Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Souostroví Gulag

Dlouhá cesta k vystřízlivění z utopie

28. prosince 1973 byla ve Francii publikována v ruštině první část trilogie Alexandra Solženicyna

Alexandr Solženicyn v roce 1972. Dva roky předtím byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. • Autor: Profimedia
Alexandr Solženicyn v roce 1972. Dva roky předtím byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. • Autor: Profimedia

Před padesáti lety, 28. prosince 1973, ve Francii publikovali v ruštině první část trilogie Souostroví Gulag od spisovatele Alexandra Solženicyna. Dílo popisující neuvěřitelné rozměry, počty obětí i brutalitu sovětského represivního systému se díky překladům do mnoha jazyků záhy stalo světovým bestsellerem a symbolem boje s komunistickou lží.

O Solženicynově trilogii se dodnes tvrdí, že zasadila fatální úder utopickým představám a iluzorním snům o spravedlivé sovětské společnosti. A to zejména v západní Evropě, která s komunismem koketovala v daleko větší míře než třeba veřejnost Spojených států či Kanady. Otázkou je, proč ono procitnutí trvalo tak dlouho? Vždyť výstřel z křižníku Aurora zazněl 56 let předtím, než v Paříži odvezli z tiskárny první výtisky Souostroví Gulag. Po celou tu dobu přitom existovala početná svědectví o tom, že zmíněné sny a představy jsou falešné. Následující text se proto týká především západní Evropy a předválečného Československa. Pro poválečnou východní část kontinentu nebyla Solženicynova odhalení ohledně sovětského systému žádnou novinkou.

Nechtěli slyšet pravdu?

S bývalým agentem Kominterny a posléze dlouholetým vězněm Gulagu Jacquesem Rossim jsem se seznámil v Paříži koncem devadesátých let. Bydlel na předměstí Montreuil kousek od tamní radnice v malém bytě, kde hlavní místnost zařízená postelí, psacím stolem a knihovnou sloužila jako obývák, pracovna i ložnice. V ústrety návštěvě přicházel menší hubený muž s hladkou pletí, která pranic neodpovídala jeho věku. Zato zvídavý, ale zároveň obezřetný pohled svědčil o tom, že za devadesát let svého života viděl spíš nepříjemné věci. V jeho vyprávění ožívala meziválečná Evropa, kterou tento Francouz vyrůstající v Polsku (matka byla Francouzka, nevlastní otec Polák) díky svým neobyčejným jazykovým znalostem – kromě francouzštiny a polštiny ovládal ještě sedm dalších evropských jazyků – projezdil jako kurýr Kominterny, přesněji řečeno mezinárodní komunistické organizace řízené ruskými bolševiky.

Jeho úkolem bylo rozvážet peníze, vzkazy a informace určené pro konkrétní komunistické buňky, strany. V přítmí pokoje s neustále zavřenými okenicemi nabývaly na intenzitě i obrysy Gulagu neboli každodenní krutý boj o holý život v nelidských podmínkách, jenž v Rossiho případě trval devatenáct let. Jednou jsme se obecně bavili o fanatické víře v ideály neoddělitelně spjaté s popřením vlastního úsudku a s absolutní poslušností k autoritě, jež onu víru hlásá.

Dobrovolnou rezignaci na soudnost a kritické myšlení mně popsal osobním zážitkem. V roce 1937 ho povolali ze španělské mise do Moskvy, kde byl vzápětí zatčen, obviněn z nepřátelských aktivit a uvržen do obávané věznice Lubjanka. V přecpané cele se dostal do sporu s jinými vězni, neboť jako zaslepený komunista nechtěl uvěřit, že v sovětském vězení, které oproti těm západním buržoazním mělo být přece humánní a pokrokové, mučí a bijí lidi. „Pak se otevřely dveře a někoho odváděli k výslechu, v tom okamžiku jsme zdálky zaslechli údery a zoufalé naříkání mláceného člověka. ,Slyšíš,‘ volali na mě spoluvězni. Já to však neslyšel, protože jsem to nechtěl slyšet.“

Podobné zoufalé naříkání a sténání se ozývalo ze Sovětského svazu od roku 1917. A to ve formě informací a zpráv nejprve od ruské exilové opozice, později od řady různých uprchlíků, jimž se podařilo zemi opustit. Doufali, že jejich hlasy probudí západní veřejnost a vezmou vítr z plachet komunistické propagandě. Označit tuto část Evropy ale „Rossiho syndromem“, tedy že nechtěli slyšet, by však bylo nepřesné. Na Západě vycházely desítky publikací o reálných poměrech v Sovětském svazu, mnohé se dočkaly statisícových nákladů a šly na dračku. Třeba komiks belgického ilustrátora Hergého z roku 1930 Tintinova dobrodružství v zemi Sovětů, vytvořený na základě otřesných svědectví uprchlíků. Existence těchto publikací dodnes vyvrací častá pozdější alibistická tvrzení, že o skutečném dění v první komunistické zemi světa se nevědělo. Kdo chtěl a měl zájem, informace si našel i tenkrát. Připomeňme si alespoň ty nejznámější zdroje.

Už v roce 1924 publikoval v Berlíně ruský historik Sergej Melgunov obsáhlý popis prvních let bolševické krutovlády Der rote Terror in Russland (Rudý teror v Rusku). Sovětské trestné tábory přiblížil o tři roky později v knize Un bagne en Russie rouge (Galeje v rudém Rusku) Francouz Raymond Duguet

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si článek zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].