Jak se máte? Tolstoys

„Baví nás ohledávat ideu, že člověk je zrcadlem toho, jak se k němu chovali rodiče, první kluci nebo kamarádi - proto se nová deska jmenuje Mirror Me. To zrcadlo ale jen tak nepřijímáme, chceme ho dál zkoumat,” říkají Michal Smetana a Ela Tolstova ze slovenské kapely Tolstoys. Právě se připravují na vydání druhého alba a taky na stěhování do Berlína, kde budou studovat.

Mezi třemi městy
Ela: Těsně předtím, než se poprvé uzavřely hranice, měli jsme jet na turné po třech českých městech s Viah. Do poslední chvíle jsme s tím počítali - stejně tak s tím, že odjedeme do Berlína za naším producentem dělat nové písničky. Zůstali jsme tak trochu uvěznění v Praze, odstřižení od zbytku kapely.
Michal: Není to tak, že bychom tu byli náhodou, oba tu studujeme - já medicínu, Ela byla na Erasmu na HAMU. Hledali jsme způsob, jak dělat hudbu na dálku, když na Slovensko jsme se dostat nemohli. Přes Skype to kvůli zvuku nešlo a celý track Tempo jsme nakonec vytvořili přes Zoom. S ostatními z kapely i s naším producentem jsme si sdíleli nápady a vlastně jsme v tu chvíli skutečně byli rozdělení mezi Tri mestá.

Z bookera cukrářem
Ela: Když to šlo, hodně jsme koncertovali - určitě každý týden. Během uplynulého roku to ale nebylo možné, najednou nás začali opouštět lidi. Museli jsme třikrát přesouvat turné, ale na to už naše bookerka neměla z finančních důvodů kapacitu a musela upřednostnit práci v IT. Rozhlíželi jsme se po někom novém, ale v obdobné situaci byli všichni. Někdo našel práci v IT, jiný na stavbě, někdo se stal třeba cukrářem. Na Slovensku vždycky bylo málo hudebních profesionálů - sama studuju hudební manažerství, proto rozumím tomu, že je to nestabilní práce, a mrzí mě, že o ni není větší zájem, protože umělci tyhle profese potřebují.
Michal: Kromě Tolstoys hraju ještě v O Gadže Bašaven (v překladu „ne-Romové hrají”) - to je trochu osvětový projekt o romské kultuře. Jezdíme po školách v regionech, kde má romská menšina velké zastoupení. Děti často neví moc o historii a kultuře nebo neznají tradiční romskou hudbu, kterou hrajeme. Chceme ukázat, že by ji lidé měli vnímat jako něco víc než svatební kapely.

Vyplivnout všechno najednou
Ela: Pro novou desku jsme se rozhodli vydávat singl co dva měsíce, ke každému natočit klip a k některým vyrobit i speciální merch. Připadá mi, že když jen tak vyplivneš celé album najednou - navíc teď, kdy bylo nemožné hrát ho naživo - moc ti v hlavě neuvízne. Poslechneš si ho třeba třikrát, ale pak už se k tomu nevracíš. Tomu jsme se chtěli vyhnout.
Michal: Je přece škoda vyplácat si během dvou měsíců něco, na čem děláš dva roky. Často se o tom bavíme, když vymýšlíme strategii.

Heavy témata
Michal: V kapele jsme všichni dobré dcerušky a synové svých nerozvedených rodičů. Jsme samostatní, chodíme na vysoké školy, naše životy jsou vlastně dost v pohodě. Populární hudba je přesycená existenciálními texty o depresi a závažných problémech - to nijak nehaním, jen to prostě sám nežiju. Často nám různí PR manažeři říkají, že bychom si taky měli najít nějaké heavy téma, o kterém budeme mluvit v rozhovorech.
Ela: Jistěže mladí lidé jsou smutní, taky jsme byli smutní. Naše texty jsou ale spíš o každodennosti - pokud je pro mě v jednadvaceti největším tématem bolestný rozchod, nebudu dělat, že není. Nechceme se stylizovat do něčeho, co je momentálně třeba trochu víc trendy, důležité je být true sami k sobě.

Příliš zařaditelné
Michal: Velkou inspirací jsou pro nás L'Impératrice, francouzská disco-popová šestice. Nedávno jsem viděl jejich vystoupení z Paříže. Občas zpívají anglicky, občas francouzsky, čemuž každý nerozumí, ale není to důvod, proč by je někdo přestal poslouchat. Z toho můžeme čerpat i my - texty máme převážně anglicky, občas ale napíšeme i slovenský text.
Ela: V Česku i na Slovensku je řada skvělých producentů, ale sami mají vlastní projekty, a tak se stává, že i hudba, kterou produkují, je až příliš zařaditelná. Chtěli jsme se tomu vyhnout, a proto jsme vyhledali Drew Deala. Jeho kapela People Club je té naší trochu podobná a určitě stojí za to si ji poslechnout.