Mají televizní seriály ignorovat pandemii a zůstat místem oddechu?

Objeví se pandemie v televizním prime timu, nebo ne? To je dilema, které aktuálně řeší mnoho tvůrců zaběhnutých seriálů - a postoje k té otázce se velmi různí. Debatu o tom, jestli má pandemie vstoupit do života hrdinů na obrazovce se stejnou intenzitou, s jakou vešla do skutečných životů publika, zachycuje vynikající text od Alexis Soloski pro The New York Times. A popisuje tak i základní rozkol, který bývá s diváckým očekáváním spojený. Chceme televizi, která zachycuje naši sdílenou realitu? Nebo televizi, která nás od ní rozptyluje a baví?

Úvod článku nás zavádí mezi tvůrce seriálu Chirurgové, kteří tuto otázku řešili už loni v červnu. Scenáristka a showrunnerka Krista Vernoff tehdy zastávala názor, že chce pandemii z 51 až 49 procent ignorovat. „Jsme z toho přeci unavení. Jsme vystrašení. Jsme v depresích. A k Chirurgům si chodíme oddychnout, ne?“ oznámila svým kolegům na zoom konferenci. Ovšem byla s tímto postojem sama a les rukou ji okamžitě přehlasoval. Odborný lékařský poradce Naser Alzari měl nejpádnější argument, který prezentoval přímo z nemocnice, která léčí covidové pacienty: pandemie je největší příběh našich životů a Chirurgové mají zodpovědnost jej vyprávět.

Pandemie vytvořila zvláštní situaci. Seriály vznikají v předstihu a nikdo neví, kam se svět posune za pár měsíců. Vynechat ji zcela z příběhů znamená postavit aktuální vyprávění úplně mimo realitu, ale zapojit ji zase přináší risk, že to povede k větší deprimovanosti již tak vyčerpaného publika. Nehledě na to, že obličej zakrytý rouškou je překážkou pro herecké výkony i divácký zájem.

Především nové sitcomy se téma koronaviru snaží vynechat i s ohledem na to, že možné reprízy seriálů se už budou pouštět ve světě, který má pandemii za sebou. „Vždycky jsem při psaní komedií věřil tomu, že by neměly být příliš zatížené dobovým kontextem. To je důvod, proč jsem se vyhýbal pandemiím i zvonáčům,“ říká v textu Chuck Lorre, tvůrce sitcomů Dva a půl chlapa a Teorie velkého třesku.

Zmínění Chirurgové do toho naopak šli naplno a covidem onemocní i někteří hlavní hrdinové. „Říkala jsem si, když už do toho tedy jdeme, musíme se vším všudy,“ cituje text Kristu Vernoff. „Nevíme, jak bude medicína vypadat po covidu. A nechceme se po hlavě pouštět do nějaké imaginární budoucnosti.“

Nu metal se nás pokoušel varovat o povaze mužského vzteku, ale místo toho jsme se smáli jeho maskám. Přehodnocení tohoto žánru není vtip, je to vlastně hodnotná studie mužské úzkosti, strachu a dalších obtížně vyjádřitelných emocí, které tento žánr přinesl na přelomu devadesátých a nultých let.

Takové je východisko textu Zarona Burnetta III pro server Mel, v němž se snaží najít podstatné sdělení o maskulinitě pod nánosem směšných a dobových atributů tohoto stylu, který kombinoval rap s metalem a často bývá odepisován jako nejhorší žánr v historii. „Bílí kluci, kteří neumí rapovat, a tak hrají metal a řvou do něj nablblé verše,“ cituje Burnett na jednou místě tradovaná klišé, která obnášela i to, že v každé kapele byl jeden člen holohlavý a jiný měl dredy.

Pod vší tímto balastem ale autor nachází motiv toho, že přes všechny campy kvality, špatný vkus a nedokonalou artikulaci emocí dal nu-metal masám mladých mužských fanoušků návod, jak vůbec něco cítit. To je téma, které následně rozebírá v rozhovoru s dalšími aktéry, jimiž je třeba producent Ross Robinson stojící za zvukem prvních alb Korn, novinářka Kim Kelly nebo Luke O’Neil z kapely No Hope/No Harm.

Trefně tu popisují, jak se v žánru, který vlastně nikdy nebyl zcela subkulturní a okamžitě rezonoval v mainstreamu, prolínaly pokusy o upřímné zpracování emocí s machismem. O’Neil zase zdůrazňuje společensky třídní rozměr nu metalu: „Spoustu těch vtipů se tehdy zakládala na tom, jak pokleslý vkus mají chudší nebo pracující lidé, kteří nejsou natolik sofistikovaní, aby ocenili pořádnou hudbu třeba od Radihoead nebo bůhví koho, kdo byl zrovna populární mezi studenty z univerzit.“

Poutavý příběh odvykání silné sedmadvacetileté závislosti popisuje v osobním komentáři pro The Guardian novinářka Sirin Kale. Jejím osudovým nápojem se stala lehká cola. „Nevybavím si dobu, kdy jsem na ní nebyla závislá. Jedna ze vzpomínek: sedím u kuchyňského stolu v domě mé babičky na severním Kypru a křičím, protože mi matka nechce dolít moji sklenici se žlutozeleným vzorem. Jsou mi čtyři nebo pět,“ začíná vyprávění, během něhož se postupně vypracuje na pět plechovek během dobrého dne a sedm za špatného.

„Odhaduji, že jsem během svých 31 let na této planetě vypila 11 315 litrů lehké coly,“ konstatuje s tím, že si tento zlozvyk začal vybírat i zdravotní daň v podobě závislosti na přísunu kofeinu a podrážděného žaludku. Stejně tak zažívala stres, když jí nápoj docházel v lednici.

Abstinenční příznaky, které začaly hned po novém roce, kdy se s pitím rozhodla postupně přestat, Kale – jakožto autorka zaměřená na texty o životním stylu a hudbě – postupně doplňuje kulturním rozměrem nápoje a jeho historií. Na trhu se objevil v roce 1982 a okamžitě zaznamenal velký úspěch. „Trefil se do dobové nálady, kdy se na mnoha pracovištích začínaly prosazovat ženy a chtěly dobře vypadat a dobře se cítit. Reflektovalo to fitness šílenství té éry,“ říká v textu Robert Crawford, expert na marketing z RMIT University v Melbourne a také editor sborníku Decoding Coca Cola.

V nultých a desátých letech se pak lehká cola přimkla ke světu módy, když najala Jean-Paul Gaultiera a Karla Lagerfelda jako kreativní šéfy. Stala se symbolem hladovění modelek, které preferovaly lehkou colu a cigarety před jakoukoli stravou, což podtrhl i výrok Kate Moss: „Nic nechutná tak dobře, aby to překonalo pocit hubenosti.“

Sirin Kale si pak na konci připisuje důležité vítězství: „Už je to měsíc, co jsem nepila lehkou colu. Když vynáším odpadky, už to nezní jako koncert ocelových bubnů během karnevalu v Notting Hillu. Po ránu piji vodu – a chutná mi.“