„Když jsem během libovolného z posledních 125 uplynulých bezejmenných dnů seděla ve svém obývaku-jídelně-kanceláři a zavřela oči, začala jsem vnímat, jak elektrické napětí pulsuje ve zdech kolem mne. Bylo přímo tam, pod kůží domu,“ popisuje sugestivní vjem Kelly Pendergrast v pozoruhodné eseji o povaze bydlení Home Body pro server Real Life. V ní tvrdí, že soukromý byt není izolovaná jednotka, ale živoucí systém uvnitř mnoha jiných systémů, jejichž chod vyžaduje námahu mnoha lidí.
„V tomto domě jsme jako plod - kolébaný, chráněný čtyřmi zdmi, vyživovaný, napájený. A po čtyřech měsících strávených v bytě se cítím na tomto umělém krunýři čím dál více závislá,“ líčí autorka pod vlivem zážitku z karantény, který jí přiměl vnímat, jakou roli mají domy a byty nejenom v urbanismu ale také ve filozofii a populární kultuře – především hororech, kde na své obyvatele naopak útočí, místo aby je chránily.
„Za hranicemi samotného domu najdeme obrovský propojený systém sítí, potrubí a drátů, které umožňují modernímu městu fungovat,“ cituje pak z eseje Cyborg Urbanism od Matthewa Gandyho. A sama k tomu dodává, že tímto potrubím a dráty jsme všichni navzájem propojení a závislí na tom, co jsme společně vybudovali a o co je nutné pečovat, aby celý systém mohl fungovat.
V jednom z mnoha zářných momentů si Prendergast všímá toho, že ony strašidelné domy z hororů jsou právě ty domy, které stojí mimo; vyňaté ze systému, nenapojené na dráty. Jsou tak sice dokonale privátní, ale právě proto děsivé. Technologické systémy jsou v tomto ohledu metaforou toho, jak jeden o druhého pečujeme v makroměřítku.
„Žádný dům není zcela soukromý. Může být zakoupený a stát se soukromým majetkem, ale není samostatný. Prostřednictvím potrubí, vstupů a výstupů je dům (až na několik výjimek mimo síť) svázán se systémy města a dodavatelskými řetězci a logistickými funkcemi, které obalují celý svět. Pohodlí a péče, které cítím, když jsem uvnitř, je výsledkem socio-technických systémů, které se spoléhají na práci mnoha dalších.“
V době stále náročnější na vizuální prezentaci stále více popových hvězd zaměstnává své vlastní fotografy. Jejich hlavním úkolem ale není pořídit jen stylizované portréty pro tisk a koncertní snímky. Tito fotografové dokumentují každodenní momenty a scény ze zákulisí, protože právě ony bývají na sociálních sítích mimořádně populární. Krátce řečeno: fungují hvězdám jako jejich osobní paparazzi.
Text Life Through a Lens od Dereka Robertsona na serveru The Face přináší vhled od práce hned několika profesionálů, kteří pracovali a pracují pro Lil Peepa, The 1975, Duu Lipu, Cardi B nebo Björk – cestují s nimi na turné a tráví s nimi někdy i roky.
https://www.instagram.com/p/CB8rg_aAbfg/?utm_source=ig_web_button_share_sheet
Robertson upozorňuje, že dlouhodobé fotoprojekty nejsou nic nového. Pennie Smith soustavně dokumentovala The Clash, Dominique Tarlé pobýval s The Rolling Stones v Nice v době, kdy vznikalo album Exile on Main St. V době Instagramu si ale každá popstar svou image pečlivě střeží - a každá momentka nebo selfie podléhá přísné kontrole managementu a načasování k publikaci. Získat naprosto přirozenou fotografii opravdu velké hvězdy vlastně nikdy nebylo těžší.
To si uvědomují i sami umělci, a přitom vědí, že je k dobré prezentaci potřebují. Jak taková spolupráce vypadá, jak se nastavují hranice toho, co fotit a co nefotit a jestli tu vznikají i přátelské vazby, v textu popisují Adam DeGross (Post Malone), Flo Gala (Cardi B) nebo Jordan Hughes (The 1975).
Přestože jsou mladé dívky a mladí queer lidé největšími hybateli současné popové hudby a utváří svými postoji fanouškovskou kulturu, označit někoho za „fanynku“ má stále pejorativní příchuť. Je to označení, kterým se chce dát najevo, že dotyčná hudbě nerozumí a neoceňuje tím správným způsobem.
Do terénu fanouškovství a především dívčího fanouškovství nedávno vstoupila Hannah Ewans s knihou Fangirls: Scenes From Modern Music Culture. Představení knihy se nyní objevuje v textu The Fandom of the Teenage Girl Deserves More Respect na serveru Lithub a výňatek z ní je k přečtení na The Paris Review.
„Samozřejmě, že ve své vášnivém zapálení nebylo (fanouškovství) nikdy samo o sobě ani morálně dobré, ani špatné. Stojí na výměně peněz za zboží a privilegia a také na intenzivním zájmu a občas až na nekritické oddaností jiné lidské bytosti. Být fanouškem může být složité a já jsem to chtěla zachytit s maximální férovostí,“ konstatuje Ewans, která vedla rozhovory se stovkami fanoušků z USA, Evropy i Japonska, aby pochopila, co pro ně jejich idolové jako One Direction, Taylor Swift, Ariana Grande nebo Lady Gaga znamenají - a jak by popsali svůj vztah k nim. Hledá příklady běžné i extrémní hraničící s posedlostí. Neskutečně může působit příběh dívky, která na koncertě One Direction ječela až tak, že u ní nastal plicní kolaps.
Ewans tak vyzdvihuje důležitost fanouškovství v rámci vývoje jedince: „Být fanouškem znamená křičet sám, ale zároveň spolu s ostatními. Znamená to vydat se na společnou cestu sebeurčení. Znamená to spřádat vlákno vlastního příběhu a dělat to s přáteli nebo cizími lidmi, kteří člověku jako přátelé připadají.“ Jak konstatuje v jedna z fanynek v příspěvku, který se dočkal 44 tisíc retweetnutí: „Je mi líto, ale dívky, které si neprošli fází One Direction, dnes pravděpodobně nemají žádnou osobnost.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
