Muži - ženy 1:1. Sofia Coppola zkouší v Oklamaném srovnat genderové skóre

Pro remake je to na první pohled zvláštní volba. Novelu A Painted Devil amerického spisovatele Thomase Cullinama, zasazenou do období americké občanské války, adaptoval v roce 1971 „akční“ režisér Don Siegel pod titulem Oklamaný. Tehdy ji šil na míru hlavní hvězdě Clintu Eastwoodovi, stoupající star a představiteli drsné mačo maskulinity.

Siegel zápletku o vojákovi Severu nedobrovolně „uvězněném“ v dívčím jižanském internátu, kde s ním má každá z žen a dívek od dvanácti po padesát vlastní záměry – a on na oplátku rafinovaně s nimi – vybavil živočišností a fyzičnem s jednou nohou v béčkové exploataci a s druhou ve freudiánské psychoanalýze. V aktuálním remaku, který po premiéře na festivalu v Cannes vstoupil minulý týden do české distribuce, jako by režisérka Sofia Coppola chtěla srovnat genderové skóre a nabízí jemnější, zdobnější a vyprázdněnější verzi téhož.

Jako by režisérka Sofia Coppola chtěla srovnat genderové skóre a nabízí jemnější, zdobnější a vyprázdněnější verzi téhož.

Původní a aktuální verze Oklamaného jsou dějově téměř identické, scénu po scéně, včetně některých replik a dialogů. Zároveň je ale od prvního záběru impresionistického, vlhkem prostoupeného lesa Virginie, kterým začíná Coppola, jasné, že náladově půjde o zcela jiný film. Siegel otevírá akčně přestřelkou mezi Severem a Jihem, ke které se ve vzpomínkách vrací zraněný voják.

Coppola se drží dívčí senzibility v parametrech pohádky o Červené karkulce vykračující si lesem. Nejmladší schovanka internátu v její verzi najde při sběru hub zraněného Collina Farella, sebere jej jako vzácného motýla a pomůže mu odejít do bezpečí. Za zdmi internátu se voják postupně stává z pacienta vězněm i zručným manipulátorem. Ale méně zručným, než si myslel. Dopadne to s ním nevalně, jak stoupá sexuální napětí uvnitř domu a s ním i nevraživost.

V Eastwoodově verzi vojáka potká stejný osud, ale cesta k němu je jiná. Jak už je patrné z momentu jeho prvního setkání s dvanáctiletou dívenkou, kterou – ke zděšení dnešního diváka – v lese políbí jako by byla dospělá. Nic podobně nevybraného by do delikátního světa Sofie Coppoly proniknout nemohlo. Stejně tak chybí incestní vztah hlavní guvernantky a průhledy do hrdinových vzpomínek, které ukazují, jak moc se to, co říká, liší od toho, co v minulosti dělal. A jaké má úmysly. Je manipulátorem i manipulovaným podstatně víc, než Farell. Spiegela zajímaly akce a sexualita, Coppola jako v domě pro panenky vytváří uzavřený jemný, náladový a smutný svět žen bez mužů a zároveň uvízlých jednou nohou v minulosti, který za branou zahrady neodbytně na bojišti končí.

Dcera slavného otce říká, že ji fascinuje život privilegovaných. Odhlédneme-li od toho, že je v tom jistá patologie, její filmy to charakterizuje. Dokonce se na tohle téma pokusila o sociální komentář ve filmu o skupině děcek fascinovaných světem celebrit v Bling Ring: Jako VIPky. Ještě víc ji ale fascinuje dívčí adolescence, nedospělost a ženská mystika.

Už od svého debutu Sebevraždy panen z roku 1999 předkládá její specifickou verzi. „Je vidět doktore, že jste nikdy nebyl třináctiletá dívka“, odpovídá první ze sester, která se pokusila o sebevraždu, na lékařův povzdech, že je ještě příliš mladá, aby věděla, jak složitý a těžký může život být. V odpovědi se mísí distanc i tajemno. Právě ženská mystika – tolik nadužívaná i vágní a v nemilosti druhovlnných feministek – je hlavním impulsem filmů Sofie Coppola. Ať je to Marie Antoinetta, zdobný a rozkošnický portrét francouzské královny, která špatně končí, nebo Ztraceno v překladu, náladová studie hledání a vnitřní nejistoty mladé Američanky vykořeněné v Tokiu. Všechny její filmy tak či onak tematizují „delikátní ženskost“. Oklamaný je tak variace téhož.

Tomu odpovídá i žánr. Oklamaný je jakousi komedií mravů. Typická melancholie Sofie Coppola uhýbá lehčímu humoru, jak režisérka vrší drobná pozorování stupňující se ženské rivality a úskoků spojených s bojem o jediného muže. Zároveň ale její snaha o podvratnost – ve vztahu k původnímu filmu i ke střetu mužského a ženského postaveném na klamání – ústí ve zdobnou prázdnotu.

Krásné přirozené světlo pronikající korunami stromů je samo o sobě dalším hrdinou. Atmosférické obrázky krajiny jsou působivé a krásné. Hrdinky jsou aranžované do zdobných tableu vivant jen je vyfotit na stránky luxusního lifestylového magazínu. Jako když Annie Liebowitz připravuje hollywoodské číslo Vanity Fair. Dokonale krásné, dekorativní, rozjitřené. Režisérka si vybrala i herečky, které do takového konceptu bledé krásy oděné v popelavě růžové nejlépe zapadají – Kirsten Dunst, Nicole Kidman, Elle Fanning… Nakonec i Collin Farell je podstatně jemnější verzí Eastwoodova testosteronového monstra.

Po mělké moralitce Bling Ring: Jako VIPky, která ukázala, že sociální kritika jí nejde, se tak v Oklamaném Coppola vrátila do světa, kde je jí dobře a který jí neklade příliš velký odpor. Pěkně se na výsledek dívá, ale z pohodlí jen těžko vznikají opravdu zajímavé filmy.