Nemluvte, neplačte, nedýchejte. Leos Carax si opět pohrává s filmem i diváky

Umělecký ředitel festivalu v Cannes Thierry Fremaux nelhal, když prohlásil, že lepší zahajovací film než Annette si nemohl přát. Ani ne tak pro to, že se jím na přehlídku vrátil opakovaně se ztrácející syn francouzské kinematografie Leos Carax, který tu k všeobecnému úžasu v roce 1984 debutoval filmem Když chlapec potká dívku. Annette v hlavní roli s Adamem Driverem a Marion Cottilard coby osudovými milenci/manželi, který už hrají i česká kina, od své úterní premiéry rozděluje vášnivě. Jedni jej považují za další počin nezpochybnitelného vizionáře. Druzí jej odmítají jako nevyrovnaný. A výsledkem každopádně je, že se o něm mluví. Což je to nejlepší, co si může v současnosti kinematografie (kina, festivaly, distributoři) oklepávající se z dopadů pandemie přát.

Carax není režisérem složitých vyprávění. Je příběhovým minimalistou, který od 90. let točí frekvenci film jednou za zhruba deset let. Názvy jeho snímků v podstatě shrnují příběh – Když chlapec potká dívku,Zlá krev,Milenci z Pont-Neuf,Holy Motors. Co vidíte v názvu, dostanete. Ale zabalené ve vizuálně uhrančivém podání. Carax je režisérem témat – tím hlavním je osudová láska a odcizení – a režisérem formy. Jeho snímky znovu a znovu ohmatávají možnosti filmového média. Nejdál v tomhle ohledu zašel v nenapodobitelných Holy Motors, kterými se po třináctileté pauze vrátil k celovečernímu filmu a s ním rovnou znovu do Cannes.

Osudová láska a odcizení jsou i tématem Annette, která by se dala opatřit podtitulem: „Když slavný chlapec potká slavnou dívku a narodí se jim dcera“. Známý komik-provokatér Henry McHenry (Driver) vystupující pod příznačným jménem Opičák Boží, se zamiluje do světoznámé operní divy Ann (Cottilard). Je to láska jako žádná jiná. Láska, která všechno mění – až na ty, kdo ji prožívají. Z lásky se dá snadno propadnout zlu. Jsou věci silnější než láska: vztek, strach, ego… A všechny nakonec ovládají i samotné tvůrce. Jak ostatně přiznává famózní úvodní  hudební číslo, které obsahuje v podstatě napůl ironický sumář toho, co divák uvidí, a zároveň návod na to, jak s tím může naložit.

„Budeme pro vás zpívat i umírat v mollové tónině a pokud chcete, abychom zabíjeli, možná vám vyhovíme,“ zní  jeden verš. Carax chytlavým, brechtovsky zcizujícím songem od skupiny Sparks v podstatě láká do filmového světa příslibem odlehčeného, vzletného muzikálu ala hollywoodský La La Land. Ne jednu stranu nabízí záplavu bravurně imaginativního audiovizuálního potěšení,  zároveň divákovi klade do cesty víc překážek, než je možná ochotný přijmout. Jednou z nich může být i sama forma. Annette je opera o vztazích osekaných na dřeň, v níž se život odehrává jako cosi navýsost zinscenovaného, protože v půdorysu archetypálního. Ale vydávaná je za muzikál coby  přijatelnější a zábavnější žánr.

A je to právě téma manipulace, jež tak postupně vystupuje do popředí a paprskovitě se rozbíhá do všech stran a úrovní. Manželé manipulují jeden s druhým, rodiče každý po svém manipulují se svým dítětem, PR manipuluje s žánry, silnější se slabším a Carax s divákem. Nemluvte, nesmějte se, neplačte, oznamuje na samém začátku ještě přes černé plátno hlas. Nedýchejte, dodává. Nadechněte se teď, a pak už ne. Příkaz není jen hříčka s tradičními instrukcemi o vypínání mobilních telefonů v kinech. Carax si jako filmový principál - ne náhodou na začátku od kontrolního pultu řídí zvednutí opony do svého světa - připravuje půdu pro sérii provokativních otázek: Jakou má tvůrce vůbec povinnost vůči divákovi? Jaký je mezi nimi vztah? Co může divák chtít „za svoje peníze“? K čemu je režisér? K čemu je film?

Motiv uctívajícího, nebo naopak rozzuřeného publika, jež si nárokuje své „hvězdy“ a požaduje uspokojení vlastních emočních potřeb, se ostatně opakovaně vrací jako perverzní antický sbor komentující intimní vztahovou trajektorii ústřední dvojice. Carax přitom ví, že sám je marnivý, stejně jako se rád baví – i sám sebou. Touží po uznání, zároveň programově odmítá přistupovat na „smluvní“ kinematografické hry. To je moje vize. Možná není dost dobrá, možná je příliš sebestředná, možná vám nesedne, ale to je váš problém, já vás varoval. Chcete se smát, chcete se bavit, chcete plakat? Pak tohle není servis, který bychom poskytovali. „Nouzové východy jsou jasně označené“ – zní další verš z úvodní písně.

Mentálně se směrem k nim vydala několikrát během projekce i autorka tohoto textu. Třeba v momentě, kdy se ve snu hlavní hrdinky na plátně objeví šestice žen obviňujících jejího manžela z násilnického chování a zneužívání. MeToo odkaz nikam nevedl, jen k divácké úzkosti. V otázku po autorově soudnosti zase vyústil vykloubený rytmus druhé poloviny téměř dvě a půl hodiny trvajícího filmu, který hraničí s filmařským deliriem.

Během nich se Caraxovi daří vyprovokovat škálu protichůdných reakcí: od fascinace, pohlcení a nevěřícnosti až po údiv a nudu. Není to přitom nutně chyba v systému, ale zcela záměrná provokace. Jako když Henry McHenry nastavuje svůj mikrofon do publika, které se unisono pod jeho taktovkou směje „Cha cha cha“. Sborově se jej pak v jedné scéně ptá: „Proč ses stal komikem, Henry?“ Podobná otázka se dá otočit i na Caraxe a Annette. Proč se Leos Carax stal režisérem? Rozhodně ne proto, aby to divákovi udělal snazší.

Annette je snímek zcela mimo kategorie. Carax v podstatě od začátku kariéry působí ve své vlastní disciplíně. Někdy je geniální, někdy je mimo. Můžete být nadšení a vzápětí rozčarovaní, zaskočení, zmatení. Sledování od vás může vyžadovat podobné úsilí jako ten nejnáročnější vztah, na kterém je třeba pracovat. A který se nakonec nemusí vydařit. Jisté nicméně je, že nic podobného jinde neuvidíte a nic podobného nezažijete. Až za dalších deset let, kdy Leos Carax natočí další film.