Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Cannes: Mrtví nezemřou, ale kultovní autor měl občas namále

Slavný festival zahájila zombie komedie Jima Jarmusche

The Dead Don't Die
The Dead Don't Die

Dává naprostý smysl, že dvaasedmdesátý ročník filmového festivalu v Cannes v úterý zahájil nový snímek amerického režiséra Jima Jarmusche, zombie komedie The Dead Don‘t Die. Přehlídka si dlouhodobě pěstuje politiku autorů, které si „vychovává“ či hýčká a opakovaně zve do hlavních či prominentních vedlejších sekcí. A Jarmusch, jenž se poprvé v Cannes objevil v roce 1984 s filmem Podivnější než ráj (a získal za něj Zlatou kameru), patří v tomto ohledu ke canneské smetánce.

V hlavní soutěži měl od té doby své filmy ještě osmkrát. Je tedy autorem, který potvrzuje význam Cannes pro tvůrčí kariéry. Navíc s ním přijíždí na červený koberec tolik potřebné hollywoodské tváře – v případě The Dead Don‘t Die Bill Murray, Adam Driver nebo Tilda Swinton. Jak poznamenal deník Variety, byl to opojný a pro Cannes typický mix lesku a cinefilie. A ten je někdy důležitější než přesvědčivost filmu samotného.

Reklama
Reklama

Jarmuschova novinka (do českých kin přijde 4. července) totiž na jednu stranu nakládá s populárním žánrem dostatečně satiricky a poučeně, aby potěšila každého fanouška George Romera. Ústřední herecká trojice je fantasticky lakonická, a tudíž „koukatelná“ i pro nefanoušky. Jako celek se nicméně film nakonec spíš podobá mírně bezcílné a klikaté chůzi nemrtvého – byť obsazení Iggyho Popa do role zombie, pro kterou splňuje parametry nemrtvého už svou civilní vizáží, je zábleskem geniality.

Waits ví svoje

„Tohle špatně skončí,“ glosuje podivné události v městečku Centerville zástupce šerifa Ronnie Peterson (Driver). Den se prodloužil do noci, slunce nezachází, hodinky se zastavily, rádio přestává fungovat, zvířata zmizela, místní pohřební dům převzala podivná, stoická paní Zelda (Tilda Swinton) skvělé ovládající samurajský meč. Všechno to může, ale taky nemusí mít něco společného s vychýlením zemské osy v důsledku hydraulického štěpení na zemských pólech. Vláda a experti (tedy lobbisté) to popírají, omladina v místním pasťáku sype z rukávu fakta a apokalyptické scénáře. Místní poustevník – zarostlý písničkář Tom Waits, který patří k Jarmuschovým hereckým stálicím – sleduje události z bezpečné vzdálenosti své lesní chajdy a ví své. Fialovou aureolou obklopený měsíc přitahuje z hrobů (ne)mrtvé jako magnet…

https://www.youtube.com/watch?v=bs5ZOcU6Bnw

Jarmuschovo smyšlené Centerville je úsměvným prototypem fiktivního amerického maloměsta na středozápadě se spořádanými „americkými hodnotami“. Jeho hymnou a ústředním songem celého filmu je symbolicky country píseň The Dead Don‘t Die od Sturgilla Simpsona, kterou mají všechny postavy rády. Místo, „kde je hezké žít“, zabydlují kromě dobráckých a typicky jarmuschovsky neschopných policistů, kteří doteď maximálně řešili krádež slepic, další žánrové stereotypy.

Rasistický vidlák s kšiltovkou „Udělejme Ameriku znovu bílou“, jemuž nedochází ironie, že jeho kamarádem je černoch, konkrétně galantní stařík Hank. Dobromyslná servírka, místní nerd přezdívaný Frodo, který provozuje benzinku i prodejnu s popkulturními memorabiliemi. Jeho znalost kinematografie je úctyhodná, jak poznamenává sexy dívka z Clevelandu, která se v městečku na noc ubytuje v poloprázdném motelu se svými dvěma hipsterskými kamarády. Je to jiný motel než ten v Psychu, na které v poučené debatě rovněž dojde. Stejně jako dojde na přímé odkazy na Romerovu Noc oživlých mrtvých, Thriller Michaela Jacksona, snímek Re-Animated nebo – ano, čtete správně – Akta X.

Že to špatně skončí, zopakuje zástupce šerifa ještě několikrát. Ne nutně jen proto, že by svět viděl černě, a představoval by tak v typické policajtské dvojici protiváhu k pozitivnímu pohledu na svět, který si neustále drží jeho nadřízený Cliff Robertson v podání Billa Murraye. Byť i to spolu s intuicí hraje svoji roli. Policista si je totiž špatného konce vědom i proto, že ví, že je postavou ve filmu… The Dead Don‘t Die je totiž do velké míry meta snímek – tedy takový, který komentuje sám sebe a daný žánr, v němž se pohybuje. A v jednu chvíli jde ještě dál, když přidává meta na druhou: herci vědí, že jsou herci ve filmu Jima Jarmusche.

Cannes Film Festival
Cannes: Tilda Swinton a Jim Jarmusch • Autor: REUTERS

Jarmuschovy filmy jsou často o postoji, o náladě, o životní filosofii, o stylu. Odtažitost a cool odkazování i vědomí vlastní existence u toho nejnovějšího do takového režisérského gesta zapadá. V The Dead Don‘t Die je vše absurdní vtip – někdy povedený, jindy méně. Žádný nemá být brán vážně, stejně jako celý film,. Což je na jednu stranu zdrojem diváckého potěšení, ale na druhou klasickým alibi pro případ, kdyby někoho napadlo začít jej skutečně vážně brát.

Politika light

Tradiční motiv kritiky konzumerismu spojovaný jako metafora od sedmdesátých let se zombie - kteří se bezduše vracejí k závislostem, jež měli zaživa, takže ti s mobily v rukou zoufale hledají wifi – tedy může být jen hrou s žánrovými pravidly. Stejně tak to může být skutečná kritika soudobé konzumní společnosti. Jasné to každopádně není. Pokud je tím prvním, pak Jarmusch k žánrovému motivu nic zásadního ironicky nepřidává. Pokud tím druhým, pak působí vyčpěle. Bez ohledu na rozkošné poulení očí zmíněného Iggyho Popa, jehož závislostí je kafe. Nejpodvratněji by se dal motiv vztáhnout na samo filmové publikum v Cannes, jejichž zombie konzumní slabostí je kinematografie.

Iggy Pop: The Dead Don't Die
Iggy Pop: The Dead Don't Die

Jarmusch šalamounsky nezapomíná na ty, kteří chtějí od zábavného filmu i serióznější roviny a kvitují každý náznak politického postoje, jenž jim dává pocit záchytných bodů ve vyhrocené a nepřehledné době. A ona červená kšiltovka s rasistickým nápisem na hlavě farmáře jasně hlásá, na jaké straně Jarmusch stojí. Odkazy na změnu klimatu, brutální environmentální praktiky, politický oportunismus i selhávající média kódovaná jako ta konzervativní; to vše spadá do liberálního pohledu na svět. Je to ale vždy kritika v mezích zákona. Kdo chce, může si fragmenty vyzobávat a skládat do větších celků - nikdy však kritika není uceleným tématem sama o sobě. Je to politika light; přesně taková, kterou má vedení festivalu raději než přímé politické deklamace.

Co se však Jarmuschovi daří výjimečně, je atmosféra podivné normálnosti, kterou nakonec nic nevykolejí. Trojice policistů dokáže i tváří v tvář tělům s vyhlodanými vnitřnostmi nabízet ve stupňujícím se gagu domáckou hypotézu, že smrt má na svědomí divoké zvíře. Možná několik divokých zvířat. Když pak zabarikádovaní na policejní stanici zpovzdálí pozorují apokalypsu na hlavní třídě, místo akce se rozhodnou vyjet na obhlídku. Protože to je přece jejich práce – hlídat občany městečka. Co na tom, že většina z nich už nedobrovolně přešla do jiného tábora.

Nakonec však film až příliš spoléhá na svůj hlavní vtipný a nečekaný rozpor. Tedy že Jim Jarmusch - autor ustavujících děl americké nezávislé kinematografie 80. a 90. let jako Podivnější než ráj, Mrtvý muž nebo Ghost Dog: Cesta samuraje - točí „pokleslý“ žánr zombie komedie. Zástupce šerifa neměl tak úplně pravdu, když předpovídal, že to špatně dopadne. Navzdory zábavné podivnosti a excentričnosti ale nejde ani tvrdit, že to dopadlo jednoznačně dobře.

 

Filmy v hlavní soutěži

Le Misérables/Bídníci (Ladj Ly, Francie) – Filmový debut mladého francouzského režiséra, který patří k několika novým tvářím, jež tradičně Cannes vytahuje na výsluní. Vypráví příběh tří policistů, kteří se dostávají do prekérní situace během výkonu služby na nechvalně známém pařížském předměstí Montfermeil.

Bacurau (Kleber Mendonca Filho, Juliano Dornelles, Francie-Brazílie) – Dokumentarista se vypraví do brazilského městečka, aby zachytil tamní život, ale postupně zjišťuje, že se věci mají trochu jinak, než si myslel. Hybrid sci-fi a westernu, v němž města mizí z map. Pro Filha je to druhá účast v soutěži po snímku Aquarius (2016), za nějž získal Queer Palm, ocenění v oblasti kinematografie s gay, lesbickou, bisexuální a transgender tematikou.

https://www.youtube.com/watch?v=Hr49Ayyb3zs

Atlantique (Mati Diop, Francie-Senegal-Belgie) – Drama o mladém vztahu a ambicích vymanit se ze života neslibujícího příliš velkou budoucnost v senegalském Dakaru. Debut herečky a neteře předního senegalského režiséra Djibril Diop Mambetyho.

Sorry we Missed You (Ken Loach, Británie-Francie-Belgie) – Jeden z nejúspěšnějších britských režisérů pravidelně sbírajících ceny na evropských festivalech – v Cannes získal hlavní trofej v roce 2016 za sociální drama, Já, Daniel Blake – se vrací s dalším sociálním dramatem o řidiči a jeho ženě, kteří se snaží přežít v neúprosné neoliberální ekonomice současné Británie.

Little Joe (Jessica Hausner, Rakousko-Británie-Německo) – Drama s prvky sci-fi o geneticky vyšlechtěné rostlině, která má schopnost svého majitele učinit šťastným, ale ukáže se, že umí i něco podstatně hrozivějšího. Rakouská režisérka letos takzvaně povýšila z vedlejší, byť prestižní sekce Un Certain Regard do hlavní soutěže.

Dolor y gloria/Bolest a sláva (Pedro Almodóvar, Španělsko) – Mezinárodně nejznámější španělský režisér se ohlíží za svým životem a kariérou v příběhu režiséra (Antonio Banderas), který se ohlíží za svým životem a kariérou. Do role své matky obsadil Penelope Cruz. Almodóvar se o Zlatou palmu uchází po šesté.

https://www.youtube.com/watch?v=4GMO3BgUIOk

The Wild Goose Lake (Diao Yinan, Čína-Francie) – Vítěz z Berlína (2014 za thriller Černé uhlí, tenký led) debutuje na Croissette thrillerem o gangsterovi na útěku, který usiluje o pomstu a jehož cesta se protne s neznámou ženou.

La Gomera (Corneliu Porumboiu, Rumunsko-Francie) – Držitel Ceny poroty v sekci Un Certain Regard za absurdní krimi Policejní, adjektiv postoupil rovněž o příčku výš do hlavní soutěže. I jeho nový film se točí kolem policie, konkrétně zkorumpovaného policisty, který se naučí obskurní pískací jazyk španělského ostrova La Gomera, aby dostal z vězení vlivného obchodníka a s ním i přístup k milionům. Historicky hojné zastoupení rumunských filmařů na festivalu je důsledkem silné kulturní spojnice mezi Rumunskem a Francií.

Portrait de la jeune fille en feu/ Portrait of a Lady on Fire (Céline Sciamma, Francie) – Historické romantické drama zasazené do 18. století o tajném vztahu mezi mladou ženou chystající se na svatbu a malířkou, která má vytvořit její poslední obraz za svobodna. Sciamma je jednou ze čtyř žen v letošní soutěži.

A Hidden Life/Skrytý život (Terrence Malick, USA-Německo) – Životopisné drama rakouského farmáře, který odmítl nastoupit do wehrmachtu během druhé světové války v pojetí amerického režiséra, držitele Zlaté palmy za Tajemství života (2011) a ceny za režii za romantické drama Nebeské dny z roku 1978.

Le Jeune Ahmed/Mladý Ahmed (Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne, Belgie-Francie) – Vlajkonoši evropského sociálního realismu přivezli do Cannes příběh o současném belgickém mladíkovi, který plánuje pod vlivem islamistických extremistů zabít svou učitelku.

https://www.youtube.com/watch?v=HG7d4D46Cpk

Frankie (Ira Sachs, Francie-Portugalsko-Belgie-USA) – Isabelle Hupert hraje slavnou francouzskou herečku, které zbývá pár měsíců života a jež svolá svoji rodinu naposledy na společnou dovolenou.

Once Upon a Time in Hollywood/Tenkrát v Hollywoodu (Quentin Tarantino, USA) – Leonardo DiCaprio a Brad Pitt jako druhořadý televizní herec a jeho double navigují rychle se měnící americký filmový průmysl konce šedesátých let. Pro vítěze Zlaté palmy za Pulp Fiction: Historky z podsvětí je to celkově čtvrtá nominace.

Gisaengchung / Parazit (Bong Joon Ho, Jižní Korea) – Tragikomedie o rodině nezaměstnaných živořících na okraji, která infiltruje rodinu bohatého podnikatele. Jihokorejský režisér soutěžil před dvěma lety s dobrodružným filmem Okja.

Matthias & Maxime (Xavier Dolan, Kanada) – Canneský miláček, který se svými filmy věnuje transgresivním tématům identity, se vrací do soutěže s dramatem točícím se kolem jednoho polibku a jeho nečekaných následků. V rámci natáčení školního filmu si jej dají kamarádi z dětství. Dolan, držitel ceny poroty za Mommy, se obsadil i do jedné z hlavních rolí.

https://www.youtube.com/watch?v=hN3fn9Sc43g&list=PL1HCW1×dk60nP-WWtOhS1JF5T-1inugri

Oh Mercy! (Arnaud Desplechin, Francie) – Režisér známý hlavně díky vztahové komedii Králové a královny (2004) se pustil do detektivního příběhu o vyšetřování brutální vraždy staré ženy.

Il traditore/Zrádce (Marco Bellocchio, Itálie-Francie-Německo-Brazílie) – Tommaso Buscetta byl nejznámějším členem italské mafie, který převlékl kabát a stal se policejním informátorem. Film vypráví jeho příběh prostřednictvím jednoho z největších soudů proti organizovanému zločinu.

Mektoub, My Love: Intermezzo (Abdellatif Kechiche, Francie) - Držitel Zlaté palmy z roku 2013 za romantické, lesbické drama Život Adéle dál rozvíjí téma rozjitřeného dospívání mladých Francouzů, tentokrát během horkého léta 1994. Příběh mladého fotografa Amina je druhou kapitolou dva roky starého filmu, v němž se mladík vrátil do rodné vesnice během letních prázdnin. Pokračování ho zastihuje na jejich konci a mezi dvěma dívkami.

It Must be Heaven (Elia Suleiman, Francie-Německo-Kanada-Turecko) – Osobní příběh palestinského exulanta, kterého ztvárnil sám Suleiman: cestuje po světových městech a zjišťuje, že za hranicemi ho čekají stejné problémy jako doma. Suleiman tradičně na soutěži představuje politickou stopu, která oslovuje porotu – za drama o vztahu mezi palestinskými milenci z Jeruzaléma a Ramalláhu Boží zásah získal v roce 2002 Cenu poroty a cenu FIPRESCI. V soutěži byl i před deseti lety za poloautobiografický Čas, který zbývá.

Sibyl (Justine Triet, Francie) – Jednačtyřicetiletá režisérka posílila francouzské zastoupení v letošní soutěži snímkem soustředícím se na ženské hrdinky – terapeutku a jednu z jejích pacientek.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 399
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte