Jsou pravičáci noví levičáci? Esej z týdeníku Die Zeit

Je to celé trochu divné, že? V USA vládne historicky nejméně populární prezident a v Německu historicky nejméně oblíbený kancléř. A přesto z toho tamní strany nalevo od středu nedokážou nic vytěžit. Naopak, i ony jsou historicky nejméně populární. A platí to i ve spoustě jiných zemí: v Rakousku, ačkoli tamní sociální demokracii vede velmi levicový politik, v Portugalsku, kde přitom levice dlouho úspěšně vládla, nebo ve Velké Británii, kde se labouristický premiér snaží – zatím bez úspěchu – zastavit úpadek tím, že v praxi dělá velmi pravicovou politiku.

V poslední době se hodně psalo o proměně společenského mainstreamu: od levicového liberalismu směrem k pravicovému autoritářství. To samo o sobě by bylo pro levicové strany dost nepříjemné. K tomu se však přidává ještě to, že tu neprobíhá pouhý posun doprava. Spíše jsme svědky jakéhosi ideologického karnevalu.

V některých bodech je populistická pravice prostě pravicová, ale v jiných zní lépe než současná levice: kritizuje globalizaci, konzum, kapitalismus a růst, hlásá etiku odříkání. Říká nahlas věci, které si zavedená levice troufala jen šeptat. Třeba když kritici amerického prezidenta prohlašovali, že kvůli jeho celní politice mohou zůstat regály v obchodech prázdné, Trump odpověděl, že děti budou mít namísto 30 panenek jen dvě a místo 250 tužek pouze pět.

Co by se asi stalo, kdyby tohle v Německu řekl třeba bývalý zelený ministr hospodářství Robert Habeck? Ano, pohoršení by bylo pekelné. A to je dostatečný důvod, abychom blíže prozkoumali, co se vlastně děje. A co to pro levici znamená, když pravice najednou mluví stejně jako ona – a vůbec se u toho nezačervená.

Když o tom mluvíte s německými politiky, zkoušejí svou bezradnost maskovat činorodostí. Sociální demokraté vypočítávají své úspěchy v nedávných koaličních jednáních. Zelení vysvětlují svou novou strategii pro sociální síť TikTok, která má stranu znovu přivést k úspěchům. A samozřejmě: všichni odkazují na další zemské volby, kdy se trend obrátí a nikdo už o krizi mluvit nebude… 

Je však možné, že se z nynější situace nelze vymanit taktickým manévrováním. Problémy jsou příliš závažné, otázky příliš zásadní. Po desetiletí bývalo jasné, že kritici ekonomické globalizace stojí politicky nalevo a zastánci volného obchodu napravo. Levice chce více státu, pravice méně státu.

Ekologická levice se skepticky ptala, zda je opravdu nutné přepravovat banány po celém světě až do našich obchodů. Kritizovala konzumní společnost a posedlost hospodářským růstem. Sociální demokraté zase chtěli, aby se politika nezajímala jen o spotřebitele (tedy ceny zboží), ale také o výrobce (tedy pracovní podmínky a pracovní místa v Německu).

Na demonstraci proti dohodám o volném obchodu TTIP a CETA se v roce 2015 v Berlíně sešlo okolo 150 tisíc lidí. Když Donald Trump nedávno zpochybnil obchod s Evropou a uvalil cla na dovoz do USA, z levice se neozvala chvála ani úleva, že vzala obrácený směr. Místo toho zazněl smích: Neví, co dělá. Ničí trhy, instituce, světový řád.

Ale odkdy jsou levicoví politici strážci světového řádu? Není to snad současný světový řád, kvůli němuž bohatí bohatli a chudí chudli? A nebyla levice právě proti tomu?

Možná levice zapomněla, jak kritizovat

Znamínka se tedy obrátila. Dnes chce globalizaci zvrátit Trump. Chce, aby politika dominovala ekonomice, ne naopak. Alespoň tedy dokud bude politikou on sám. Neuznává ani volný pohyb zboží, ani volnou tvorbu cen. Třeba ceny léků chce stanovit státním nařízením – něco podobného máme ostatně i v Německu, jde o Arzneimittelpreisverordnung (v překladu „nařízení o cenách léků“).