Sextoval si s jinou v mém bytě. Karanténa rozšířila fenomén virtuální nevěry
 
Mobil
Ilustrační foto

„Virtuální poměr jsme si začala, když jsem zjistila, že ho můj partner má taky,“ popisuje osmadvacetiletá Eve, jejíž jméno bylo pro účely článku pozměněno. „Sextoval si s jinou – fotky a všechno – přitom byl v mém bytě, dělal to dokonce, když jsem spala v posteli vedle něj.“

Fenoménu virtuální nevěry, která zažívá vzestup během období karantény, se věnuje text Brit Dawson na serveru Dazed. Eve, která trávila měsíce v karanténě se svým dnes už ex-partnerem, je jednou z těch, kdo se v poslední době setkali se stáli častějším online podváděním. Jevem, který vzbuzuje spoustu otázek i zájem psychologů. Statistiky už dnes ukazují, že stres z karantény a koronavirové pandemie je příčinou toho, že se na digitálních seznamkách zvýšil výskyt lidí, kteří už mají vztah.

Reklama
Reklama

„Virtuální nevěra nabízí únik ze stresu a nudy karantény,“ uvádí v textu párová terapeutka Clare Faulkner. „Pokud je vztah pod tlakem, nabízí virtuální aféra úlevu, příležitost, kde je vítaná hravost a flirtování -  stejně jako se tu vyhledává očekávání a vzrušení.“ Psychoterapeut Silva Neves k tomu ale dodává, že může být obtížně definovatelné, co se vlastně „virtuální aférou“ míní, jelikož sama o sobě nemá žádnou definici, pokud si ji daný pár sám mezi sebou neprodiskutoval. „Některé páry si nikdy neprošly debatou o hranicích. Zatímco jeden z partnerů si může myslet, že sextování je podvádění, druhý může mít za to, že k němu dochází až při fyzickém kontaktu. Někteří lidé ale považují emocionální aféry za horší než ty fyzické.“

Obě však dokáží narušit vzájemnou důvěru ve vztahu, která může vést až k jeho konci. Jak zmiňuje další odbornický hlas v textu, virtuální aféry mohou s důvěrou zamávat i proto, že se odehrávají pod jednou střechou a za fyzické přítomnosti partnera. Aofie Drury k tomu poznamenává: „Pocit zrady může být větší tím, že k poměru dochází, zatímco spolu obě strany žijí pohromadě – to zvyšuje úroveň utajení.“


Napůl fotografie, napůl literatura. Fascinující vhled od soukromí Newyorčanů přináší cyklus Jeffa Mermelsteina, který poslední tři roky snímal obrazovky telefonů náhodných kolemjdoucích, aby z nich složil příběh života a města, kde dochází k rozchodům, flirtům, nevěrám, obchodům s drogami i obyčejným pokecům.

Začalo to v roce 2017. „Viděl jsem ženu, jak sedí na zahrádce kavárny a je na telefonu. Byl jsem jen zvědavý a vyfotil jsem snímek její obrazovky s její rukou,“ vzpomíná Mermelstein v profilu pro The Guardian, který napsal Alex Rayner. Teprve když snímek pořídil, zazoomoval k tomu, co měla žena na obrazovce. Hledala si něco o závětích. „Pamatuji si větu o tom, jak si její otec schoval šest tisíc dolarů na půdě. Byla to hotová povídka. To přivedlo moji pozornost do zcela nového teritoria.“

Jeff Mermelstein
Autor: mackbooks.co.uk

Postup, jak snímky pořizuje, drží v tajnosti. Říká pouze, že nedokáže fotit v metru, protože potřebuje větší odstup. A také dodává, že se jedná o velmi náročný úkol, který svou komplikovaností přesahuje vše, na čem dosud pracoval. Mermelstein je ročník 1957 a fotografii studoval u Garryho Winogranda, zásadní figury newyorské „street photography“. Většina jeho dosavadní práce se nesla v duchu pouliční reportáže, která měla mnoho společného s díly Diane Arbus nebo Joela Meyerowitze.

V jeden čas mu ale došlo, že této škole začíná být pomalu odzvoněno. Svět se změnil, chodci začali být vůči kamerám po 11. září 2001 velmi nedůvěřiví a také jisté druhy sporných aktivit – jako obchod s drogami nebo prostituce – se přestaly odehrávat na ulici na očích všem, ale přesunuly se do virtuálního prostoru.

Právě tam je Mermelstein nachytal a nyní představuje ve své 160stránkové publikaci s názvem #nyc, jež nabízí vhled do současného New Yorku, který z ní pořád vychází jako pěkně divoké místo.


Devatenáctiletý Imanbek Zejkenov, který ještě nedávno pracoval na nádraží v kazachstánském městě, stojí za úspěchem jednoho z největších hitů roku 2020 - a jeho příběh je v mnohém příznačný pro současný šoubyznys. Ještě loni v létě studoval drážní školu, když objevil skladbu Roses z roku 2016 od guyansko-amerického rappera a zpěváka SAINt JHNa. Imanbek už měl zkušenost s několika remixy: dodal Roses výraznou basovou linku, disco nádech a zkreslil SAINt JHNův hlas do héliového efektu. Výsledek vypustil na ruské sociální sítě a o pár měsíců zjistil, že je z něj hvězda.

https://www.youtube.com/watch?v=2zToEPpFEN8&feature=emb_logo

„Udělal jsem ten remix načerno,“ popisuje Imanbek v článku, který napsal Luke Winkie pro The New York Times. „Nevěděl jsem, jak to propagovat, protože jsem nevěděl, jak to vyclearovat, tak jsem to prostě hodil online a nechal být.“ Čtyři roky od původního vydání se tak skladba ocitla na 5. místě amerického singlového žebříčku Billboard Hot 100, a v Británii dokonce hitparádu vyhrála. Pro SAINt JHNa to je zatím největší úspěch - za nějž vděčí klukovi, s nímž se zatím ještě ani neměl možnost setkat.

Rozjezd Roses se odehrál na TikToku, kde se skladba stala součástí virálních videí, a odtud se pak propracovala dál. Imanbekovi to zajistilo smlouvu s nahrávací společnosti a dalo mu to luxus, že mohl opustit zaměstnání na nádraží. Stále ale bydlí u rodičů a tvoří hudbu na 10 let starém laptopu, jediné vylepšení přišlo s tím, když mu jeho label pořídil nová, lepší sluchátka. „Teď musím ukázat, že nejsem jen one hit wonder,“ uzavírá Imanbek.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte