Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

My Islanďané jsme jako motýli. Létáme po zeměkouli a sbíráme inspiraci

Rozhovor s islandským hercem Ingvarem Sigurssonem oceněným v Cannes

Bílý bílý den
Bílý bílý den • Autor: Aerofilms

Ingvar Sigursson (55) patří k předním islandským hercům. Prorazil rolí v Andělech všehomíra Fridrika Thóra Fridriksona. Za ztvárnění policisty vyrovnávajícího se se smrtí manželky v dramatu Bílý bílý den, který měl premiéru v sekci Týden kritiky na letošním festivalu v Cannes, získal cenu pro nejlepšího herce. Film bude mít tento týden českou premiéru.

Jste vnímán jako prominentní filmový herec. Vaše nejlepší role podle mě nicméně není ve filmu, ale ve videoklipu k písni Thousand Eyes islandské kapely Of Monsters and Men, kde předvádíte hravou one-man-show. Jak ta spolupráce vznikla?

Reklama
Reklama

Napsali mi, jestli bych udělal nějakou improvizaci na jednu z jejich písniček. Řekl jsem si, proč ne. Zkoušel jsem si doma nějaké nápady. Když jsem přijel do studia, byl tam jen zpěvák a producent - a nikdo jiný. Nedali mi žádné instrukce; prý, ať něco zkusím. Natočili jsme šest verzí, každá bláznivější než ta předchozí - a myslím, že si nakonec vybrali právě ten poslední pokus.

https://www.youtube.com/watch?v=wylkSUS9Ofs

Islandští hudebníci a filmaři často úzce spolupracují. Třeba k vašemu nejznámějšímu filmu Andělé všehomíra dělali hudbu Sigur Ros. Sledujete, co se děje v islandské muzice? Sigur Ros zmiňovali, že jste za nimi zašel během jejich koncertu v Torontu.

Zrovna jsem natáčel v Kanadě, tak jsem se stavil. Známe se dobře právě z natáčení Andělů všehomíra a vždycky jsem byl jejich velký fanoušek.

Co jste tehdy v roce 2002 v Kanadě natáčel?

Takovou hollywoodskou věc, K-19: Stroj na smrt.

Říkáte to jako byste se k tomu skoro nechtěl znát. Jaké bylo natáčení s režisérkou Kathryn Bigelow?

Rád se k tomu budu znát. Kathryn je skvělá a tvrdá. Dostal jsem nakonec i větší roli, takže mě to hodně bavilo. Měl jsem hrát sonaristu, ale protože polský kolega odstoupil kvůli rodinným problémům, byl jsem povýšen na hlavního inženýra, a hrál tak vedle Harrisona Forda a Liama Neesona. Což bylo fajn.

Co myslíte tím, že byla Kathryn Bigelow tvrdá?

Myslel jsem to pozitivně. Byla prostě cool. Obdivuji, jak se dokáže pohybovat v mužském světě, kterým film byl a je. Když ji potkáte poprvé, je dívčí, až jakoby naivní, ale za tím je opravdu rozhodná osobnost. Dokáže velmi hladce a nenápadně přimět lidi, aby ji poslouchali. Najednou má autoritu, ani nevíte jak.

https://www.youtube.com/watch?v=ahetzkSwUdw

Pracovalo se s ní jinak než s režiséry?

Každý režisér je jiný. Točil jsem i s řadou režisérek - a ty jsou taky každá jiná. Říkám mužský svět, protože tehdy - a možná to platí i teď - všichni producenti v hollywoodském průmyslu byli muži. A mě jejich mocenský styl vedení a práce ne úplně vyhovoval.

Začínal jste jako filmový herec na začátku 90. let. Jak se od té doby proměnila islandská kinematografie?

To asi nedokážu říct, protože jsem součástí od začátku a pluji s vývojem. Jsem uprostřed. Zdá se mi ale, že jsme dospělejší a profesionálnější - i díky filmové škole, z níž přicházejí do průmyslu zajímaví a vzdělaní lidé. A stále tu zároveň působí režiséři jako Fridrik Thór Fridriksson nebo Balthasar Kormákur, kteří dostali islandský film na mezinárodní mapu.

Nejste jen herec, ale i producent a scenárista. Váš blízký spolupracovník, zmíněný Balthasar Kormákur, začal údajně režírovat, protože pro něj bylo herectví příliš bezpečné. Začíná pro vás být herectví příliš bezpečné?

Ne. Podle mě to tak nemyslel, jak to řekl. Chtěl mít prostě víc kontroly, chtěl víc točit, mít poslední slovo. Všechno ve svých rukou. V herectví nejste nikdy bezpečná. U každého nového projektu se může stát ledacos a je to bitva. Ale pokud by to nebyla bitva, nebavilo by mě to.

https://www.youtube.com/watch?v=sZOFPw3Y-Dc

Krátce po sobě jste se objevil ve dvou hollywoodských blockbusterech, ve Fantastických zvířatech: Grindelwaldových zločinech a v Lize spravedlnosti. Server Guide to Island o vás psal jako o fantasticky úspěšném exportu. Vnímáte se tak?

Já se tak nevidím. Jsem součást většího celku. Hodně dalších lidí z hudby, umění nebo divadla funguje do jisté míry jako islandští kulturní velvyslanci. I když je obyvatel Islandu málo, jsme mezinárodně celkem vidět. A netýká se to jen hollywoodských blockbusterů, ale i divadla. Jsem třeba součástí souboru Vesturport, který právě hostuje v Hong Kongu.

Prosadit se v Hollywoodu je bráno jako dobytí Svatého grálu filmové branže. Máte v tomhle ohledu ambice?

Kdyby islandský film, divadlo a umění nebyly zajímavé, rozhlížel bych se jinde. Ale pro mě stále zajímavé jsou. Island je můj domov a já jsem rád doma. Jsem rodinný typ. Jsem šťastný, když je moje rodina pohromadě, a to platí i pro širší rodinu filmařskou. Kdybych se víc snažil a měl zájem mít víc rolí v Hollywoodu, měl bych agenta mnohem dřív. Ale já v tom nic nepodnikl, což něco vypovídá o tom, kde chci pracovat. Manažera v Los Angeles mám tři roky, agenta v Londýně o trochu déle. Posílají mi role, o nichž si myslí, že bych se o ně měl ucházet. I když jsou oba velmi dobří a dokážou skvěle odhadnout, co by mě zajímalo a v čem mám šanci, u mnoha scénářů si říkám, že to nestojí za to. Pro mě je nejdůležitější hrát něco, co je výzva. Z čeho se můžu něco nového jako herec naučit. Co mě nutí bojovat. Když je postava plochá a nevidím cestu, jak z ní udělat vrstevnatou figuru, vlastně mě nezajímá.

I kdyby to byla velká role v opravdu velkém filmu?

Ze  zkušenosti vím, že režisér nebo castingový režisér u velkých filmů nechtějí, abych dané postavě něco přidával. Chtějí je jednoduché.

A vy jednoduše nehrajete…

Jednoduše může být často to nejlepší; méně je někdy určitě více. Ale tady jde spíš o postavy jako klišé, která mě nijak neoslovují. Scénář ke mně musí mluvit.

V pasti
Ingvar Sigursson se objevil i v seriálu V pasti • Autor: ČT

Jak k vám tedy mluvil Bílý bílý den?

Byl jsem s ním spojený od samého začátku. S režisérem  Hlynurem Pálmasonem jsem natočil jeho absolventský krátký film a máme se hodně rádi. Bavili jsme se dlouho a mnohokrát o tom, že spolu musíme zase něco udělat. Scénář mi tak začal psát na tělo. Probíral ho se mnou, posílal mi nápady, ptal se mě na názor.

U filmu Rodiče, jehož jste spoluscenáristou, herci nedostali detailní instrukce, jak postavy hrát, ale zadání od režiséra, že mají předvést lidi, které znají z vlastního života. Zvolil jste podobnou metodu i u snímku Bílý bílý den, kde hrajete policistu, jehož žena se nedávno zabila při autonehodě, a on začíná zjišťovat, že byly věci, které o ní nevěděl?

Nikoho konkrétně. Ale existuje plno mužů jako můj hlavní hrdina. Lidí, kteří jsou uzavření, kteří neukazují své pocity, ale pod povrchem jsou extrémně emocionální. Je poskládaný z mnoha lidí včetně členů mé rodiny. Island je podobných lidí plný.

Neukazovat emoce je národní rys Islanďanů?

Možná ano. Když jsem byl dítě, pamatuji si, že byli lidé zakřiknutí a uzavření, možná se trochu báli ukázat nebo toho říct příliš, protože by tak dali najevo slabost. Ale mění se to.

V Andělech všehomíra říká psychiatr vaší postavě, že rysem Islanďanů je schizofrenie, druh rozštěpené osobnosti, proto ta víra v přírodní síly, skřítky a podobně. I vaše postava působí ve druhé půlce jako rozštěpená osobnost. Proč tohle téma islandské režiséry tak přitahuje?

Nevím, čím to je. Možná protože je nás tak málo a léta jsme byli izolování jako ostrované v severním Atlantiku, tak se neustále srovnáváme s okolním světem. Staletí jsme studovali v Kodani, protože jsme byli dánskou kolonií. Když jsme získali nezávislost, začali jsme odcházet za vzděláním do Ameriky, Anglie, Německa. Během studené války jsme cestovali do Států i do Sovětského svazu. A vraceli se a přinášeli všemožné myšlenky a styly. Baví nás prozkoumávat sebe samé. Neustále se ptáme, co jsme zač a jak můžeme být lepší.

Andělé všehomíra
Andělé všehomíra (2000) • Autor: ČT

Myslíte, že i proto jsou islandští muzikanti tak světově úspěšní? Že se neustále srovnávají se světem a chtějí být lepší a lepší?

Není to tak, že bychom objevovali kolo. Neznám na Islandu nikoho, kdo si myslí, že bude lepší než zbytek světa. Není to tenhle druh myšlení. Spíš jde o to posbírat zkušenosti a přetavit je do něčeho originálního. Jsme tak trochu jako nevinní motýli, kteří létají po zeměkouli a sbírají inspiraci. Já vzhlížím ke každému, každý mě zajímá. Můžu si z něho něco vzít. A zároveň pak můžu také dávat a s někým sdílet. A přijde mi zdravé takhle přemýšlet.

Vy jste během studené války také cestoval?

Byl jsem ve východním bloku na jaře 1989 – v Československu a východním Německu. Jeli jsme jako studenti herecké školy na kulturní výlet. Začali v Londýně a pokračovali přes Berlín do Prahy. Hledali jsme místa, kde se dělo v divadle něco zajímavého a v komunistických zemích se dělalo pozoruhodné divadlo.

Co jste v Praze divadelního viděli?

Hodně loutek a kombinované divadlo, na které jsme nebyli zvyklí. Hodně času jsme trávili na studentských představeních a ve škole.

Jaká byla Praha v roce 1989 pro studenta z Islandu?

Bylo to divné. Pořád jsme se ptali, kde je Václav Havel. Znali jsme jeho hry. Náš průvodce nevěděl, kdo Václav Havel je - a studenti se vždycky dívali do země.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte