Nezodpovědné chování během pandemie mění přátelství
 
Pandemie
Ilustrační foto • Autor: REUTERS

Osmnáctiletá studentka Ellen Page byla loni v červnu hospitalizována s covidem. „Nikdy v životě jsem se necítila slabší, nemohla jsem ani zvednout hlavu z polštáře a stékal po mě horký pot. Bylo to děsivé,“ vzpomíná nyní. Tehdy se spojila se svými přáteli z dětství a komunikace s nimi jí byla velkou oporou.

O pár měsíců později se už sice uzdravila, ale stále byla vyčerpaná - a tehdy jí začalo připadat nesnesitelné, jak ti samí přátelé porušují omezení a pravidla social distancingu, pořádají večírky, jako by se nic nedělo, a nemoc bagatelizují. Přestala je sledovat na sociálních sítích a odstřihla se od nich: „Je to smutné, protože patřili do mého života od doby, co mi bylo šest nebo sedm. Ale když jsem viděla, jaká je jejich morálka, došlo mi, že se nechci přátelit s lidmi, kteří vystavují riziku životy ostatních.“

Reklama
Reklama

O povaze a proměně nároků na přátelství píše Sirin Kale v podnětném textu I don’t want friends who put others at risk: has lockdown wrecked friendships? pro The Guardian. Podle ní uplynulý rok odhalil zásadní rozdíly v našich hodnotách, postojích a prioritách; mnozí z nás tak viděli přátele v novém světle. Po zájmu o druhé v  prvních týdnech a měsících pandemie - které se nesly ve znamení online hovorů a chatovacích skupin - nastal jistý obrat. Vznikají rozpory mezi těmi, kdo pravidla dodržují, a kdo ne. Mezi těmi, kdo věří dezinformacím a konspiračním teoriím.

„Fakt, že jejich přátelé porušují pravidla, vnímají lidé jako osobní útok,“ popisuje v textu Holly Roberts, psychoterapeutka z charitativní organizace Relate. Dále to upřesňuje tím, že mnoho lidí už vinou covidu ztratilo své blízké, nebo stále čelí následkům nemoci.

„Důvod, proč je covid tak polarizující téma, je ten, že tu jde o morální otázku. Pokud se lidé scházejí s ostatními a šíří virus, tak to není dobré. Pro lidi může být těžké přijmout, že se jejich přátelé chovají tímto způsobem. A když vůči někomu ztratíte respekt, je velmi těžké získat ho zpátky.“


Scenárista Russell T Davies má pravidlo, že do rolí homosexuálů vždy obsazuje homosexuály. Pro roli Ritchieho navíc chtěl, aby se jednalo o velmi známou tvář v Británii. „Tím se to téměř zúžilo na jediného kandidáta. Byl to nejjednodušší casting mého života,“ popisuje Davies, jak došlo k tomu, že v hlavní roli aktuálního hitového seriálu Byl by to hřích skončil Olly Alexander, zpěvák kapely Years & Years.

Profil charismatického frontmana, který se svojí kapelou vystoupil v roce 2019 i na festivalu Colours of Ostrava, napsala Anna Leszkiewicz pro The New York Times. Příběh třicetiletého zpěváka se v mnohém podobá postavě, kterou v seriálu ztvárňuje. Alexander se také přistěhoval do Londýna z venkova v osmnácti, aby tu rozběhl kariéru u filmu, ovšem více se mu zadařilo s kapelou. Stejně tak vnímá, že postavu Ritchieho charakterizuje fakt, že jeho ambice a odvaha jsou přímou reakcí na strach a sebepohrdání.

https://www.youtube.com/watch?v=hnR5DxP2e2g

„Pochopil jsem to hned: Já vím, kdo je Ritchie! Snaží se vystoupat na pódium, zářit tam a oslňovat. To znám,“ popisuje Alexander. Na rozdíl od hrdiny seriálu, který je situovaný do osmdesátých let a zachycuje propuknutí epidemie AIDS, toho však nikdy tolik nedržel v sobě. V rozhovorech i přímo na pódiu otevřeně mluvil o své bulimii, úzkostech, sebepoškozování i depresi. „Řekl jsem o sobě úplně všechno,“ konstatuje Alexander: „Můj život je otevřená kniha.“

To potvrzuje i producent kapely Mark Ralph, když dodává: „Když chcete vědět, co se Ollymu v životě děje, stačí, když si přečte texty jeho písní.“


O kulturním dopadu a dlouhé stopě thrilleru Mlčení jehňátek píše dokumentarista Kevin Smokler na serveru Talkhouse u příležitosti třicátého výročí filmu, který měl poněkud perverzně premiéru na Valentýna roku 1991.

„Hejno trendů, které tento snímek rozpoutal – nová feministická hrdinka, nový typ filmového záporáka i raný pokus o genderovou fluiditu – se v popkultuře neomezuje jen na sequely a prequely této franšízy,“ všímá si Smokler. A popisuje, že v roce 1988, kdy Thomas Harris začal psát román, který posloužil jako předloha filmu, sice oddělení behaviorální vědy při FBI nebylo nijak nové, ale šlo o jeho první zmínku v popkulturním díle.

https://www.youtube.com/watch?v=QU8jKn7sMwU

Stejně tak nebyly vůbec obvyklé ženy jako agnetky. Harris se pro postavu Clarice Starling, již hraje Jodie Foster, inspiroval skutečnou agentkou Patriciou Kirby, která byla první ženskou členkou této jednotky a měla na starosti výslechy sériových vrahů.

Clarice Starling předznamenává linii vyšetřovatelek - stejně jako Hannibal Lecter ustavuje nový rodokmen padouchů. Přestože přísně vzato to není on, kdo je skutečným záporným hrdinou filmu a objevuje se tu jen v šestnácti z celkových 138 minut. „Hannibal Lecter zpopularizoval koncept, že nás zabijáci na plátně děsí nikoli tím, jak vyšinutí a divní jsou, ale tím, kolik mají toho, co bychom si my sami přáli: charisma a úspěch (Christian Bale v Americkém psychu), privilegia (Andrew Scott jako Moriarty v Sherlockovi), styl a rafinovanost (Kilgrave v Jessice Jones). Lecter a jeho učedníci neútočí na naše dětské strachy, ale naopak na naše dospělé touhy.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1466

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte