Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Český film odpočívá ve Skleněném pokoji

Z modernistické předlohy Simona Mawera nezbylo ve snímku takřka nic

Skleněný pokoj
Skleněný pokoj • Autor: Barbora Jančárová

Brněnská vila Tugendhat patří k vrcholům moderní architektury. Architekt Mies van der Rohe ji na konci 20. let koncipoval nejen jako architektonický, ale i inženýrský a technický skvost. Impozantní stavbu nedržela žádná vnitřní příčka, jen kovová konstrukce. Budova, i když pod jiným jménem a s jiným příběhem, stojí rovněž v centru snímku Skleněný pokoj, filmové adaptace deset let starého stejnojmenného románu britského spisovatele Simona Mawera.

Ambiciózní, v angličtině natočený a zahraničními herci obsazený projekt režiséra Julia Ševčíka vyprávějící smyšlený příběh rodiny majitelů, jejichž životy se přehnalo dvacáté století, je však přesným opakem ústřední budovy. Krásným povrchům, kterými zahlcuje a snaživě zkouší šálit diváka, chybí nejen působivá vnitřní konstrukce, ale i elementární základy.

Reklama
Reklama

Pozoruhodný materiál

„Historické novely jsou obvykle plné strašlivých a typických slabostí a chyb – vaty dialogů, fetišistických obrazů a scén, ignorantských zjednodušení… A první signály nedávají u Skleněného pokoje příliš naděje. Je to kniha o kultuře přecházející z dekadence do katastrofického úpadku. Je to studie manželství. Věnuje se umění, hudbě, architektuře, nedůstojnosti, osamělosti, hrůze, zradě a sexu. A Holokaustu. Měla by tedy být pompézním, nesnesitelným kýčem toho nejhoršího druhu. Ale není. Je to - nečekaně - záležitost výjimečné krásy a symetrie,“ psal v roce 2009 v nadšené recenzi na Mawerovu knihu, která se dostala do užší nominace na prestižní Man Bookerovu cenu, recenzent britského deníku Guardian.

https://www.youtube.com/watch?v=Nw4OrxJ37U4

Režisér Ševčík a scenárista Andrew Shaw tak měli v rukou pozoruhodný materiál. Jak způsobem vyprávění, tak výraznou jazykovou poetikou, s níž Mawer spřádá svůj fikční svět. „Proměnila se v palác světla, světla odrážejícího se od mohutných pilířů, světla rozplývajícího se na stěnách… Bylo to, jakoby stáli uvnitř krystalu soli,“ píše Mawer o budově, o pocitech i prožitcích postav, které obývaly její zdi. Zároveň tvůrci mohli vzhledem k reputaci předlohy počítat i se zahraničními trhy. A nesvázanost pouze s českým prostředím, které často svádí k dodržování bezpečných pravidel, jež nevedou k originálním filmům, jim aspoň na papíře otevírala nekonvenční možnosti, jak se s předlohou popasovat.

 

Skleněný pokoj ale v tomto ohledu zůstává až nečekaně neinspirován a neinspirativní. Z Mawerovy předlohy v něm nezbylo skoro nic podstatného. Film vypráví příběh pohádkově bohatých novomanželů, kteří si postavili ke svatbě vilu a tráví tu v luxusu zbývající předválečná léta. Jejich štěstí střídá nevěra a dlouho nenaplněná osudová láska mezi dvěma zajištěnými manželkami provdanými za Židy, na něž v Československu nečeká nic dobrého. Liesel odchází do Švýcarska, Hana zůstává v zemi, kde nacisty střídají komunisté a „celý národ dělá, co musí“. Jak poznamenává v patetickém momentu reflexe vlastní pragmatické nevěry s prominentním Němcem Hana, která hledá dalších dvacet let cesty, jak s domem neztratit kontakt.

Citovaná věta je ukázkou, jak se Skleněný pokoj vypořádává s tekoucími dějinami, od nichž jsou osobní osudy neoddělitelné. Deklamativní zkratku střídají vizuální nebo symbolické klišé. Plakátoví nacisté zastavují běžícího muže ranou pažby do obličeje, vulgární estébáci všem hrozivě tykají, sovětský vrtulník přelétává příhodně v pravý okamžik nad vilou… Je možné namítnout, že Skleněný pokoj je primárně vztahový film – ale vztahy jsou s dějinami propojené tak zásadně, že jde i o film historický.

Záliba v plochách

Jenže o historii nakonec Skleněný pokoj nic relevantního neříká: národ, kterého se týká, tu neexistuje. Podobně plakátově je ale zachycena i ústřední „zakázaná“ romance. Sošné ženy se tklivě a toužebně dívají mimo obraz, jejich tváře se odrážejí v potemnělých skleněných plochách, ruce se pomalu noří do dekoltů či do kalhotek, melodramaticky přepjatá hudba vede diváka jako malé dítě ke kýžené emoci, která se nakonec stejně nedostaví, protože snímek pokoj selhává v tom základním – nedává divákovi příliš důvodů, proč by jej měly postavy výrazněji zajímat.

Skleněný pokoj
Skleněný pokoj • Autor: Barbora Jančárová

Skleněný pokoj je z kategorie takzvaných pohodlných filmů, které veškerou práci nechávají na svém publiku. Nikoliv v dobrém jako filmy, které promyšleně pracují se zámlkami, elipsami nebo složitou strukturou, jejíž rozklíčování a sledování je součástí emočního i intelektuálního zážitku. Skleněný pokoj není sofistikovaný skládačkový film, přestože by divoká představivost toužící instinktivně po jednotě mohla zkoušet hledat v často nesouvisejících fragmentech jakýsi záměr.

Lenost spočívá v tom, že divák nedostává základní informace týkající se postav, příběhu ani historického rámce. Jakoby to byl on, kdo má rozklíčovávat postavy – tušit a dedukovat jejich motivace, vztahy, povahu, povolání. Kdo má domýšlet příběh, kdo má v obrazové i významové banalitě prezentovanou historii od třicátých let do sovětské okupace pozvedat vlastní erudicí.

Stejně jako v předchozím snímku Masaryk, i zde Ševčík sází na výrazný vizuální styl. Vše je zesílené na maximum, přepálené, vyhlazené, afektované. V některých momentech sice má kamera Martina Štrby světové parametry, ale ty zanikají v reklamních průletech vilou či okolím, které někdy působí až jako propagační videa města Brna, nebo v manýrismu snímání vodních či jiných ploch. A právě záliba v plochách je pro Skleněný pokoj určující.

V jedné scéně se rodina a přátelé ještě za šťastnějších časů sejdou před obří, luxusní a luxusně drahou onyxovou deskou, kterou nechal geniální stavitel přivézt z Uralu a jež tvoří jednu stěnu domu. Její magie spočívá v tom, že když na ni zasvítí při západu slunce, rozzáří se působivou červení. Kámen náhle jakoby tepe životem.

Je celkem jasné, že má být osvícená deska metaforou. Pro co přesně, je už otázkou. A nakonec nejspíš vyznívá jinak, než tvůrci zamýšleli. Ať celý film prezentovaný jako luxusní objekt nasvěcujeme, jak chceme, ať se na něj díváme z jakéhokoliv úhlu, nikdy neožije. Zůstane prázdným, více či méně umně aranžovaným objektem, který nikdy nevyjeví svou duši a skrytou vnitřní působivost – protože ani jedno z toho jednoduše nemá.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte