„Malé detaily moc nezvládám. Mohla bych udělat nějakou piplačku na A4, ale mám radši prostor. Kdyby se prodávaly ještě větší papíry, určitě bych si je koupila,” ukazuje svoje nejnovější obrazy ilustrátorka Lucie Lučanská. V zimě zorganizovala sbírku na záchranu klubové scény - a tehdy si taky přetvořila mansardu domu na pražské Ořechovce v něco jako ateliér. Za pár dní se vydává do Broumova, kde bude dokončovat svůj doktorát Manuál vnímání - dětskou knížku s pěti kapitolami, z nichž každá je zaměřená na jeden lidský smysl.
Cukrovary v Teheránu: Během pandemie jsem z nudy začala malovat větší akvarely. Baví mě to, ale nevím, co s tím. Docela dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, jak papír vypnout, aby se nezkroutil. Musíš ho z obou stran namočit, oblepit páskou, počkat, až uschne, nebo ho vyfénovat - tak ho potom udrží rovný. Všechny trošku souvisí s perskými miniaturami, které visí různě po domě - je perských zbytků plný. Moji prapříbuzní byli cukrovarníci - jeden z nich inženýr, který jezdil stavět cukrovary do Teheránu, chvíli tam žil a vždycky si přivezl tyhle divné věci. Když jsem byla malá, připadaly mi strašidelné, ale asi to ve mně nějak uvízlo.
Macešský vztah: Fotku tady ve vitríně mám docela ráda, jsem na ní se svojí sestrou Verdou. Vedle je voňavka od parfemářky Kateřiny Šantrochové. Ta mě momentálně dost těší. Vždycky, když sem přijdu a trochu prokrastinuju, dívám se na tohle zátiší s porcelánovou soškou slona, a když zrovna dělám dětskou knížku, říkám si: Takhle jsem vypadala, když jsem byla malá, a přemýšlela jsem zhruba nad tímhle – a pak to jde snáz. Na stole leží moje nejnovější knížka Jířa – je to airbrush, sama jsem ji vytiskla a právě včera dovázala. Ke svým novým knížkám mám obvykle zvláštní macešský vztah. Až po delší době jsem schopná reflektovat, co se mi povedlo, nebo nepovedlo. Mám třeba knížku o pudlovi, přepracované manažerce Almě nebo staré Ádvojky, které ilustruju už několik let.
Ovčí porody: Tuhle losí lebku mi dal takovej dědek v Norsku, dělala jsem tam kdysi asi dva měsíce brigádu na ovčí farmě. Lambing season, 150 těhotných ovcí, ovčí porody - na konci pobytu se konala velká hostina s jehněčími žebírky. K ovcím se farmáři chovali hezky, od té doby ale nad konzumací masa přemýšlím jinak, jsem střídmější a jím ho třeba jednou za týden. Byl to docela velký zážitek, vidět třeba přímo před sebou něco umřít nebo se narodit; to bych si tady asi jako holka z města jen tak neuvědomila.
Cestovní deníčky: Poslední dobou si objednávám spoustu knížek, třeba jednu o cestovatelských denících nebo nějaké dětské k doktorátu. Sama si hodně píšu deníky, hodně si je i kreslím, i když v tom nemám žádný systém. Skladuju je v tom velkém lodním kufru. Některé jsou jenom abstraktní, některé jsou z cest a míst, kde jsem byla. Třeba z Banské Štiavnice, pak starý deníček z Edinburghu nebo z Německa. Dělat si cestovní deníky je můj další nemonetizovatelný koníček. V pandemii mě zachránilo stipendium od školy a možnost využívat ateliér v domě u příbuzných - moc toho nepotřebuju. Teď se sice směju a mám dobrou náladu, protože je jaro, ale zároveň je mi líto lidí, kteří jsou fakt v háji.
Veselá hudba: Pořád dokola teď poslouchám londýnskou stanici NTS, jejich mixy nebo žánrové pořady - oblíbila jsem si třeba ten o méně známých hudebnicích Who´s That Girl? a nedávno jsem našla irský speciál měsíčníku Loose Bones Radio. Pouštím si hlavně veselou hudbu, dřív to byl převážně noise a různé „temňárny”, ale teď asi potřebujeme všichni zvednout náladu. Poslouchám folk a věci, které si dřív pouštěla moje máma.
„Žádné další soukromé projekty už radši vymýšlet nechci, mám jich asi pět set. Musím se rozhodnout, co mě baví nejvíc a na to ostatní se vykašlat.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
