propadli své vlastní metodě spletitého vyprávění, které si mezi sebou předávají desítky postav, velkých skoků a odsouvání hrdinů na řadu dílů (možná napořád) mimo okraj dění, případně do izolované role, v níž se sami zmítají bez jasné návaznosti na vše ostatní. Jako by je v posouvání hranic seriálového vyprávění zajímala poprvé víc jeho mechanika, než postavy a drama, natožpak divácké potěšení, které s sebou nesou.

V roce 2011 dostali tvůrci od HBO unikátní příležitost posouvat pravidla seriálového vyprávění. Linie vyprávění nejenže se neklenuly přes celé řady a následně celou sérii, ale zároveň se větvily, odbočovaly, vrstvily, nečekaně končily. V souladu s nečekanými zákrutami boje o moc, kdy vítěz se může ze dne na den stát zase poraženým, představili desítky postav, které dle vůle opouštěli nebo vyzdvihovali. Nechávali kolidovat, míjet se, paralelně ovlivňovat jedna druhou napříč kontinenty. Kdo je u moci a v centru dění, se může jedním okamžikem, rozhodnutím nebo událostmi mimo jeho/její kontrolu ocitnout na okraji, polozapomenut, v exilu nebo mrtvý.

Sofistikovaný scénář nehrál na žádná tabu. Ani nahota, ani násilí nejenže nebyly problém, ale do značné míry byly značkou (jakkoliv značkou, která začíná často pojídat sama sebe - jako například nyní v epizodě dvě, kdy čekání, jestli sadistický Ramsay Bolton nechá svoji macechu a novorozeného bratra roztrhat psy, žádným čekáním není, protože odpověď je jasné ano).

Jedna věc je testovat pravidla seriálového vyprávění, strategicky napínat diváky, meandrovat ve vyprávění, odhalovat stále spletitější a temnější kouty mocenských zápasů a napodobovat skutečné poryvy boje o moc. Věc druhá je zajít v dané technice natolik daleko, že dramaturgii nahradí nekonečně epické expozice a úvody do děje, který nikdy nepřijde, zajímavé postavy přestávají být zajímavé, mizí ze zřetele na úkor série a soudržnosti vyprávění nebo fascinace fikčním světem. Což se nebezpečně děje hlavně u Aryi.

Možná je ale Hra o trůny jen poznamenaná pomalým rozjezdem, který souvisí i s tím, že pro běžného diváka je s ročním odstupem poměrně obtížné vybavit si (pře)komplikovaný seriálový svět a nadchnout se nikoli povinně, ale autenticky. Je na autorech, aby se postarali nejen o skalní fanoušky. A aby našli rytmus, který nepromarní zásadní zvraty. Možná se jim to povedlo už ve třetím díle.

https://www.youtube.com/watch?v=GGKbmVlJJ4c

Čtěte více