Klouzají dovnitř, nebo ven?

Když nám ty Vánoce oficiálně končí až v neděli, můžeme přijít s křížem po funuse. Výstava Filipa Černého Dokumentace v žižkovské Galerii 35m2 sice už skončila, nicméně stojí za to se k ní krátce vrátit. Vystavil na ní čtyři obrazy, ke kterým ho inspirovala jeho matka. Respektive práce jeho matky: Magdalena Černá pracovala jako restaurátorka a Filip má díky tomu spoustu krabic s fotkami, které si restaurátoři dělají, když pomocí sond zkoumají jednotlivé časové vrstvy v obrazech.

K jeho vlastním dílům ho přiměly snímky květinových zátiší z 19. století, která paní Černá opravovala na zámku Měšice u Prahy. Vyšly mu z toho na můj vkus docela trudnomyslná plátna, Filip ale říkal, že jemu naopak přijdou veselá, tak to nechám na vás. Každopádně mně přišla velmi povedená.

Paní Černá na svět přivedla ještě jednoho Černého. S Davidem teď něco chystáme, co to bude, zatím říct nemůžu, ale aspoň vás nechám

jemně nahlédnout do jeho tvůrčí 3D dílny

, kde připravuje materiál pro své plastiky. Já teda technice nerozumím, ale prý se na tom dá dělat cokoli, třeba držák na tužku, který si připevníte na zeď. Což mi teda nepřišlo moc originální, já bych věděl o jiných věcech, ale ty by podle Davida trvalo vyrábět moc dlouho.

Moc dlouho už nebude trvat

výstava v srdcové záležitosti Davida Černého jménem MeetFactory

. Kurátor Jaro Varga pro ni připravil projekt Kdo hraje? a je to podnik na místní poměry příjemně rozjívený. Sport je tu totiž uchopen coby divadlo, kde se představují různé sociální vzorce. Třeba Švédka Assa Kauppi tu prezentuje instalaci The Race is Over, na níž miniaturní bronzoví dětští plavci a plavkyně těsně před začátkem závodu zkoumají své soupeře a soupeřky. Na rozdíl od dospěláků je z toho cítit taková ta upřímná snaha si hlavně zazávodit, i kdyby na potvoru nevyhráli.

Jak už je od jara známo,

Jiří David si dost vyhrál se svou reinterpretací Muchovy Slovanské epopeje

. Respektive tedy pomocníci, kteří pod jeho velením namalovali obraz Apoteóza, jenž volně cituje z Muchovy Apoteózy „Slovanstvo pro lidstvo!“. Na benátském bienále byl v našem pavilonu instalován tak, že se dal pozorovat jen z úzké uličky, kterou tvořilo plátno a obří zrcadlo. Ve Veletržním paláci je teď Davidovo dílo nainstalováno bez uličky v těsném sousedství originálu, pročež dostalo název Apoteóza z očí do očí. Kdo se na to chce z očí do očí kouknout, má šanci ještě do příští neděle, pak zase Mucha osiří. Pro představu velikosti obrazů jsem vám přidal lidské 184centimetrové měřítko.

Mucha i Jiří David jsou sice vystavováni v paláci Národní galerie, od ní si ovšem Velkou dvoranu veletržáku pronajímá pořádající Galerie hl. města Prahy. Ale aby nebyla Národní galerie smutná: i ona udělala skvělou výstavu. Jmenuje se

Bez hranic – Umění Krušnohoří mezi gotikou a renesancí a probíhá ve Valdštejnské jízdárně.

Více o ní se dočtete v pondělním tištěném Respektu, jako ochutnávku si zde ale ukážeme alespoň Mosteckou Madonu. Tedy její záda. Tedy záda obrazu, na kterém je nejstarší dochovaná česká milostná madona namalovaná. Odborně se těm zádům říká revers a na výstavě jsou vidět kvůli tomu, protože je na nich zachyceno iluzivní okno rozdělené křížem a jakoby vyplněné prořezaným pergamenem. Neznámý autor tím chtěl někdy před rokem 1350 poukázat na Pannu Marii, jíž se v pokorných dobách říkalo fenestra coeli, čili okno do nebes.

O Silvestru jsme do nebes bohužel posílali úplně jiné věci než pokorné modlitby. Tedy alespoň někteří z nás, jak je ještě stále vidět v ulicích; člověk by ani nevěřil, kolik střeliva se dá jen v Praze nashromáždit. Mě ovšem o téhle noci oslovila úplně jiná věc. Zjistil jsem totiž, že mým v dětství oblíbeným chlebíčkům někteří říkají šunkové a jiní zase vajíčkové. To asi podle toho, z které strany je začínají jíst.

Naprosto geniální mi ale přišel neutrální a shrnující název klouzáky.

Jistá neshoda panovala jen v tom, zda se jim tak říká proto, že dobře kloužou dovnitř, nebo ven.

Ale abychom skončili seriozně:

pro novoroční výšlap jsem si zvolil oblíbeného Svatého Jana pod Skalou

. Já teda osobně mám rád hlavně tu skálu, protože je z ní krásný rozhled a z výšky se všechno hned jeví mnohem přehlednější. Prý se tu v 9. století usadil poustevník svatý Ivan, což samozřejmě není jisté, a navíc se to mnohým plete s tím svatým Janem. Jisté ovšem je, že tu o devět století později postaví Kryštof Dientzenhofer (i o tom ale mají někteří pochybnosti, totiž o tom autorství) klášter, který bolševici předělali na kriminál a později na školu pro estébáky. Docela by mě zajímalo, kolik z nich si dalo tu námahu a vylezlo nahoru na skálu. Těch estébáků myslím.