Ranní postřeh Věry Jourové: Pivo za dvě kačky. Fakt to chceme?

Asi málokdo se v těchto týdnech vyhne tlaku kampaně před parlamentními volbami. Tváře a slogany na nás vyskakují všemi cestami a kanály, neproklouzne ani myš, chtělo by se říct. Vzhledem k tomu, že se mě aktivní politika už netýká, ale jsem nenapravitelný homo politicus, nechávám to vše na sebe působit a sleduji, co to se mnou dělá. Docházím k závěru, že tahle kampaň se hraje bez rukavic a že je těžké vytvářet si vlastní názor, bez podléhání emocím a stereotypním reakcím. Bubliny jsou zatvrdlé a oddělené příkopem. Strany a hnutí na ně cílí, svým způsobem jim vyhovují, ačkoli jim zároveň ztěžují možnost „sáhnout si“ do vedlejšího tábora. 

Zaráží mě, jakých výšin nebo spíš hlubin dosahuje politický marketing některých stran a hnutí ve snaze vypláchnout voličům mozky a zasáhnout první signální. Osobně mě to uráží a doufám, že v tom nejsem sama. Kampaň na sítích zasahuje i ty, kdo na nich vůbec nebo denně nejsou, což je můj případ. Poštěkávání na X a dalších sítích se samozřejmě prodere také na stránky solidních médií. Ještě nedávno jsem si myslela, že my lidé jsme v zásadě lepší, než co nám ukazuje digitální zrcadlo. Obávám se, že už to neplatí. Plivance, pořvávání sprosťáren, a dokonce i rány holí – to už není jen digitální, ale reálné násilí viditelné při kampani na náměstích. 

Zároveň fandím a chovám sympatii ke všem, kdo se navzdory výše popsanému snaží o kultivovanou a na obsahu založenou debatu s voliči. Cítím ten typ sympatie, kterou tak nějak chováme k někomu, kdo je přes veškeré úsilí odsouzen k neúspěchu. Je dost možné, že zvítězí spíš demagogie a lži, osobní útoky či líbání mončičáků. A tak se ptám: Opravdu je to tak, že kdo chce být povýšen, musí se předtím ponížit? Copak už nehledáme důvěryhodné lidi, jimž dáme do rukou pravomoc vládnout? Souvisí tahle rezignace na zodpovědný výběr s tím, že už nemáme důvěru k institucím, do nichž se volí? 

Je mi z toho úzko a bojím se, že naším společným dílem – a je skoro jedno, jestli aktivitou, či pasivitou – boříme něco, co potřebujeme k normálnímu životu.