Je horší vedro, nebo Jiří X. Doležal?

Po víkendové otázce, nakolik je důležité přizpůsobit spotřebu alkoholu pravidlům společenského soužití (a neplatí to jen pro Skandinávii, jejíž filmaři toto téma vášnivě zpracovávají), se ústřední myšlenka Letní filmové školy v Uherském Hradišti zastavila na jasném bodě: jak přežít stávající vedro. Kdo v pondělí zažil atmosféru v Klubu kultury 1, kde k sobě najednou měli blízko i lidé sedící v protilehlých koutech sálu, ten ví, jak důležité je dostat se včas do kina Hvězda, kde mají nejlepší klimatizaci. A kdo si snad myslí, že letošní nálada diváků je taková mrzutá, neboť většina z nich chodí po městě trochu přikrčeně a se zaraženým výrazem ve tváři, tomu zřejmě funguje termoregulace tak výjimečně dobře, že nemá na rozdíl od ostatních pocit, že se mu v hlavě začíná vařit mozek.

Já ho nutně potřeboval vypnout na projekci snímku Igora Chauna Nepřesaditelný! Nikoli však kvůli vedru. Už jen to, že je dokumentární portrét Jiřího X. Doležala pojat coby dvaaosmdesátiminutová reklama na bezva partu príma lidiček kolem časopisu Reflex, vyžaduje o dost silnější diváckou náturu: vždyť je to první šance v našich dějinách vidět a slyšet na plátně koncentrovanou názorovou smršť jmen jako Ivan Brezina, Jaroslav Plesl, Libuše Šmuclerová či pochopitelně Jiří X. Doležal. Z něho se rozhodl vyučený horník Igor Chaun vytěžit… no co z něj chtěl vlastně vytěžit? Pravděpodobně neotřelý pohled na jeho pracovní a životní cyklus. Proto sledujeme, čím jezdí do práce, co v ní o něm říkají kolegové, kdo z nich se mu nejvíc líbí, co pak dělá ve svém volném čase, jak moc ho těší zájem fanoušků a fanynek, což permanentně uchechtaný Chaun prokládá režisérskými poznámkami typu „natoč jí ty kozy“.

A ano, právě u sloje obsahující mocné ložiště Doležalovy někdejší proslulé sexuality jsem musel z tohoto dolu vyfárat, respektive odejít z projekce. Stále si kladu otázku, jestli jsem opravdu na vlastní oči viděl, že si Chaun k setkání pozve bývalou Doležalovu milenku, nutí ji na kameru ukazovat ňadra, ptá se jí na jejich tvary a na to, jestli s nimi byl Doležal spokojený - a v následujícím rozhovoru pak na svého hrdinu proslulého naopak momentálně sexuální abstinencí udeří investigativní otázkou: „Honíš si?“ Ale co jsem se pak po předčasném odchodu ptal lidí, kteří měli tu čest být na stejné projekci, opravdu se to v tom neuvěřitelně slizkém snímku stalo.

Tak raději k příjemnějším věcem. Nepřehlédnutelnou výhodou Letní filmové školy je fakt, že tu pro sebe vždycky objevíte nějaký český film, o jehož existenci jste sice možná i měli tušení, ale nikdy jste ho neviděli. Mě takhle překvapili Muži bez křídel Františka Čápa z roku 1946. Je to onen snímek, jímž se Čáp na znárodněném Barrandově vykoupil ze svého krátkodobého zavrhnutí kvůli válečným filmům Jan Cimbura (ano, to je ten, jak v něm proběhne takový malý selský pogrom) a Kníže Václav (znovu správně, tuhle agitku se díky sabotování projektu naštěstí nikdy nepodařilo dokončit). Právě na sabotáže si Čáp vzpomněl, když ho prověrky pustily k další práci. Film o vzpouře v ruzyňských leteckých opravárnách je plný absurdních situací, z nichž vrcholnou je nezapomenutelná závěrečná přestřelka s gestapem, po které se hlavní postavě před očima promítne zbytek války s komsomolkou kráčející k lepším zítřkům přímo z barikády. Vůbec je to celé takové pěkně budovatelské, ono taky jak jinak, o filmech už tu tehdy rozhodovali lidé, kteří o nich měli rozhodovat následující čtyři dekády.

Ale taky tu exceluje můj oblíbený Eduard Linkers a právě on je důvodem, proč Muže bez křídel nedávali za bolševika v televizi. Někdejší vídeňský kabaretiér utekl do Československa před Hitlerem po anšlusu, za protektorátu se naučil česky a Muži bez křídel byli jeho první českou hereckou příležitostí, kterou dokonale využil. Sudeťáka Ullmanna hraje tak perfektně karikaturně, že by to líp nepředvedli ani David Vávra s Milanem Šteindlerem – a to jsou na to dva. Podobných rolí pak dostal spoustu, často si měnil jen tralalák a přistřihával hitlerovský knírek. Pamatujete na Vzpouru hraček Hermíny Týrlové? Tak esesák, co jsou na něj zlí paňácové, to je on. No a po únoru 1948 odešel do Mnichova, kde pracoval ve Svobodné Evropě. Tak proto ho neměli bolševici rádi.

https://www.youtube.com/watch?v=fcK8K8KGcmk

Ti polští zase neměli rádi Vampýra. Masového vraha, který v sedmdesátých letech ve Slezsku zavraždil více než deset žen včetně neteře nejvyššího pohlavára. Ten trval na dopadení tak vehementně, že za jeho zločiny zřejmě nakonec pykal někdo nevinný. Aspoň je o tom přesvědčen Maciej Pieprzyca, který o Vampýrovi natočil film Jsem vrah. Film z loňského roku vám doporučuju všemi deseti prsty, kterými to teď píšu, místy je opravdu dechberoucí. A tohle snad ani není spoiler, protože všichni vědí, jak to se Zdisławem Marchwickým dopadlo: scéna, během níž dojde k jeho oběšení v policejních garážích (ve věznici neměli popravčí komoru), je jednou z nejdrsnějších, jakou jsem kdy v kině viděl. A Pieprzycu podezřívám, že ho tak jako mě silně ovlivnil Kieslowského Dekalog, v jehož pátém dílu „o zabíjení“ je poprava líčena tak, že se vám z toho zvedne kufr.

Dnes vás mimochodem v Respekt stanu čeká debata s mými milými kolegy Erikem Taberym, Silvií Lauder a Ondřejem Kundrou. Začíná se v půl osmé, jsou tam větráky a všichni se budou snažit, aby vám diskuse o současné politice nezvedla ani tlak.