Vědci už neříkají ženám „musíte to vydržet“ a hledají léky na jejich potíže

Není moc horších pocitů než přijít se silnou bolestí k lékaři – a vyslechnout si, že se s tím zkrátka nedá nic dělat. A že zcela autenticky pociťovaná a dramatická vzpoura těla je navíc možná způsobená labilní psychikou pacienta. Přesněji – pacientky. Na tomto poli dlouho platilo, že zejména s typicky ženskými potížemi (bolestivou menstruací, nevolnostmi v těhotenství či zdravotními následky menopauzy) se zkrátka „nedá nic dělat“. To se však nyní mění. A v měřítku, které si zaslouží pozornost.  

Mezi kocovinou a chřipkou

Martina (jméno bylo změněno) má tři děti. Nejmladšímu jsou tři roky, nejstaršímu devět, všichni jsou zdraví a milovaní, ale pětatřicetiletá novinářka a spisovatelka na svá tři těhotenství vzpomíná celkem nerada. Během každé gravidity trpěla silnou nevolností, přičemž nejhorším příznakem bylo časté zvracení. „Říká se tomu ranní nevolnost, ale to je podobný eufemismus jako mateřská dovolená. Bylo mi zle celý den,“ říká s hořkým úsměvem. „Popsala bych to jako něco mezi kocovinou a chřipkou. Odporný stav, kdy se nemůžete ani zvednout z gauče a nepomáhá víceméně nic.“ 

U každého těhotenství takto prožila zhruba šest měsíců, celkem tedy v silné nevolnosti strávila rok a půl. Pomáhala jí podpora manžela i šéfa v práci, který jí chápavě vyšel vstříc možností práce z domova. Opačný efekt měla reakce gynekologa i blízkého okolí, které jí poskytovalo nevyžádaná hodnocení její situace i nejrůznější rady. „Lékař mi káravě opakoval, že není dobře, že zvracím, a že se mám snažit nezvracet,“ říká novinářka. „Což samozřejmě nešlo nijak zařídit.“ Nakonec jí předepsal čípky, které se používají při léčbě onkologických pacientů, aby příliš nezvraceli. Z prostředí rodiny a přátel zazněl úsudek, že celou věc příliš – dokonce až trochu hystericky – prožívá. Mezi radami se objevily nápady jako cucat zázvorové lízátko, pít slaný kuřecí vývar nebo užívat po lžičkách kokakolu. 

Něco mezi kocovinou a chřipkou. Odporný stav, kdy se nemůžete ani zvednout z gauče a nepomáhá víceméně nic.

Stavy navíc doprovázejí nepříjemné společenské situace: když žena v osm ráno zvrací do koše u tramvajové zastávky v centru Prahy a gravidita na ní ještě není vidět, z pohledu okolostojících lze vyčíst, že ji považují za alkoholičku nebo narkomanku. Žena je rovněž nucena oznámit těhotenství okolí mnohem dříve, než je běžné, ve chvíli, kdy se to ještě obvykle vzhledem k nejistému výsledku nedělá. Shrnuto, podtrženo – něco, co by si člověk s chutí odpustil. 

Když si Martina loni v prosinci přečetla článek v The New York Times o těhotenské nevolnosti, značně ji to rozladilo. Což je paradoxní, protože text informuje o přelomovém objevu britských a amerických vědců a vědkyň, kteří přišli s vysvětlením těchto stavů, jenž by v budoucnu mohl vést k účinné léčbě, a své závěry zveřejnili ve vědeckém časopise Nature. Zjistili, že těhotenská nevolnost souvisí s růstovým hormonem zvaným GDF 15, který je běžně přítomen v lidském těle a podle nejnovějších vědeckých objevů hraje zásadní roli v jeho různých důležitých funkcích. Byl objeven teprve v roce 1997 víceméně náhodou australským imunologickým týmem a dnes se o něm mluví tako o „molekule budoucnosti“, která má velký potenciál, protože plní různé důležité úkoly v těle. 

Když se GDF 15 příliš „namnoží“, signalizuje to nějaký problém v těle – zánět, nádorové bujení či poškození tkáně. Jeho funkce „kanárku v dole“, kterého je dobré poslouchat, už dnes využívají například kardiologové, a to i v Česku. „Je to bílkovinová struktura, která má za úkol regulaci různých procesů v těle, a její zvýšená přítomnost signalizuje křehkost organismu,“ říká kardiolog Štěpán Havránek, který působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. „Konkrétně u onemocnění srdce vysoké hladiny hormonu dávají zprávu o tom, že pacient má například zúžené tepny, je to rovněž známka pokročilého selhávání srdce či poruch srdečního rytmu.“ 

Zvýšené množství hormonu je nicméně přítomno také v tělech starších lidí a těhotných žen. Výzkumníci zjistili, že receptory pro GDF 15 jsou v mozku shromážděny v místě odpovědném za nevolnost a zvracení, a to u všech gravidních žen. Na vyšší hladiny hormonu jsou ale citlivé zejména ženy, které ho měly před těhotenstvím málo – a potíže jsou tedy reakcí na prudké zvýšení jeho množství v těle. 

Martinu zprávy o nadějných objevech rozladily proto, že jedním z průvodních jevů urputné těhotenské nevolnosti byly zlehčující komentáře, které slyšela od lékaře, kamarádek i vlastní matky. „Říkali mi, že to je normální, že se s tím nedá nic dělat, a hlavně – že to prostě musím vydržet,“ říká. „A to mi říkala i máma, která to sama zažila, což mě dost překvapilo. Takže když jsem si pak přečetla, že s tím jde něco dělat, tak jsem se dost naštvala. Protože zkrátka není pravda, že máme všechny zatnout zuby a vydržet to.“  

Od ztráty dítěte k velkému objevu

Na seznamu zdravotních obtíží, které mají ženy „vydržet“, jsou vedle těhotenské nevolnosti také další položky. Bolesti během menstruace, a to i bolesti natolik extrémní, že omezují běžné fungování. Nebo slavně nepříjemné projevy menopauzy i následné roky po přechodu, kdy ženy trápí vlivem poklesu hormonů estrogenu a progesteronu nejrůznější nemoci od osteoporózy po kardiovaskulární choroby. Když si to sečteme, mnohé ženy musejí „něco vydržet“ bezmála celý dospělý život. 

Tento postoj má zásadní důsledky. V méně dramatických případech ovlivňuje těhotenská nevolnost ochotu žen mít další děti, větší drama nastává, když je ohroženo zdraví matky či plodu, a v některých případech dokonce život obou. Nevolnost zažije zhruba 70 procent žen, některé však mají příznaky tak extrémní, že se následně potýkají s podvýživou a dehydratací, a situace může vyústit až v předčasný porod nebo potrat. Před rokem 1950, kdy se začala používat nitrožilní hydratace, to byla hlavní příčina úmrtí žen během těhotenství.  

Své o tom nakonec ví i spoluautorka zmiňované studie o hormonu GDF 15 Marlena Fejzo, genetička působící na Univerzitě Jižní Kalifornie. Když byla v roce 1999 podruhé těhotná, trpěla extrémní formou nevolnosti, kvůli ní nebyla schopná se najíst či napít, aniž by následně nezvracela. Přestože rychle ztrácela na váze a neudržela se na nohou, podle lékaře projevy nadsazovala z touhy po pozornosti. „Představa, že si takové utrpení vymýšlím, byla úplně absurdní, ale neměla jsem sílu se s ním přít,“ řekla Fejzo časopisu Time, který ji pro její podíl na zásadním objevu zařadil mezi osobnosti loňského roku. Nakonec byla hospitalizována a o dítě v patnáctém týdnu těhotenství přišla. 

Když si pak Fejzo chtěla projít dosavadní vědecká zjištění, zjistila, že není moc co studovat. Když chtěla výzkum sama provést, obtížně sháněla finance. Roli hrála také děsivá vzpomínka na lék thalidomid, který se v padesátých a šedesátých letech podával také těhotným a kojícím ženám na zklidnění, lepší spánek, ale i ranní nevolnost, ale reálně zapříčinil tragédii obrovského rozsahu. Odhaduje se, že následkem jedovaté pilulky přišlo o život až čtvrt milionu lidských zárodků, desítky tisíc dětí se narodily bez končetin a milion dalších pacientů měl trvale poškozené nervy. 

Když si to sečteme, mnohé ženy musejí „něco vydržet“ bezmála celý dospělý život. 

K novým informacím o roli GDF 15 tak vedla především urputnost zmíněné Marlene Fejzo, která všechny zmíněné překážky vytrvale překonávala. „Nechtěla jsem, aby se s něčím podobným potýkaly moje dcery nebo kdokoli jiný,“ vysvětlila v rozhovoru pro Time. Deset let strávila jen tím, že sbírala vzorky slin žen, které nevolností trpěly. A následně přesvědčila biotechnickou a genetickou společnost 23andMe, aby do svého dotazníku pro klienty zařadila otázky týkající se tohoto stavu, které následně propojila s genetickými vzorky. Do roku 2016 takto shromáždila data od 50 tisíc lidí a na jejich základě identifikovala dva hlavní podezřelé a GDF 15 byl mezi nimi. Ve spolupráci s mezinárodním týmem vědců pak loni v prosinci publikovala přelomovou studii. 

Možností, jak tato zjištění využít, je celá řada. Je možné hladinu hormonu snížit nebo ženu naopak připravit postupným navyšováním hormonu v organismu. Protože Fejzo odhalila dědičnou povahu obtíží, lze na základě rodinné historie odhalit ženy, u nichž hrozí vyšší riziko nevolností. Vytrvalá vědkyně, která se nenechala odradit, nyní pracuje na vývoji léku. 

Dříve, lépe, jinak

Podobně se vyvíjel pohled i další typicky ženské potíže. Bolestivou menstruaci nebo menopauzu měly také ženy tradičně snášet – a až nyní zjišťujeme, že existují cesty, jak jim významně ulehčit. A dále se zdokonalují již známé metody. „U přechodových potížích už taky neplatí, že to ženy musejí vydržet a že to tak zkrátka je,“ říká olomoucký gynekolog a sexuolog Pavel Turčan. I on ale vidí konkrétní negativní dopady, jaké toto přesvědčení na ženy může mít. Třeba v tom, že začnou s hormonální nebo jinou léčbu příznaků přechodu až roky poté, co na sobě zpozorují první příznaky. „Když se léčba nasadí hned poté, co se příznaky objeví nebo nejpozději do deseti let, tak má kardioprotektivní účinky, čili chrání před infarktem nebo mrtvicí. A naopak už máme doloženo, že když se léčba nasadí až po letech, tak naopak může riziko kardiovaskulárních chorob zvyšovat,“ říká. „Rozdíl je způsoben tím, že v těle ženy už proběhly nějaké nezvratné změny.“ 

K váhání starších žen někdy přispívá nedůvěra, kterou stále vyvolává zmiňovaná hormonální léčba. „Hormonální léčba zažívá renesanci, protože dnes funguje v mnohem bezpečnější formě,“ dodává Turčan a zmiňuje jeden příklad. Dříve tuto metodu nemohly využít ženy, u kterých je zvýšené riziko vzniku trombózy nebo embolie. Dnes ale víme, že mohou, ale v jiné formě – namísto tablety použijí sprej nebo gel, který se maže na kůži. 

Další novinku spustila loni v dubnu Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), když zahájila pilotní projekt na záchyt osteoporózy, do kterého se zapojili všichni smluvní praktici i gynekologové. Za prvních pět měsíců bylo vyšetřeno více než 30 tisíc lidí a příkladu VZP následovaly ostatní pojišťovny. „Jde o stěžejní krok, i když výsledky tohoto projektu budou až za dlouhá léta, ale v tomto případě platí, že cesta je cíl,“ říká pražský gynekolog a člen výboru České gynekologické a porodnické společnosti Jiří Škultéty. „Vidím tam velký potenciál ve zlepšení kvality života žen ve stáří. V tom ve srovnání s okolními zeměmi zatím pokulháváme.“ 

S menopauzou pak souvisí další objev, který má dopad i na mladší ženy, které trpí tzv. endometriózou. Jde o nemoc, která podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) postihuje jednu z deseti žen v produktivním věku. Děložní sliznice při ní roste i na jiných místech ženského těla, kde se ale chová podobně jako v děloze – pod vlivem ženských hormonů roste a krvácí.

Ženské zdraví není jen individuální starostí jednotlivých žen, jde o obrovské ekonomické a veřejné téma.

Také endometrióze se věnuje nová pozornost: lékařský tým z Královské nemocnice pro ženy v australském Sydney například loni oznámil, že se vůbec poprvé podařilo v laboratorních podmínkách vypěstovat tkáň různých typů endometriózy. Dostali jsme díky tomu zásadní informaci, že endometrióza – podobně jako jiné nemoci – existuje v různých variantách, a je tedy nutné ji léčit různými způsoby. Ve Skotsku se na Edinburské univerzitě testuje látka zvaná dichloracetát, jež by mohla rozšířit možnosti léčby, které jsou nyní víceméně pouze dvě – hormonální terapií nebo operativně. Obě metody mají svoje rizika a pacientkám uleví pouze dočasně. Pavel Turčan zmiňuje ještě jeden posun: zatímco donedávna se mělo za to, že endometrióza odezní právě po přechodu, podle nových zjištění tomu tak není.

Naději, že se věci mění, posiluje také fakt, že novou pozornost k ženskému zdraví přesouvají také farmaceutické firmy či správci státních pokladen. Jak ukazuje třeba akce VZP – řešení následků menopauzy, mezi nimiž je právě osteoporóza na předních místech, rozhodně něco stojí. A s prodlužující se délkou dožití a dalšími demografickými změnami bude stát stále více. „Jen potíže spojené s menopauzou budou stále rostoucím výdajem ve zdravotní péči. A to výdajem obrovským. To je rozměr problému, kterému se dlouho nevěnovala pozornost,“ říká Simon Fishel, britský biochemik a fyziolog, který byl v sedmdesátých letech u prvního úspěšného umělého oplodnění. „Takže ženské zdraví není jen individuální starostí jednotlivých žen, jde o obrovské ekonomické a veřejné téma. Když dokážeme potížím předcházet, tak pomůžeme nejen přímo ženám, ale také státnímu rozpočtu.“