Jak se žije s tím, když je velký popový hit doopravdy o vás

Člověk někdy může mít pocit, že nějaké písnička dokonale vystihuje jeho pocity, že je úplně o něm. Ale jaké to je, když je velký popový hit doopravdy o vás? Po tom v textu The Song Is You … for the Rest of Your Life na stránkách The New York Times pátrá Katie Bishop. Už proto, že člověku dozajista může změnit život, když jeho jméno z rádia zpívá Amy Winehouse, Taylor Swift nebo kapela The Knack.

Jména z písní jsou dnes součástí popkulturního kánonu. Sting má svoji Roxanne, Dolly Parton představila Jolene a o Lole zpívali The Kinks. Všichni pátrali po tom, kdo jsou tito lidé. V případě Valerie, kterou proslavila kapela The Zutons a následně Amy Winehouse, to víme přesně. Valerie Star prožila v roce 2006 milostný románek se zpěvákem Dave McCabem. Celý vztah skončil  ve chvíli, kdy byla zatčená za řízení pod vlivem, a skladba Valerie byla jakýmsi McCabovým dopisem na rozloučenou. Nejprve ji zpopularizoval se svojí skupinou The Zutons, ale trhák karaoke večírků ze z ní stal až ve verzi Amy Winehouse a Marka Ronsona.

„Tehdy ten song začal být slyšet v reklamách i filmech. Byl najednou všude,“ vzpomíná Valerie Star. „Byla to dokonalá píseň a milovala jsem na ní úplně všechno. Popisovala dobu, kdy jsem si procházela útrapami a obtížemi, tím nejvýstižnějším způsobem. Neměnila bych nic na okolnostech, proč vznikla, nebo na tom, co se stalo mezi Davem a mnou.“

Ve stínu hitu žije od roku 1979 také Sharona Alperin. Dnes pracuje v realitách, ale když ji ještě jako teenagerku poznal Doug Fieger , zpěvák kapely The Knack, prodávala v obchodě s oblečením. Byla o jedenáct let mladší než on a prohlásil, že se do ní zamiloval. Nejprve ho odmítla, ale pak si ji získal a napsal skladbu My Sharona. „Hrála všude, kam jsem šla,“ vzpomíná dnes Sharona Alperin. „Ve výtahu, u zubaře, v letadle, na tržišti.“ Bylo jí jedenadvacet, když se rozešli,  a jak říká – tehdy nastal čas stát se „svojí vlastní Sharonou“. Ovšem do dneška neuběhne týden bez toho, aby jí nějaký člověk tu píseň nepřipomněl a nezazpíval.

„Byl jsem ve správnou dobu na správném místě – a na špatných drogách,“ vzpomíná na divoká sedmdesátá léta slavný britský hudební novinář Nick Kent, jehož populární výběr textů Těžkej nářez je dostupný i v českém překladu. Kentův čerstvý profil pro deník The Guardian napsal Sean O’Hagan u příležitosti vydání jeho první prózy The Unstable Boys. Ta se také odehrává v hudebním prostředí a s černým humorem zachycuje příběh polozapomenuté kapely ze šedesátých let, která najednou zažívá nečekaný zájem fanoušků a dostává se jí kultovního postavení.

O hudbě a rokenrolu přestal Kent psát už v roce 2007. V sedmdesátých letech se ale jeho jméno stalo synonymem rozmachu hudební žurnalistiky a také úspěchu časopisu NME, jehož náklad se během jeho působení v redakci vyšplhal na dnes nepředstavitelných 300 tisíc výtisků. Kent coby student lingvistiky chtěl na jednu stranu zjednat hudební novinařině respekt, jakému se tehdy ani zdaleka netěšil, na straně druhé chtěl žít stylem srovnatelným s těmi nejdivočejšími rockery své doby.

Ve velmi rané sestavě Sex Pistols si dokonce zahrál na kytaru. Kentovou autorskou specializací a krevní skupinou byli proto-punkoví pionýři jako Iggy Pop nebo naprosto nezařaditelní outsideři jako Syd Barrett a Nick Drake. O’Haganův článek přináší velmi půvabnou historku z turné s Captainem Beefheartem, jehož kapele se na cestě do Brightonu porouchal autobus.

V průběhu dekády se však také prohloubila Kentova závislost na heroinu a s ní ztratil již beztak nízkou schopnost dodržovat uzávěrky. Dnes žije tento sedmdesátník v Paříži, kam se odstěhoval, když začal abstinovat, aby ho Londýn a jeho prostředí nesvedlo zpět k drogám.

Co mě psaní o heavy metalu naučilo o rozpoznávání neonacistů? To v textu pro Columbia Journalism Review popisuje původně hudební novinářka Kim Kelly, která se v průběhu posledních let přeorientovala na politická témata a otázky spojené s trhem práce.

Ukázalo se však, že s přibývajícím vzmachem pravicového extrémismu ve Spojených státech se jí vytrénovaný cit pro neonacistickou symboliku mimořádně hodí, jelikož jí ve veřejném prostoru stále přibývá. Stačil jí jediný pohled na polonahé torzo Jakea Angeliho –muže, který vnikl do Kapitolu v kožešinové čepici s rohy – a zjistila, že má sympatie pro fašismus vytetované přímo na prsou.

„Vyžaduje to čas a odhodlání vyhmátnout nácka, který si nepřeje být prozrazený - a člověku náznaky obvykle proklouznou, pokud není obeznámený s jazykem,“ píše na jednom místě Kelly a zároveň dodává: „Hudební a kulturní novináři jsou zvyklí takovým způsobem číst mezi řádky. Ať už se zabývají symbolikou posledního alba Taylor Swift nebo dekódují kryptický instagramový příspěvek tajemného DJe.“

Proto Kim Kelly doporučuje, aby se od nich novináři pokrývající politiku, technologie nebo národní bezpečnost trochu této schopnosti přiučili - a byli schopni odhalit, když se na některých oficiálních místech začnou objevovat drobné neonacistické signály.