Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Co vyprávěl Vladimír Menšík před výletem do Liberce

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Aby mě snad zbytek republiky nepodezříval z pragocentrismu, věnuji celý tento díl Pražské kavárny Liberci. Nicméně při cestě na vlak na Wilsonovo nádraží jsem nemohl minout žižkovskou galerii Nevan Contempo.

A dobře jsem udělal. Richard Wiesner je známý hlavně svou dlouholetou spoluprací s Krištofem Kinterou, kterému pomáhá s jeho rozšafnými instalacemi. Sám vystavuje zřídkakdy, ovšem jeho expozice Gluon dokazuje, že by to měl dělat mnohem častěji. Wikipedia uvádí, že gluon „umožňuje vytvoření vazby mezi protonem a neutronem v atomovém jádře“. Za sebe můžu říci, že Wiesnerův Gluon umožnil vytvoření vazby mezi mnou a dílem autora, která bude odteď držet pohromadě stejně pevně jako Temelín. Autor před časem dostal na starost vyklizení bytu svého souseda, který ho zanechal ve stavu celistvého zaplnění. Materiál nalezený po vášnivém elektrotechnikovi okamžitě upoutal umělce rovněž zaujatého relátky, tištěnými spoji a všelijakými čokoládami - čili se z něj rozhodl vytvořit několik výtvarných artefaktů.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Neidentifikovatelné elektrosoučástky, ale taky kravaty, dalekohled, glóbus či stolek Wiesner rozřezal a vzniklé kusy zalil do kostek průhledné pryskyřice, z nichž vytvořil specifické krystaly. Zvlášť v případě kravat zaražených posléze do koženkového křesla to působí jako nesmrtelná poklona muži, jehož smrtelnost se žel s jeho odchodem z bytu do léčebny dlouhodobě nemocných neúprosně přiblížila. Richard Wiesner nedokáže zastavit čas pro onoho pána, ale umí zastavit nás, abychom na něj v galerii aspoň chvíli mysleli. Já tedy na něj od návštěvy Nevan Contempo myslím dost pravidelně. A nejen proto, že se tu taky pouští z nalezeného magnetofonového pásku historka mého milovaného Vladimíra Menšíka o tom, jaká polízanice s krávou ho potkala během natáčení Kachyňova Práčete.

Ale pojďme už do Liberce. Já se do něj vypravil kvůli retrospektivě Františka Tkadlíka, o které se dočtete v pondělním, respektive vzhledem ke svátku úterním Respektu. Tkadlík ale není zdaleka jediným aktuálním lákadlem tamní Oblastní galerie. Tím největším už je sama budova instituce. Přiznávám, že jsem byl po přestěhování galerie z Liebiegova paláce do někdejších Městských lázní Františka Josefa I. v Liberci poprvé - a že mě rekonstrukce díla architekta Petra Paula Branga (za Rakouska-Uherska postavil také janskolázeňskou kolonádu nebo děčínské divadlo) okouzlila ještě víc než na fotkách. Takhle kdyby v Česku vypadaly všechny regionální galerie.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Liberec se navíc může pyšnit skvělou sbírkou, z níž protentokrát vypichuji Brandlův Portrét Jana Samuela Františka Wussina z roku 1703. Jednak zrovna čtu obří Brandlovu monografii od Jaromíra Neumanna, kterou vydala Národní galerie. A pak má plátno pozoruhodný osud. Do státních sbírek se dostalo jako jeden z nepřeberného množství konfiskátů svážených po druhé světové válce na zámek Sychrov, díky (nebo spíš kvůli) čemuž se severočeský zámek ještě koncem deváté dekády pyšnil druhým největším sbírkovým fondem v republice hned po Konopišti. Původně patřilo hraběti Janu Šlikovi, do roku 1945 bylo součástí zámecké obrazárny v Kopidlně. Než jsme po válce Šlikům zámek i s Brandlem sebrali a udělali jsme z něj zahradnickou školu. Tedy z toho zámku.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Z libereckých lázní jsme ale udělali galerii, čili se do ní ještě vraťme. Taky jsou tu aktuálně přístupné dvě malé výstavy dvou nemalých mladých umělců. Loňská finalistka Chalupeckého ceny Anna Hulačová tu má Přestávky mezi směnami, což může být narážka i na momentální velký zájem o její tvorbu. Část instalace tvoří právě její původní prezentace na Chalupeckém, novinkou pro mě byly její kresby, jež cítím jako něco mnohem víc než jen přípravné studie k trojrozměrným realizacím. Došlo mi u nich, že ona zlověstnost obsažená v každém z jejích kousků není jen něco, co si do nich vkládá moje podvědomí, ale cosi, s čím autorka cíleně pracuje. Dík za ten mrazivý zážitek, od nynějška už budu její – bez debat jinak osvěžující - dílo číst trochu jinak.

O patro níž pak vystavuje také letošní finalista Chalupeckého ceny Richard Loskot. Dal bych sem fotku z jeho Základního výzkumu, ale i kdyby se mi ji podařilo zaostřit, nemělo by to smysl, protože jeho interaktivní instalace je potřeba vidět a zažít v reálu. Nejvíc mě zaujalo digitální zrcadlo, které návštěvníkovi promítne, co před chvíli dělal v předchozí místnosti, přičemž nemůže uvěřit, že to opravdu dělal, neboť věci z určitých úhlů pohledu a při dovedném sestříhání vůbec nejsou tím, čím se zdály být. Je to sice jednoduchý trik, ale působí velkolepě. Pokud by si letos na rozdíl od předcházejících dvou pokusů Richard zachoval pověstný nadhled a humor, který je teď vidět právě v Liberci, byl by na Chalupeckém jasným favoritem.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Těmi byli před sedmnácti lety i Jan Stolín s Davidem Černým. Stolínovi tehdy hrálo do karet, že zrovna v Liberci postavil s bratrem Petrem Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti. Vytvořili ho z dvou drátěných bloků naplněných rourami. Když jste mezi ně vstoupili, osvítila vás světla, v trubkách začala chrčet ventilace a na displejích se vám promítala jména bojišť a památných míst druhé světové války. Dílo nedaleko Oblastní galerie v Liberci stojí dodnes, leč při mé návštěvě nefungovalo. Snad jenom čeká na novou návštěvnickou sezonu.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Stolín se vítězství v roce 2000 nakonec na Chalupeckém nedočkal. Černý ho porazil svým Masem, které mu vyneslo nejen diplom, ale i vyhazov z Národní galerie rozčíleným Milanem Knížákem, kterému se vítězné dílo v podobě dvou aut zavěšených do dvorany Veletržního paláce nepozdávalo. Zato v Liberci mají Černého rádi. Od roku 2005 tu stojí jeho Zastávka a v místním prostředí často sužovaném nepříznivým počasím funguje bronzový úkryt stále velmi dobře. Detailní ikonografický rozbor mobiliářové plastiky by byl na delší povídání a na ně tady není prostor. Ale slibuji, že již velmi brzy se ho ode mě dočkáte, a to dokonce v knižní podobě.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Ještě předtím ale návštěvu Liberce zakončíme v golfovém klubu. Respektive na jeho zahradě, kde stojí skulpturové kvinteto pojmenované Motýlí křídla. Vytvořil ho tu Jiří Novák už v roce 1969 pro přehlídku Socha a město, jež stála na samém počátku zdejší mimořádně bohulibé snahy umisťovat plastiky do veřejného prostoru. Kinetickou plastiku tvoří pět laminátových kroutících se stél zakončených drátěnými křídly, které se ve větru otáčejí, zvedají a klesají, jako by šlo skutečně o živý organismus. Vedle nich dodnes stojí taky kamenná Brána snů Evy Kmentové. Původní pavilon firmy Bytex obklopující dvojici soch se sice předělal na zmíněný golfový klub, leč díla díky péči sdružení Spatium (to stojí i za Stolínovou a Černého realizací) zůstala na svém místě a těší se vynikající kondici. Kéž by to tak bylo i s námi. S tou kondicí, ne s tím předěláním…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].