Krimi seriál Hlava Medúzy podceňuje diváka a škodí nejen české detektivce
 
Hlava Medúzy, natáčení 2. dílu
Hlava Medúzy, natáčení 2. dílu • Autor: ČT

Nový detektivní seriál Hlava Medúzy s Jitkou Čvančarovou coby drsnou majorkou Karin Kaplanovou, jíž sekunduje kapitán v podání Jiřího Dvořáka, vysílá od minulého týdne Česká televize. Premiérovou epizodu osmidílné série zasazené do Brna a okolí sledovalo téměř 1,7 milionu diváků. Čísla tak znovu potvrdila, co platí pro tuzemskou seriálovou tvorbu dlouhodobě – že detektivky patří k nejoblíbenějším žánrům českého publika.

Hlava Medúzy v režii Filipa Renče ovšem spíš než jako detektivka působí jako zmateně toporná parodie tohoto žánru. Že se nepovedla, částečně vysvětluje setrvačné strnulé uvažování České televize o „přáních“ mytického většinového diváka v kategorii 45+/60+, který má rád to své a jehož je nutné nevylekat novotami. Ke každému kroku dobrým směrem v podobě Modrých stínů nebo Zrádců se tak pokaždé přidají dva zpátky – nyní právě Hlavami Medúz.

Reklama
Reklama

Mafiáni s hantecem

Název celé série si scenárista Petr Hudský (podepsaný je pod třemi řadami Labyrintu nebo většinou dílů Kriminálky Anděl) vypůjčil z obrazu Petera Paula Rubense Hlava Medúzy, který skutečně visí ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Jak vysvětlí ke konci prvního dílu její ředitel v podání moravsky bodrého Arnošta Goldflama, háďata na hlavě Medúzy jsou jako kriminální případy a zlo, které má brněnský tým vyšetřovat. Co epizoda, to nový díl.

Ten první se divoce omotává hned kolem několika linek: začíná jako vyšetřování vraždy průměrného malíře, k ní se přidá krádež cenného obrazu a pak ponor do brněnského podsvětí, které představuje zámožný mafiánský majitel kasina s kožešinovým límcem, lacinou milenkou po boku a manýrami veksláků 90. let. Vyšetřování se střídá se soukromím hlavní hrdinky, singl matky šestileté dcery, která má nejen tajemný vztah s kolegou, ale i dominantní matku, vysokoškolskou pedagožku, a aby toho nebylo málo, psychicky nemocného bratra.

Odkazem na umění v názvu se Hlava Medúzy snaží vyvolat dojem jakési vlastní poučenosti - kašírovat lepší, vyšší detektivku na úrovni. Režisér Renč dokonce v propagačních materiálech České televize hovořil o „velké výzvě přijít v dnešní bohaté produkci detektivek a kriminálek s originálním realizačním řešením“ a ambici „obnovit atmosféru českých kriminálek ze šedesátých let“, které se podle něj vyznačují „jednoduchou, výraznou hudbou, napětím, účelnými dialogy, tajemnou atmosférou a minimální barevností obrazu“.

Hlava Medúzy
Hlava Medúzy, natáčení 1. dílu • Autor: ČT

Po první epizodě ale Hlava Medúzy působí, jako by její autoři měli nulovou představu o tom, jak zmiňované bohaté pole současné detektivky vlastně vypadá. Natož, jak se v něm originálně pohybovat. Seriál selhává už v základních řemeslných (zvuk, kamera) a vypravěčských parametrech (charakterizace postav, motivovanost jednání, struktura a návaznost).

Standard nemusí být hloupý

Česká televize se v posledních letech v původní tvorbě nadechla. K bezpečným kriminálně-humorným dobovým hybridům jako Četnické humoresky nebo Četníci z Luhačovic, spoléhajícím na odkaz rady Vacátka, lidovost a známé tváře, se pod vlivem rostoucí úrovně zahraniční tvorby i proměnami uvnitř televize (v podobě instituce kreativních producentů) na obrazovky dostaly ambicióznější počiny jako Rédl, Modré stíny, Vodník či Zrádci. Na druhé straně spektra jsou vypravěčsky standardizované, procedurální Případy prvního oddělení nebo okultistický Labyrint. Rapl či Sever pak s desetiletým zpožděním recyklují vzorce již dávno opadávající vlny severské detektivky.

Standardizace přitom není problém sama o sobě. Ceněné seriály tzv. quality TV – Temný případ, The Wire – Špína Baltimoru, Na jezeře, Zločin, Most, Dark, Mindhunter – představují v zahraniční tvorbě jen jednu linku, kterou produkovaly kabelové televize či Netflix a jejich (audiovizuálně i obecně) vzdělané středostavovské publikum je do velké míry vyhledávalo jako alternativu k chybějícímu atraktivnímu obsahu v kinech. Divácky podstatně populárnější přitom zůstávaly i desítky let běžící seriály jako Myšlenky zločince nebo Kriminálka New York dělané podle jasné formule. Ale i v ní mohou dosahovat a udržovat určité kvality vyprávění, zápletek, produkčních standardů, dokonce i po dvaceti letech inovovat. Standard nemusí být ani zdaleka hloupý.

Modré stíny
Modré stíny • Autor: Křepelka Mikuláš

Hlava Medúzy naproti tomu působí jako seriál od producenta, který nechce, nemůže, či dokonce nemusí - protože jakákoliv detektivka slušná čísla sledovanosti vždycky udělá - příliš investovat a potřebuje zaplácnout atraktivní programový slot. A jako seriál od tvůrců, kteří jsou takzvaně nejmenší cestou odporu. „Inovují“ maximálně tak, že v souladu s dobovými náladami dají hlavní roli v „mužské profesi“ ženě. Její síla se projeví tím, že sama vychovává dceru, je schopná dát v pravý čas „dělo“ jednomu z pachatelů a ranařsky se postavit zmíněnému mafiánovi. K čemu je ale silná hrdinka, když její kolega v podání Michala Isteníka za chápavého úsměvu mladší kolegyně slintá nad výstřihem prostitutky ve vykřičeném domě?

A na podobně bazální, přízemní, polopatické úrovni jako z příručky se v Hlavě Medúzy odehrává v podstatě vše. Od vyšetřování přes charakterizaci postav, vykreslení zločinců a pojetí samotného zločinu po naznačení rádoby komplikovaného soukromí policistky, které má vytvářet pnutí mezi profesí a rolí matky (ale nevytváří). I psychické problémy jedné z postav se zahrají pomocí největšího vizuálního klišé: rozbitého zrcadla, do něhož chvíli po násilném aktu postava dívá. V prvním dílu se zatím Renč nepřiblížil legendární symbolice démonické milostné scény mezi říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem a herečkou Lídou Baarovou na pozadí pekelných plamenů ve svém filmu Lída Baarová. Ale co není, může ještě být…

Vodník
Vodník • Autor: ČT

Právě filmový jazyk a styl Hlavy Medúzy jsou tím, co kromě překombinovaného scénáře sráží jinak nijak světoborný, ale ani nijak špatný námět. Znovu se potvrzuje, že Filip Renč jako režisér nezná míru, nemá cit, utíká se k excesu, který má nahradit chybějící emoce či hloubku: hromadící se detailní záběry obličejů, bitka na záchodcích na benzince, padající tisícikorunové bankovky, zlaté řetězy a doutníky, vyhrocené finále. Kapitola sama o sobě je návodný hudební doprovod, jenž se většinou míjí s nábojem či náladou scén. Slova o originalitě vyprávění a inspiraci tvorbou tradičních detektivek z 60. let (jakých?) pak znějí jen jako prázdná a lehce nacionalistická PR fráze (české je vždy lepší, zahraniční vzory jsou nám k ničemu).

Jít naproti slepou uličkou

Česká televize není v lehké situaci. Opatrnost, za níž bývá ve své původní tvorbě často kritizovaná, je vynucená i politickými tlaky, kdy dobrá čísla sledovanosti představují jakýsi štít proti případným útokům a křiku o neplnění veřejnoprávní funkce. Tu si nemalý počet koncesionářských poplatníků (a politiků) vykládá jako právo mít v televizi přesně to, co odpovídá jeho/jejímu názoru a vkusu.

Hlava Medúzy
Hlava Medúzy, natáčení 1. dílu • Autor: ČT

A odhadování takového vkusu jde Česká televize naproti, přestože to je tápání ve slepé uličce. Snaží se vybalancovat riziko se zárukou. To je ale pochybná logika, která proti sobě zdánlivě staví elitní vs. lidový vkus. „Chytřejší“ a „hloupější“ seriály - potažmo „chytřejší“ a „hloupější“ diváky a divačky. Rolí veřejnoprávního média skutečně je, zjednodušeně řečeno, myslet bez tlaků reklamy takzvaně na každého, nabízet a reflektovat rozmanitost, ale zároveň kultivovat.

Jen stěží je možné klást v původní tvorbě na ČT aktuálně podobné nároky jako na špičkovou zahraniční seriálovou tvorbu, kde mluvíme o jiném talentu, jiných rozpočtech, jiné konkurenci a jiném záběru. Nicméně ambice kultivovat nejen žánr a celkovou produkci, ale i diváka – což se nijak nevylučuje se zábavou či zábavností – by měla být u ČT automatická. Hlava Medúzy nekultivuje nikoho a nic. Není ani zábavná. Ale bohužel ani ne tak špatná, aby byla vlastně dobrá a mohla existovat ve zvláštní kategorii ironicky čteného audiovizuálního obsahu.

Seriály jako Hlava Medúzy potvrzují, že je už dávno pět minut po dvanácté přestat podceňovat diváka v opečovávané kategorii 45+/60+. Právě tradičně oblíbená detektivka se přitom nabízí jako ideální žánr, kde to jde líp než jinde.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte