Jak dešifrovat Kapra? Nejlepším českým dokumentem je portrét svérázného skladatele

Snímek režisérky Lucie Králové, dokumentární opera Kaprkód, je nejlepším českým dokumentem letošního roku. Rozhodla o tom porota Mezinárodního filmového festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Precizně zkomponovaný, hravý i formálně sebereflexivní portrét Jana Kapra, prominentního komunistického skladatele a později předního avantgardisty, jehož po roce 1968 režim odsunul, uspěl mezi dvaadvaceti filmy vybranými do soutěžní sekce Česká radost.

Mezinárodní sekci Opus Bonum vyhrál poeticko-vědecký přírodní snímek 07:15 – Kos francouzské režisérky Judith Auffray. V sekci Svědectví představující výběr filmů zachycujících situaci ve světě světa si hlavní cenu odnesl kanadský film Do plevele: Dewayne „Lee“ Johnson versus společnost Monsanto zachycující soudní spor titulního hrdiny, který zažaloval zmíněnou společnost, jejíž herbicid mu způsobil rakovinu.

Divákům jihlavského festivalu se pak nejvíce líbil český film Šťastně až na věky. Režisérka Jana Počtová v něm sleduje prostřednictvím intimních rozhovorů po dobu několika let lidi, kteří nacházejí naplnění v alternativních partnerských vztazích, jako je polyamorie či otevřené manželství.

Není a nebude smrti

 Cena pro KaprKód je zasloužená, lepší dokument letos v české soutěži nebyl. Na první pohled měla Lucie Králová v rukou standardní materiál týkající se života československého intelektuála druhé poloviny 20. století. Příběh Jana Kapra se podobá příběhům řady jiných, kteří se střetli s dějinami během komunistické totality. A jako takový ho šlo taky vyprávět – coby story kolaborace, prozření, vzestupů a pádů na pozadí 20. století. „Ten film šlo jednoduše udělat ideologicky. Archivní materiály jsme k tomu měli,“ říká režisérka. Naštěstí zvolila zcela jiný klíč, který si vypůjčila z jeho hudby i z jeho svérázných domácích videí, která řadu let natáčel.

Vše začíná pádem. Šestnáctiletý Kapr (1914 - 1988) spadl z gymnastických kruhů a do smrti byl invalida. Skončila tak jeho dráha sportovce, jímž chtěl být. Místo toho se věnoval skládání a postupně se vypracoval v přední osobnost tzv. Nové hudby – experimentálního proudu, jehož zástupci se odpoutávali od pravidel a zavedených představ, co hudba je a musí být. Hledali vlastní formy a  vlastní styly skrze zkoumání svých instinktů a zároveň prací s moderními technologiemi. Ještě než si ale jeho služby objednala filharmonie v Hamburku a než složil například Šachovou sonátu nebo Guten Morgen, Stern, oslavoval Kapr svou hudbou Stalina a budování socialismu.

Po druhé světové válce byl zapáleným komunistou a politicky se angažoval, byl členem umělecké rady filmového studia Barrandov, kde měl zvyšovat ideovou hodnotu filmů. Vedl nakladatelství Orbis, psal budovatelské texty i budovatelské skladby jako v Sovětské zemi. V roce 1951 dostal za hudbu k propagandistickému dokumentu Nové Československo Stalinovu cenu. Po invazi sovětských vojsk v roce 1968 ji však vrátil, s komunismem se rozešel. Následně byl vyhozen z JAMU živil se hlavně zahraničními zakázkami.

Ještě když byl pilným členem KSČ, pomohl dostat z vězení R. A. Dvorského, jednoho z nejúspěšnějších hudebníků meziválečného Československa odsouzeného komunisty za velezradu. I Dvorského zachytila Kaprova kamera. Záběr trvá 27 vteřin a mistr sedící v autě je roztlačován ze zahrady. Záběr má nádech němé grotesky - jako řada dalších, které odrážejí Kaprovu osobnost i jeho cit pro stylistiku.

Právě domácí videa Jana Kapra představují klíčový archivní materiál, na kterém autorka staví. K dispozici měla 6 hodin 12 minut záznamu každodenního života i svérázných inscenovaných scének. Jimi se prosívala a hledala klíč - podobně jako Kapr hledal ve své hudbě „osobní notu a zvukový řád“, formu a styl, které by ho vyjádřily. Lucie Králová se tím inspirovala a pokusila se najít vlastní jazyk, který by dešifroval existenci Jana Kapra s maximální citlivostí k jeho vlastním postupům.

Celý film je tak komponovaný jako opera a její akty postupně traktují zásadní kapitoly Kaprova života. Co je zásadní, přitom určuje sám skladatel ve svém posmrtném odkaze. „Chtěla jsem mu porozumět přes to, na co sám dával důraz ve svých archivech,“ říká režisérka, která o Kaprovi mluví jako o spoluautorovi.

Sýkorky a kliky

S hudební stránkou Králové pomáhali Petra Šuško, jejíž skladby motivicky dokreslují typické jevy doby, jako byly masové manifestace. Libretista Jiří Adámek zase stoicky glosuje dějinné reálie a vrací je nohama na zem. Pracuje se zpěváky a zpěvačkami Českého filharmonického sboru Brno, kteří jako zcizující prvek brechtovského divadla interpretují scény z Kaprova života – třeba jeho vztah ke Stalinovi, vztah k hendikepovanému synovi Milošovi nebo jeho milostné dopisy, kterých po něm zbylo 12 kg. A pokud je režisérka požádá, tak během toho dělají i kliky. Což je jeden z mnoha úsměvných a absurdních detailů, jež by si klidně mohl vymyslet Kapr pro některou ze svých scének.

V jedné jeho žena plave po obýváku s ploutvemi, v další si jeho tchýně nasazuje laškovně umělé zuby, v jiné mu předává jako vánoční dárek trenýrky s výšivkou ŠÉF. Jako vtipný kontrapunkt k informaci, že dostal cenu od nejvyššího šéfa Stalina. „Z archivu je vidět, že měli čas točit blbosti, být se sebou, hrát si. Jen tak být a ještě si to natočit,“ říká Králová s tím, že právě radost ze života, který „nebyl problém“, ji na Kaprovi nejvíc oslovovaly. Stejně jako ji fascinovala jeho touha zanechat po sobě stopu, uchovat sebe a svoji práci – na filmový pás zaznamenával i svoje krasopisně psané partitury.

Osm minut pády ze saní během horských dovolených, 26 minut sýkorky, 152 minut druhá žena Libuška, 34 minut vodní hladina a koupání. Jan Kapr se ve svém portrétu hodně a rád koupe - a příznačně záběrem na vodní plochu celý film končí. Dotočené záběry vodní hladiny průběžně prostříhávané do „vyprávění“ mohou fungovat jako metafora k tekutosti dějin i neuchopitelnosti lidského života.

Film, který vstoupí v prosinci do kin, si totiž ve své hravosti a nadsázce pokládá zásadní otázky: Jak kvantifikovat lidskou existenci? Z čeho se skládá, co ji (ne)dokáže zachytit? Co je vlastně „důležité“ a co nakonec ne? Byl Jan Kapr komunista, optimista, organizátor, živitel, střadatel, invalida, řidič, filmař, zahrádkář, skladatel nové hudby? Nebo existoval ještě někde mezi tím? V mezerách, které v archivu nejsou? „Nemáme pevně v rukou interpretaci jeho odkazu. Nedoručujeme divákovi hotové významy, pro nás i pro něj je to autentické hledání,“ říká Králová. Tu svoji dešifrovala suverénně.