Legionář František Kupka byl napaden chobotnicí

Byl jsem se v úterý večer podívat do Pilotů na předpremiéru dokumentu Mimořádná zpráva. Až snímek Tomáše Bojara (mimo jiné FC Roma) v polovině listopadu přijde do distribuce, zajděte si na něj. Mimo jiné se dozvíte, jak vypadá naše pracovní prostředí sdílené s Hospodářskými novinami a že naši kolegové sice ve stresu občas vypustí nějaké to ostřejší slovo, ale jinak jsou profesionálové, kteří dokážou vzít s potřebným nadhledem i zprávu o Zemanově odhodlání stát se znovu prezidentem. Po promítání v kině proběhla debata s aktéry filmu a řeč došla i na hon elektronických médií za čtenáři, které nutí ke klikání na své články. Že prý se čtenáři nejsnáze získají, když titulek textu míří na jejich první signální, když funguje takzvaně na první dobrou, když je něčím vzrušující a provokativní. Pročež jsem se tím nechal inspirovat pro titulek této Pražské kavárny.

František Kupka pochopitelně s chobotnicí nikdy nebojoval. Respektive nemáme důkazy o tom, že by ho třeba na pařížském předměstí Puteaux, kde strávil převážnou část života, nějaká chobotnice kdy napadla - nebo on napadl ji. Leč metaforicky s ní bojuje posmrtně. Aktuálně o diváckou pozornost v Praze soupeří dvě komorní výstavy zcela nekomorních autorů. Pokud byste váhali, které z nich dát přednost, radím spravedlivě, ať si zajdete na obě dvě. Ta Kupkova probíhá v Museu Kampa pod názvem Legionář a vlastenec. Slovo vlastenec v dnešní době kvůli vyholeným pomatencům a ruským trollům dost ztratilo na původním významu, ovšem v Kupkově době ještě stálo za to mu obětovat třeba i život. Výstava divákům představuje stále ještě málo známou kapitolu ze života otce abstraktní malby. První světovou válku strávil coby dobrovolník nejprve ve francouzské cizinecké legii a posléze ve zformovaných československých legiích. K výstavě se brzy podrobně vrátím v tištěném Respektu, až budu shrnovat aktuální kupkovské projekty (a že jich momentálně je!). Na tomto místě bych rád přiblížil alespoň příběh Kupkova Praporu pro 21. střelecký pluk, který v katalogu výstavy pěkně popisuje její kurátorka Eliška Havlová.

Koncem roku 1917 se po povolení zřídit ve Francii samostatné československé vojsko shromáždilo na 10 tisíc našich vojáků pod jedním praporem. V Darney jim ho jako dar města Paříže předal 30. června vděčný prezident Raymond Poincaré a náš budoucí prezident Edvard Beneš u toho nemohl chybět. Prapor navrhl František Kupka v době, kdy ještě nebylo zřejmé, jak bude vypadat naše státní vlajka – ostatně tehdy ještě nebylo vůbec jisté, jestli nějakou vlajku budeme coby samostatný stát potřebovat. Hedvábný prapor se čtyřmi zemskými znaky a zlatými iniciálami „ČS“ časem vybledl, čili ho vojáci v roce 1926 nahradili kopií dodnes používanou při slavnostních příležitostech. V Museu Kampa teď visí rovněž replika praporu, konkrétně Praporu 23. střeleckého pluku navrženého Kupkou rok po válce. Ten pro 21. pluk (ve kterém malíř ke konci války sám sloužil) je na výstavě zastoupen na oleji z roku 1918 od jistého Rousselota (křestní jméno malíře-vojáka se nedochovalo), který zachycuje prapor i s jeho praporečníkem – oba artefakty si mimochodem Museum Kampa vypůjčilo z fondů Vojenského historického ústavu.

Druhou zásadní výstavou těchto dnů v Praze je podle mě dvojexpozice v žižkovské galerii Hunt Kastner. Vedle posmrtného ohlédnutí za méně známou tvorbou Evy Kmentové s názvem Žena na slunci tu souběžně probíhá akce Evy Koťátkové Žena v bedně. Šestatřicetiletá Koťátková v posledních letech vystavuje zejména v zahraničí, v létě kupříkladu jejích šestadevadesát koláží prezentovalo newyorské Metropolitní muzeum umění. Každé domácí setkání s jejím dílem je proto výjimečné a tentokrát to platí dvojnásob: architektem výstavy na Žižkově je totiž její partner Dominik Lang, se kterým má nejen dítě, ale i podobný náhled na svět, což se jistě hodí nejen v umění, ale i v domácnosti. Koťátková díky jeho pomoci vystupuje z prostoru galerie až na dvůr, kde v průchodu instalovala dílo Veřejné fórum s úchyty. Jak je pro ni typické, zpracovává v něm své věčné téma tenké hranice mezi tím, co ještě můžeme považovat za bezpečný úkryt a co už za manipulativní vězení. Jak bylo ovšem během vernisáže vidět na okamžitých reakcích účastnících se dětí, většina z nich v instalaci spatřovala možnost vyzkoušet si netradiční prolézačku, aniž přemýšlela o jejím zlověstném potenciálu.

Podobným dojmem ostatně působí i ústřední objekt výstavy v podobě opuštěného doupěte tajemné bytosti, která si do něj nanosila výstřižky z tištěných a digitálních médií, přičemž všechny ty náhodné výkřiky z titulků považuje za závažná sdělení určená přímo pro ni. Tohle je docela nová poloha díla Evy Koťátkové: náhodně posbírané obrázky a věty složené do nových celků už divákům nepředkládá jako zprávu o obecně platných limitech naší výchovy či skrytých mentálních pochodech dětského i dospělého jedince, ale jako ryze aktuální komentář k životu trávenému na sociálních sítích, kde může každé z chapadel nekonečné digitální chobotnice představovat nejen vítaný zdroj inspirativních zkušeností, ale i rizikovou srážku s dezinformacemi a podpásovými útoky na slabé a zranitelné. Na vernisáži byla tahle chobotnice osobně přítomná, četla si noviny a nechala po sobě šlapat děti, aniž vzbuzovala strach. Jak ale dobře věděl už Přemek Podlaha, neměli bychom se z jejího klidu radovat, protože v životě to bývá obráceně.

Když už jsme u těch nejednoznačných výkladů: s dalšími se můžeme setkat na výstavě v holešovické Trafo Gallery, která k tajnosnubnosti odkazuje už svým názvem Metafyzické večerníčky. V aktuálním tištěném Respektu chválím velkou výstavu Jiřího Petrboka v Národní galerii a tady, kousek od Veletržního paláce, se představují dva jeho nedávní žáci. Čtyřiatřicetiletý Jakub Tytykalo je pro mě velkým objevem pro svou schopnost vytvářet malby, které působí neodbytně alarmujícím, a přitom zároveň jaksi domácky povědomým dojmem. Má v sobě něco z naléhavosti surrealismu, ironie české grotesky i hardcorového ema lavírujícího mezi depresí a hédonismem, jak to známe třeba z podání otce zakladatele tohoto směru v našem prostředí Jakuba Hoška. Tytykalo je ale přes veškerý eklektismus nezaměnitelný malíř. Reprodukujeme jeho obraz Kakelorum, ve kterém interpretoval hazardní hru z 19. století, při které se používaly kuličky náhodně vypouštěné z dřevěné věže do mísy se speciálními značkami.

Speciální se mi zdají být i díla další Petrbokovy někdejší studentky, dnes osmadvacetileté Andrey Lédlové. Zvláště její sochy. Nejsem si vůbec jistý, zda jsou její Ptáčci vytváření z textilu a sádry duchy spíše hodnými, nebo zlými. Co jsem se ale díval na jejich předobrazy na autorčiných kresbách, linie jejich drápů jsou tak ostré, že si na ně raději přes veškeré sympatie budu raději dávat pozor.

Což platí i pro tvory zastoupené na výstavě Slunce v úplňku. Tytykalo s Lédlovou by se téhle akce ve staroměstské DSC Gallery klidně mohli účastnit, pokud by tedy patřili do okruhu autorů spřízněných s kapelou WWW. Právě té je expozice věnovaná u příležitosti nové desky Neutopíš se dvakrát v téže řece. Její obal zdobí jedna z plastických kreseb Krištofa Kintery a texty jsou tradičně dílem malíře Lubomíra Typlta. Z dalších přizvaných autorů (Ivan Pinkava, Miroslav Polách, Adam Štech) mě zaujala malba od posledně jmenovaného s názvem Predátorka. Když jsem ji v galerii pozoroval, okamžitě mi v hlavě naskakovala slova z nové skladby WWW (zkratka mimochodem znamená We Want Word) Stát: „Srovnáme všechny rozdíly a nerovnosti,/ i kdyby kvůli tomu měly praskat vaše kosti./ Odsolíme moře, všechna moře,/ v letadlech promícháme cestující první a druhé třídy,/ sesypeme cukr a sůl, sesypeme cukr a sůl,/ srovnáme to tu všechno,/ srovnáme tu to všechno/ se zemí, se zemí.“

Ale abychom nekončili depresivně. V Museu Kampa mají i novou expozici New in 2018 věnovanou něčemu tak veselému a bohulibému, jako je nakupování umění. Z nových akvizic muzea vybíráme malbu Jana Merty V prostoru z let 1985–1989. Tehdy Merta ještě studoval na AVU, kde válčil s představiteli pozdního socialistického realismu o právo malovat si tak, jak se mu zlíbí. Jak píše kurátorka Martina Vítková, dokončením tohoto obrazu se „osvobodil od tradice zobrazování napodobováním, od břemen tradicionalismu, která malbě nakládají učitelé a předchůdci. Tvar na obraze je skutečně syntetický objekt, jejž můžeme považovat za prvopočátek, fundament, sediment, ohnisko, zhuštění, kus temné vesmírné hmoty, odkud cosi emanuje do celé plochy plátna a směrem k divákovi.“ No vida, další tajnosnubnost. Dodejme ovšem, že když minulý týden Merta na Andělu maloval bílou barvou na chodník slova „Babiš podvádí a podvede i vás“, bylo jasné, proti kterému sedimentu jeho vzkaz fundamentálně míří…