Chleba se sádlem a nostalgií na restart vánoční pohádky nestačí
 
O vánoční hvězdě
O vánoční hvězdě • Autor: ČT

Pokud má česká televizní tvorba posledního čtvrt století pomyslný svatý grál, pak je to dokonalá vánoční pohádka. Dokonalá v tom smyslu, že se stane podobnou klasikou jako Pyšná princezna, Tři oříšky pro Popelku nebo S čerty nejsou žerty. Publikum se k ní bude vracet, bude z ní citovat, stane se součástí vánočních rituálů. A Česká televize se ve spolupráci s různými režiséry a producenty zkouší v tomto ohledu trefit do černého od roku 1993.

Před očima má věrné tuzemské publikum částečně vychované ještě programem v osmdesátých letech, kdy se pohádky dostávaly do hlavních vysílacích časů - diváky, kteří si s železnou pravidelností pustí pohádku vždy na Štědrý večer. Nejinak tomu bylo i letos, kdy se nová pohádka O vánoční hvězdě stala nejsledovanějším pořadem Štědrého dne. Příběh chudého, ale hodného učitele, jemuž k princezně dopomůže rozpustilá hvězda spadlá z nebe, sledovalo podle ČT 3,4 milionu diváků. Jenže do tuzemských obýváků s ní namísto vánočního zázraku spadl spíš katalog důkazů, proč vánoční pohádka jako žánr stagnuje a tápe.

Reklama
Reklama

Větší kapitál

O vánoční hvězdě je další z vánočních pohádek, pod níž je podepsaný jako režisér Karel Janák. Padesátiletý tvůrce nastartoval kariéru v polovině první dekády nového milénia českými variacemi na americké teenagerské komedie. Snowboarďáci, Ro©k podvraťáků a Rafťáci přitáhli do kin adolescenty a z Jiřího Mádla a Vojty Kotka udělali na nějakou dobu snové duo pro nejednu „roštěnku“. A Kotka obsadil Janák aktuálně i do role zamilovaného učitele.

Po úspěšné teenagerské sérii se režisér pokusil zacílit na širší publikum a přes rodinný film Ať žijí rytíři! se dostal právě k žádanému žánru vánoční pohádky. V roce 2012 natočil Dvanáct měsíčků, pak Princeznu a písaře, Korunního prince, loni Princeznu a půl království a teď O vánoční hvězdě. Do velké míry potichu převzal žezlo po pohádkovém fachmanovi Zdeňku Troškovi, který žánru do roku 2011 kraloval s Princeznami ze mlejna a Z pekla štěstí.

https://www.youtube.com/watch?v=mvE7Wgh35uE

Zároveň si Janák u nejnovější pohádky vyzkoušel mezinárodní koprodukci - do výroby se zapojilo Slovensko a Německo. Přeshraniční spolupráce k tuzemské pohádce přitom v minulosti patřila. Tři oříšky pro Popelku vznikly v roce 1973 v koprodukci Československa a NDR s cílem spojit síly i kapitál uvnitř kinematografií východního bloku a sklízet dividendy u podstatně většího publika. Pohádka se jako geograficky neukotvený žánr s nadčasovými příběhy a obecně srozumitelným ponaučením nabízela jako koprodukční ideál.

A Česká televize postupuje ve svých ekonomických úvahách podobně.  Větší kapitál v zádech je do jisté míry vidět i na Vánoční hvězdě, konkrétně na digitálně stvořeném nebeském světě s kupolemi a oblačnými mosty, kterému vládne Měsíc a hvězdy se tu každý večer řadí pod jeho taktovkou do konstelací, aby zářily. Odtud na zem spadne hvězda Denička (Tereza Ramba) přímo učitelskému do kůlny. Zákeřně ji tam shodila konkurentka v lásce, temná hvězda Proxima (Anna Geislerová), která si dělá zálusk na jejího brzy-snoubence, marnivého Siria (Ondřej Sokol).

Denička by na zemi vyhasla za dva dny, ale dobíjí se pravou láskou. A učitel Václav je perfektní zdroj energie – což pozná ve chvíli, kdy ho nachytá, jak špehuje princeznu Amálku bruslící na rybníce, zatímco předstírá, že krmí divou zvěř. Hvězda se v touze dobíjet i z nadšení nad lidskými city snaží dát pár dohromady. Což se jí podaří přes drobné, ale nijak zásadní peripetie související s její sokyní a dobou pozemské expirace. Její snažení je ale nakonec vlastně tak nějak jedno… A právě u postav je možné začít listovat zmíněným katalogem neduhů současné vánoční pohádky.

Rituály bez dobrodružství

Vánoční hvězda totiž v prvé řadě nenabízí figury, o které by šlo mít zájem, s nimiž by se dalo prožít dobrodružství, bát se, fandit jim a přát jim šťastný konec. Scénáře současných vánočních pohádek cestu k němu osekávají na minimum. Postavy jsou jen zaměnitelné typy. Pasivní princezna chystající se na zásnubní ples, u níž to, že je svéhlavička, mají dokazovat každodenní výlety na brusle. Chuďas s dobrým srdcem, které se pozná jen podle toho, že učí děti zpívat koledy a hvězdě nabídne chleba se sádlem (přehlédněme, že jeho každodenní postávání u krmelce by se dalo klasifikovat terminologií, která by jeho pozitivní profil dost narušila).

A k tomu vypočítavý princ, arogantní hvězdný floutek, strachující se dvorní dámy. Figurky bez hlubší charakterizace se tu mechanicky pohybují v opatrných zápletkách poskládaných bez citu pro napětí, drama, překonávání překážek. Hledání pravé lásky je vždycky fajn, ale pravá láska musí z něčeho růst, musí se potýkat s protivenstvím a hledat cestu. Nemůže být líná. A ani pravá láska není všespásná - tuhle roli mají v tuzemské vánoční pohádce ostatně zastávat hlášky.

Snaha vyrábět hlášky je patologií současných vánočních pohádek. Místo kýžené citlivé modernizace děje, vyprávění nebo pohádkových typů (a opravdu nejde o to, aby se princové a princezny seznamovaly na Twitteru) se tvůrci uchylují ke zvýšení frekvence hlášek, které mají vnést do tradičního žánru lehkost či vtip a současnou řeč. Tentokrát se sice nehláskuje tolik jako v Andělu páně, ale průpovídek a hříček odkazujících hlavně na astronomii je zde i tak příliš.

https://www.youtube.com/watch?v=3lkIFABZt18

Hvězdný Sirius oficiálně existuje, aby svou sebestředností ukázal, jak pravá láska nevypadá, ale dalo by se argumentovat, že jeho důležitější rolí je právě trousit hlášky. U předrevolučních pohádek se některé věty prosadily do běžné mluvy organicky a přirozeně („Spadlo ti to, Máchale.“) - ty současné se snaží takový scénář nadstavbového diváckého požitku a loajality mechanicky vykonstruovat.

Pragmatické inženýrství je cítit i jinde. Pohádky existují ve zvláštní schizofrenii. Na jedné straně je tu snaha natočit něco nového a  jiného – například v Princezně a půl království začít vyprávět tam, kde tradiční pohádky normálně končí. Zároveň se tvůrci drží nostalgie a známých, okamžitě rozpoznatelných, byť podprahově osvědčených motivů, typů, scének, nálad či výjevů ze starších pohádek - k nim se vzhlíží jako ke vzoru, jak pohádku točit, a zároveň oslovují generace rodičů.

Zatímco pohádky Zdeňka Trošky jsou bizarním panoptikem co největšího počtu pohádkových stvoření, ty Janákovy jsou ze třetiny recyklací. O vánoční hvězdě si vypůjčuje z Pyšné princezny, z pohádky S čerty nejsou žerty i z Prince a Večernice. Pro zpestření sáhne i do zahraničí k Hvězdnému prachu. Na ladovské estetice – na kterou O vánoční hvězdě lákala –ostatně stály už Hrátky s čertem (samozřejmě nesouměřitelně důsledněji).

Zaručené publikum

Zásadním problémem současné české pohádky je ale neschopnost vytvořit soudržný a uvěřitelný fikční svět, který by diváka pohltil a kterému by věřil. Pohádkové postavy často působí, jako by se herci v načančaných kostýmech ocitli v kulisách. Procházeli se lesem. Nikoliv pohádkovým, ale obyčejným, kam je někdo přesadil. Výsledkem je zvláštní druh zcizení, jež neustále připomíná nereálnost toho, na co se díváme.

A kde chybí fikční svět, nastupuje tradice – křesťanství, Vánoc nebo lidovosti. Je to přitom tradice čistě ornamentální: ladovské kožíšky, vesnické roubenky, chleba se sádlem a naducané peřiny. V případě Vánoc pak až na hranici kýče, který má zprostředkovat „vánoční pohodu“ s jesličkami, koledami a stromečkem.

Současný stav vánoční pohádky často vede k tvrzením, že česká pohádka s princeznami a princi, draky a Honzy je jako žánr mrtvá a překonaná. Že je příliš spojená s určitým ideologickým rámcem kinematografie před rokem 1989, kdy aristokracie musela být vždy tak trochu směšná a napravovat se v kontaktu s obyčejným lidem. Že chybějí peníze, které by pohádku posunuly k moderním fantasy světům. Pohádka je ale žánr schopný modernizace. Tři příklady za všechny: Šíleně smutná princezna, Panna a netvor a S čerty nejsou žerty.

https://www.youtube.com/watch?v=GTQhCN3b8Jk

První pracovala s dobovou popularitou písničkových filmů a hudební formace Golden Kids, z níž Bořivoj Zeman obsadil Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou. A svižné repliky odpovídající uvolnění 60. let i odlehčenému přístupu k žánru spolu se Zemanem napsal František Vlček starší, autor scénáře k ikonické parodii Pytlákova schovanka. Druhá představovala unikátní hybrid hororu a pohádky s jasnou výtvarnou i hudební vizí trojice Juraj Herz-Jiří Macháně-Petr Hapka.

Třetí pak stavěla nejen na maximálně propracovaných emocích a humoru, ale i na promyšleném filmovém triku a špičkovém hereckém obsazení vybraném s péčí, která by se dnes vyhradila pro „vážnější“ žánr, než je pohádka. Pravda, režisér Hynek Bočan mohl v roce 1984 těžit z toho, že pohádce komunistický režim věnoval od padesátých let patřičnou péči jako výchovnému nástroji správně se ideologicky formující nejmladší generace. Vedlejším důsledkem bylo luxusní produkční zázemí a podmínky pro autorskou tvorbu – pohádky často psali a točili špičkoví tvůrci.

Ironií u současné vánoční pohádky je tak paradoxně popularita těch předrevolučních. Díky oblibě Popelky a spol., které po roce 1989 televize důsledněji začlenily do svých vánočních vysílání, vznikl tlak natáčet každý rok nové pohádky, jimiž by se dalo perpetuum mobile vánoční sledovanosti udržovat donekonečna. Z výstavního žánru se stal žánr utilitární, užitkový, často natáčený s nejmenší možnou mírou odporu.

Platí totiž, že diváci si zatím o Vánocích sednou k obrazovce víceméně k čemukoliv v naději, že tentokrát to možná bude opravdu ono. Právě takové garantované publikum se dobře vyjímá na tiskových zprávách, ale restartu (vánoční) pohádky nepomůže.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte