S Prahou, nebo s Libercem? To jen odvádí pozornost od podvodu s koronou

Z vlaku společnosti Arriva vystupuje ve středočeském Mnichově Hradišti jen pár lidí.  Původně tu plánovala vystoupit i veselá skupina šedovlasých přátel z Prahy s turistickými hůlkami, ale nakonec se nad mapou domluvili, že pojedou ještě o kousek dál - a do Českého ráje zamíří z dalšího města na trati, z Turnova. Až v něm o dvanáct minut později skupina turistů vystoupí, ocitne se už v jiném kraji, v Libereckém. Mnichovo Hradiště je jednou z posledních obcí ve středních Čechách směrem na sever; kousek za ním největší a nejlidnatější kraj končí a začíná naopak region, který je počtem obyvatel na předposledním místě z třinácti českých krajských území.

V posledních letech občas v Mnichově Hradišti zněly úvahy, že patřit do obřího Středočeského kraje nedává smysl – Praha je odtud mnohem dál než Liberec. Nedávno  se tyhle myšlenky přelily z radnice do ulic. Zastupitelstvo města oznámilo třetí zářijový týden na webových stránkách, že úvahy posunulo o kus dál: pověřilo vedení města, aby začalo na přestupu do vedlejšího kraje pracovat. A starosta Ondřej Lochman již zadal analýzu, která má ukázat, zda a jak se dá „odtržení“ provést. Mezi místními ovšem taková jednota zdaleka nepanuje.

Moc velké

Popisovaní turisté se rozhodli jet vlakem o stanici dál nejen čistě z pocitových důvodů. I z Hradiště je do Českého ráje coby kamenem dohodil, stejně jako z Turnova - ale když cestou z Prahy dumali nad mapou, zvítězil argument „přece se nebudeme motat přes dálnici“. Mnichovo Hradiště na západní straně obtéká řeka Jizera, k jejíž dráze se cestou z Prahy vlak připojí a kopíruje její tok, na východě pak kopíruje hranici města dálnice D 10. Český ráj začíná až za ní, silnice blízkou přírodní oblast od města odděluje - a červená značka z centra města nazvaná Zlatá stezka Českého ráje dopravní tepnu kříží.

Právě D 10 městu zajišťuje spojení s Prahou: z centra města až ke Krajskému úřadu v Praze na Smíchově je to v dobrém provozu bez pár minut hodina cesty. Ke Krajskému úřadu v Liberci odtud  jede řidič necelou půlhodinu. Vlaku to z Hradiště do Prahy trvá hodinu a tři čtvrtě, rychlý autobus, který končí na pražském sídlišti Černý most,  jede hodinu, ten s více zastávkami hodinu a půl.

Právě délka cesty – do Liberce 40 kilometrů, do Prahy dvojnásobek – je jedním z argumentů, proč by se zastupitelé se rádi s městem přesunuli. A ideálně i s jeho dvaadvaceti obcemi, které pod Mnichovo Hradiště z titulu jeho „rozšířené působnosti“ patří. Veřejné spojení na Liberec není z Mnichova Hradiště ideální, ale připojení k Libereckému kraji by to zlepšilo, jak znějí úvahy ve městě. Koneckonců, integrovaně, tedy na jednu jízdenku, nedojedete dnes do Mnichova Hradiště ani z Prahy.

„Jsme na kraji, stojíme bokem, nejsme integrovaní. A Praha je ve skutečnosti ještě dál, než to vypadá v mapě. Za posledních šest sedm let se zvýšil počet aut, jede se od dvacet třicet minut déle než před pár lety. Když mám schůzku v Praze v devět hodin, dávám si budíka na šestou. Nebo si dávám schůzky na později, abych nejel ve špičce,“ říká ve své pracovně na radnici starosta Mnichova Hradiště Ondřej Lochman (STAN) a místostarosta Jan Mareš, který se k hovoru připojil,  přikyvuje.

Hlavním spouštěčem úvahy, že na Liberecku bude městu lépe, byla podle politiků jarní koronadoba. Oba vzpomínají, že kraj městu nepomáhal: v nouzovém stavu se radnice ocitla bez informací, bez znalosti, co bude dál a co je třeba zajistit z ochranných pomůcek pro občany a organizace. „Z našeho kraje vázla a vázne komunikace, necítili jsme žádnou podporu,“ říká místostarosta Mareš, „a může to být i tím, že je kraj tak nesmyslně nastaven: je v něm přes 1147 obcí, v Libereckém jen 215 obcí.“

Oba politici popisují, že starostové v Libereckém kraji mají mnohem lepší informační servis z krajské centrály a pevnější sepětí obcí s nadřízenou správní krajskou jednotkou. To se prý projevilo na jaře s plnou silou: zatímco středočeský Krajský úřad podle politiků tápal a neulehčoval situaci, na Liberecku už dávno pomáhali zajišťovat ochranné pomůcky pro lékaře, obce i občany. „Dezinfekci tam distribuovali do měst a vesnic o osm dní dřív než tady u nás. A to jsme si pro ni museli jet do Benešova. Proč udělali distribuční místo právě tam, to nechápeme,“ říká místostarosta Mareš. Benešov je od Mnichova Hradiště vzdálen 120 kilometrů na velmi vytíženém tahu a cesta do něj vede – jako všechny ve Středočeském kraji – přes hlavní město.

Z analýzy, kterou starosta zadává,  by mělo vyplynout, jak by to po odtržení bylo se záchrannou službou, jak s obcemi, které jsou na Mnichovo Hradiště navázány. A i kdyby z ní vyšlo, že přejít do Libereckého kraje je pro obec výhodné, přípravy na takový krok by zabraly několik let. „Ale něco se stát musí, kraj je dnes neefektivní moloch a je třeba to zlepšit,“ říká starosta Lochman. Další možností je podle politiků Středočeský kraj úplně přeskládat: zvětšit správní dosah Prahy o prstenec obcí, které s ní opravdu souvisejí - a zbytek z koláče kolem hlavního místa rozčlenit logičtěji k jiným krajům.

Daleko na zápas

Náměstí, na němž stojí radnice, je zcela rozkopané – radnice po desetiletích městských debat o potřebě „něco s tím udělat“ začala jeho podobu skutečně měnit. Dosud to byl spíš dopravní uzel, vyjížděly odtud všechny autobusy do okolí, dnes už stojí nový terminál u železničního nádraží. Kolem sloupu s plakáty stran kandidujících v krajských volbách prochází dvojice mladých lidí.

Na plakátech tu ODS slibuje „práci místo slibů“, ČSSD „V krizi vás ochráníme“, ANO „3 miliardy na udržení pracovních míst“ , Svobodní „váš kraj do vašich rukou“, STAN „kraj potřebuje změnu“ a Trikolora – tu jedinou někdo počmáral, Václav Klaus jr. má přimalované upíří zuby – slibuje „podpořit domácí zaměstnance“. Dvojici plakáty nijak nezaujmou a témata jim nic neříkají. Oba studují v Mladé Boleslavi, volit můžou až za rok a „kraj je jim jedno“, jak říkají. „Já jedu maximálně do Liberce najíst se nebo nakoupit, ale kam patří město, to mě nezajímá,“ říká Václav. „A já nejezdím vůbec nikam,“ usmívá se slečna Alena, „ani nevím, jaký je v krajích rozdíl.“

V moderní, příjemné kavárně Ořech se zahrádkou kousek od náměstí si o možné změně území pár lidí povídá, i když tematicky kraluje hovorům koronavirus a roušky. Lidé odhadují, kdy se zase zavřou školy a kdy začnou krachovat první hospody a kluby. „Teď jste na okraji kraje a když se připojíte k Liberci, budete zase na okraji kraje, jen jiného. A být na okraji, to nikdy není dobré, takže to bude z bláta do louže,“ radí babička dospělé vnučce, za níž přijela na návštěvu. „Zatím nevím, co by to přineslo, nemám na to názor, počkám si,“ pokývne vnučka hlavou.

Podnikatel Tomáš Christian Fridrich, který obchoduje s koly a provozuje kavárnu na jiném konci města, má na nápad s přesunem z kraje do kraje jasný názor: podle něj je to „úplná blbost“. „Uživatelsky nemám s krajem nic společného, nic tam nevyřizuju. Mnichovo Hradiště je obec s rozšířenou působností, všechny úřady mám tady. A do Liberce vůbec nejezdím, i když je blíž – mám rád Prahu, tam chodím na procházky. Tak proč něco měnit?“

Petra Aronová v Praze dlouho žila. Sem, do města u Českého ráje, se přistěhovala za rodinou a klidem před sedmi lety. Pracuje přímo v Mnichově Hradišti a do Prahy ji už - jak říká - nic netáhne. „Do Liberce jezdím někdy do nákupního centra, syn tam byl na kraji města na táboře, byli jsme tam v ZOO,“ zamýšlí se, „je to opravdu blíž. Ale jestli budeme patřit k tomu nebo tomu kraji, to pro nás obyčejné lidi nic neznamená. Ani nevím, k čemu kraje jsou.“

Její sousedka, dvacetiletá Kristýna Slezáková, do Prahy občas zajede, do Liberce vůbec, takže by prý nad změnou váhala. Jestli právě pocit, které město koho víc láká k návštěvě, má hrát hlavní roli při rozhodování, kam patřit, o tom se ale ženy moc bavit nechtějí, mají daleko důležitější téma. „Ono je to stejně jedno, kam patříme, protože vláda se rozhodla nás zlikvidovat,“ říká Petra Aronová a její společnice přikyvuje: shodnou se, že všechna ta „šaškárna s rouškama“ je jen nástroj, aby bohatí ještě víc zbohatli, „a my ostatní ať se jdeme klouzat“.

Opakují věci, které četly „někde na internetu a říkají to tam i doktoři“ -  že covid-19 je v podstatě jen chřipka, kterou zneužili „lidi nahoře“, aby zbohatli na penězích za testy.  „No komu to jde do kapes, to nevím, asi lidem ve vládě, komu jinému,“ říká Petra Aronová. „No, možná ne přímo jim, ale nějaký takový záměr v tom je. Dělají z nás ovce,“ doplňuje ji Kristýna Slezáková, „takže v jakém budeme kraji, to jen odvádí pozornost od podvodu s koronou.“

Podobný hovor vedou lidé všude po městě: obava o živobytí, o to, co bude s ekonomikou země i jejich rodin. „A jak se neudusit s tou blbostí na obličeji, z které má člověk celý den migrénu,“ říká si mladá žena s dítětem za ruku, když vychází z obchodu.

Ondřej Knobloch je městský radní, majitel firmy AutoMH – servis a prodej automobilů, a také je předsedou místního fotbalového klubu. A jako takový vypočítává naopak jasnou nevýhodu, kterou městu nese začlenění ve velkém, nesourodém kraji – o té koneckonců ve městě mluví spousta sportovců, kteří se účastní soutěží nebo turnajů, ať už z fotbalu, nebo z místního Sokola. Například místní volejbalisté už deset let ve Středočeském kraji nesoutěží, přesunuli se pod Liberecký.

„Třicet procent rozpočtu klubu spolkne doprava na zápasy. Jet na turnaj sto dvacet kilometrů někam na druhý konec kraje do Čáslavi nebo Vlašimi,  nebo jen dvacet kilometrů do Turnova nebo třicet do Semil, to je velký rozdíl. Nedává to smysl finančně ani časově. Když je zápas ve středu, musí si brát trenéři dovolenou z práce a děti jít dřív ze školy, abychom stihli dojet,“ říká. „Takže já jsem rozhodnutý usilovat o zařazení s fotbalem do svazu v Libereckém kraji, i kdyby město nakonec změnu nedělalo.“

Do Sudet ne

Procházka po městě potvrzuje, že vztah ke kraji – ať už stávajícímu, nebo tomu kolem Liberce – je čistě pocitová věc. Kdo nemá pracovně co do činění s velkou rozlohou kraje nebo s krajským úřadem v Praze, chce nechat věci tak, jak jsou, nebo je mu to jedno. Lidé většinou tápou v tom, co kraj vlastně dělá a na co městu je: vědí, že jde „o ty větší silnice“, ale taky se doslechli, že Krajská silniční správa slíbila městu udělat kruhový objezd na místě, kde je nejvíce nehod a kde se z města vjíždí na dálnici - ale zapomněla to říct jiné části krajské správy, která místo toho položila na starou silnici nový asfalt. Takové historky se brzy rozkřiknou a jsou dalším důkazem, že nejen kraj je chaotický a nepřehledný. Silniční  investice do nového povrchu vozovky vzniklá „omylem“ teď vznik kruhového objezdu odsouvá.

„Pocitově jsem reagovala zpočátku i já. Odmítavě,“ říká ředitelka místního gymnázia a taktéž městská radní Lenka Sosnovcová. „Když jsem si to pak rozebrala, přišla jsem na to, že šlo čistě o emoci – studovala jsem v Praze, mám Prahu ráda.  Ale Praha není součástí našeho kraje a mít v ní krajský úřad skutečně není logické.“ Gymnázium, které vede, je spravováno Krajským úřadem - a její zkušenost ředitelky z jara, kdy se uzavíraly školy, také ukazuje, že Středočeský kraj správu nestíhal.

O tom, že se zavře, se dozvěděla z televize stejně jako jiní lidé. A první dopis z Krajského úřadu, který školy snažící se důstojně zvládnout on-line výuku obdržely, bylo opožděné přání ke Dni učitelů. V přemýšlení, zda je lepší zůstat, nebo odejít vedle do Libereckého kraje, je zatím - jak říká - „někde uprostřed“. Čeká na výsledky analýzy. „A myslím, že by k tak důležitému kroku mělo proběhnout i referendum,“ míní ředitelka gymnázia.

Většina lidí není v situaci, že si musejí dojíždět do Prahy něco vyřizovat na krajský úřad. A nejčastějším cílem lidí pro práci, ale i na pochůzky, vyřizování a zábavu je blízká Mladá Boleslav. O tu jde lidem v hovorech o případné změně kraje především - důležité pro ně je, že by tam dál mohli chodit do nemocnice nebo do divadla a obchodů, a pak už jen mávají rukou: Vždyť je to jedno, ten, nebo ten kraj.

Na kopečku u městských sadů připomíná malý památník, že tu býval židovský hřbitov. V 80. letech ho zlikvidovala výstavba rodinných domů, část náhrobků skončila v jejich základech, část si lidé rozebrali na zahrady a zbytek vyházeli do Jizery, která tudy protéká. Když klesne voda, pod hladinou jsou na dně dodnes vidět.

Tady u parku vstupuje do „krajské“ debaty  nový rozměr. „Bavili jsme se o tom s přáteli a s Libercem nechceme mít nic společného,“ říká šedesátnice, která tudy jde s nákupní taškou, „to jsou Sudety, bylo to německé město, my jsme tady hrdí, že jsme němečtí nikdy nebyli. Do Sudet nepatříme historicky ani povahou, Mnichovo Hradiště tam nemá co dělat,“ říká žena, která nechce říct své jméno.  „My jsme město s čistou historií, rozhodně máme blíž k Praze.“

Pocit „čistšího češství“, než jsou schopni vykázat obyvatelé Liberce, tu zazní ještě jednou – stejný argument vyjádří i dvojice starších lidí na autobusové zastávce na náměstí. „Já vím, Liberec za to všechno nemůže, že tam byli Němci, ale my si to pamatujeme od rodičů, jak to všechno bylo, a proč to jitřit. Nechme Sudety Sudetům a nás, kde jsme,“ dodává usměvavý starý pán.

Neexistující hřbitov

Změna, pokud k ní dojde, by se mohla týkat i obcí, které dnes patří do působnosti Mnichova Hradiště nebo tvoří jeho čtvrti. Osada Dneboh je skutečnou pomyslnou bránou do Českého ráje -  odtud se  vychází do turistické skalní atrakce Drábské světničky. Korona doba v Dnebohu řádné zahýbala s návštěvností, vesnice byla od jara zaskládaná auty výletníků, kteří jezdili alespoň po tuzemských túrách. „To si nedovedete představit, to už byla úplná katastrofa, stali jsme se parkovištěm,“ popisuje se předseda osadního výboru Miroslav Šťastný.

O možnosti odpojit se od Středočeského kraje se už bavil se svými spoluobčany a podle většiny lidí to prý moc nedává smysl. Je tu však jeden argument svědčící pro přesun na Liberecko, který jeho osobně zaujal: dotace, které v malém Libereckém kraji vycházejí pro obec jejich typu lépe než ve velkém kraji Středočeském. Dneboh se pyšní spolkovým životem, v jehož středu jsou tu hlavně dobrovolní hasiči – Miroslav Šťastný je jejich šéfem.

„Hasičský sport je v Dnebohu na vysoké úrovni, má velké úspěchy. A hasičům v Libereckém kraji můžeme jen závidět dotace. To by bylo stoprocentně polepšení. Středočeský kraj na spolkovou činnost moc nevypisuje programy,“ říká. Ale taky by - jak záhy dodá - změna ulevila myslivcům. Dnes musí registrovat zbraně a vyřizovat průkazy v Mělníce, což je z ruky a špatně se tam dojíždí. „Takže důvody by se našly, ale stejně jsem k tomu záměru spíše skeptický,“ uzavírá.

Jeho kolega, starosta Evžen Kozák z obce Koryta, má pro příznivý náhled na uvažovaný přesun do vedlejšího kraje také hlavně „dotační“ důvody. Koryta žádají každý rok o dotaci na kulturu a taky ji dostávají, kolem třiceti tisíc na pořádání koncertů a divadla – naposledy jim tu zpívala Lenka Filipová. „A představte si, že musím kvůli tomu jet vždycky hodinu a půl do Prahy na Krajský úřad, tam podepíšu dokument, a pak zase jedu hodinu a půl zpátky,“ směje se starosta, „to přece není v době, kdy vozíme vzorky zeminy z Marsu, normální.“ Krajský úředník mu prý vysvětlil, že takhle je největší jistota, že se dokument cestou někde neztratí.

To je ovšem jediná věc, která ho na současném uspořádání trápí. Kdyby se krajský úřad „zmodernizoval“, problém odpadne. „Iluze o tom, že pod jiným krajem nebudu muset vypisovat hlášení o hřbitovu, když žádný hřbitov nemáme, si nedělám,“ říká, „předpokládám, že ten šiml bude asi všude stejný.“

Hledání identity

Oprava hlavního hradišťského náměstí, přes niž tu klopýtají občané cestou z práce nebo do obchodů, nemá po dokončení jen zpříjemnit a zútulnit centrální místo města. Radní, kteří projekt nové podoby vybrali, se jím snaží dotknout i problému, který město na pokraji kraje delší dobu trápí: jakou vlastně má nebo chce mít identitu.

Kdysi, po válce, tu vznikl obrovský podnik LIAZ – Liberecké automobilové závody – a lidé tu byli hrdí na to, že jsou součásti známé a ceněné výroby aut. LIAZ tu prosákl do uvažování lidí i do jejich ztotožnění s místem. V 90. Letech ale podnik zanikl, skončil. Jeho místo částečně zabrala mladoboleslavská škodovka. Sounáležitost s tím, nejpřirozenějším, co tu mají, s Českým rájem, pocitově přeťala už v 80. letech zmíněná dálnice, která se sice dá přejít, ale sepětí s ceněnou a vyhledávanou přírodou, která předtím patřila do DNA města, bylo narušeno.

„Náměstím se pokoušíme prvky identity do města vrátit, připomenout ji,“ říká starosta Lochman. Stromořadí platanů, hrušní a jabloní, které na novém náměstí vyroste, má připomenou vztah ke stromům, k přírodě. A jablka, která si tam radnice výslovně přála mít, jsou odkazem k ráji – v tomto případě  Českému. Nová kašna svým zpracování připomíná nejbližší a hlavní chloubu přírodní rezervace Český ráj – skalní hrad Drábské světničky.

Nápad změnit krajské zřízení tak vyvěrá i ze snahy připomenout si a znovu promyslet, kam vlastně Mnichovo Hradiště patří mentálně, nejen z praktických důvodů. „Já myslím, že k Českému ráji, jehož území patří do Středočeského kraje jen asi z 20 procent. Podle toho taky Středočeský kraj jeví o Český ráj zájem – malý,“ říká starosta.

Uvědomuje si, že tak výrazný zásah do začlenění města bude vyžadovat dlouhou cestu, dobré vysvětlování, hlubokou a odbornou debatu s nimi. A taky, že možná ke změně nedojde. Dostává ohlasy občanů a snaží se rozptylovat obavy, které vyjadřují – třeba že přijdou o onen oblíbený komfort zázemí v Mladé Boleslavi. Naposledy mu mail od rozzlobené obyvatelky, která debatu o změně kraje nazvala „velmi hloupou“, cinkl v telefonu ve chvíli, kdy jel na Krajský úřad a stál právě v nehybné kolně v Praze. „Dojezd z Mnichova Hradiště hodina a čtyřicet minut,“ vzpomíná na ten den starosta, „vlakem to dáte za dvě hodiny a autobusem plus metrem asi za hodinu a půl.“

Pisatelce dopověděl stejně, jako odpovídá ostatním: že debata, kterou se snaží vést, je minimálně reflexí fungování krajů, které letos oslavily 20 let od svého vzniku. A zvlášť u „konstruktu Středočeského kraje“, který ani nemá své sídlo na krajském území, neboť Praha do něj nepatří, je tahle reflexe určitě na místě. „I kdyby to všechno mělo vést jen k tomu, že získáme detašovaná pracoviště úřadu do regionu, nebo že by kraj směřoval víc financí do regionů, a nikoli většinu do suburbanizační velké Prahy jako dnes, má to přece smysl,“ říká starosta. O víkendu  jeho STAN uspěl v krajských volbách: strana kraj povede a zastupitelem bude i sám Lochman.

Jeho politickým kolegům se tak nelíbilo, že starosta rozběhl debatu o uspořádání kraje právě před volbami, do kterých šli s takovými ambicemi. Stejnou otázku mu prý dávají i občané: pokud si lidé z jeho strany sednou do židlí náměstků či náměstkyň na krajském úřadu v Praze, těžko si pak budou podřezávat větev. „Naopak, tuhle diskusi nehodíme do šuplíku ani v případě, že budeme mít hejtmanku,“ namítá starosta, „je potřebné mít tuhle variantu přesunu výborně a do detailů promyšlenou - abychom věděli, z čeho může náš region těžit a co a jak je třeba v kraji udělat líp.“