Chlapácký detektiv z Těšínska mluví po naszymu. Hlavně se tím bavím, říká jeho stvořitel
 
Petr Sagitarius, Jablůnkov
Autor: Matěj Stránský

Jen chvilku předtím, než Petru Sagitariovi zazvonil mobil ohlašující novinářskou návštěvu, dovedl kriminalistu Romana Sarana k cíli a nechal ho v novém příběhu odhalit vraha. Pak vyrazil na setkání, na zahrádku Hotelu Bullawa na přilehlé jablunkovské náměstí. Na místo, kam ještě za dob svého starostování rád chodil přemýšlet a vyřizovat pracovní schůzky a kam teď v detektivních příbězích posílá i své fiktivní vyšetřovatele.

Dříve by ho po cestě pravděpodobně zastavil některý ze spoluobčanů a zajímal se, jak postupují opravy silnice nebo osvětlení. Dnes jsou jeho vycházky obcí a pochůzky o poznání klidnější: výtky a postřehy vystřídalo spontánní hodnocení jeho detektivek. „Je to bezvadné, vůbec jsem nemohla usnout a četla jsem celou noc,“ zaznělo prý třeba od ženy za přepážkou na poště.

Reklama
Reklama

Když na Wikipedii přibylo heslo s jeho jménem, kde se dočetl, že je spisovatel, prý ho to pobavilo. Sám sebe tak označuje velmi zdráhavě, ačkoliv mu nyní v srpnu a pak příští rok vyjdou další dvě pokračování detektivní série Trujkunt, kterou zasadil do kulis Třinecka a Jablunkovska, kde se narodil a prožil nejdůležitější milníky svého života. Výraz Trujkunt si vymyslel, když se snažil najít výstižné slovo pro zeměpisnou polohu tohoto kraje. Jablunkov je nejvýchodnějším městem Česka, svérázný region se rozprostírá u hranic tří států - a názvy trojmezí ani slovenský trojstyk mu prý nepřišly chytlavé.

Úspěch série a fakt, že se ji ve dvoutisícovém nákladu rozhodlo vydávat pražské nakladatelství Argo, které ji zařadilo i do Velkého knižního čtvrtku, je pro něj stále stěží uvěřitelný, psaním se podle svých slov coby invalidní důchodce především baví. „Psal jsem to pro sebe. Ponořil jsem se do toho a opravdu jsem nemyslel na nic jiného. V podstatě je to tak, že se nemůžu zastavit, protože prázdno ve mně navozuje pocit úzkosti,“ vykresluje nad sklenkou vody a cigaretou.

Střípky ze života

Jeho hlavní hrdina, kriminalista, rváč, sukničkář, ale zároveň idealista Roman Saran, byl prý jeho manželce a zároveň první kritičce knih značně nesympatický, což ostatně připouští i sám autor - ale příběhy měly podle jejího úsudku „minimálně parametry průměrné české detektivky“. Její hodnocení tak Sagitaria ponouklo, aby Trujkunt před necelými čtyřmi lety zkusmo rozeslal do různých nakladatelství. Zprvu neúspěšně, takže první tři novely si nejprve vydal sám jako e-knihu, ale v psaní vytrval.

trujkunt

Zlom nastal na začátku loňského léta, kdy si materiál přečetla programová ředitelka nakladatelství Argo Hana Gelnarová. „Do tří dnů se ozvala, že to bere, což mě úplně zbouralo,“ vypráví nadšeně pětapadesátiletý muž. Nakladatelka zájem o Trujkunt vysvětluje tím, že série je výjimečná právě svým zasazením na Jablunkovsko a použitím nářečí „po naszymu“. „Reálie kraje hrají v detektivních příbězích velkou roli, příběhy díky tomu jsou reálnější a uvěřitelnější. Navíc mají spád a čtou se jedním dechem,“ popisuje Gelnarová.

„Já samozřejmě nejsem Saran, jsem plachý introvert,“ směje se pak Petr Sagitarius při procházce městem ohledně podobnosti se svým chlapáckým hrdinou. Stejně jako on je ovšem rodákem z Třince a po překročení prahu maminčina bytu automaticky přepíná do zdejšího nářečí, které je směsicí polštiny a češtiny s trochou němčiny i specifickými novotvary. Dětství v česko-polské rodině, jež v regionu není ničím nezvyklým, ostatně znamenalo, že čeština pro něj byla prvním cizím jazykem.

Se Saranem ho pojí i známosti se všemi místními, členství ve stejném atletickém klubu, třinecké gymnázium, totožný kulturní vkus formovaný díly Normana Mailera či Woodyho Allena - a dlouholetá abstinence. Postupně tak začíná být jasné, že část zkušeností a fragmentů Sagitariova osudu prostupuje detektivní příběhy situované do literárně zatím tolik nevytěženého kraje.

Na tamní rázovité atmosféře mají svůj podíl jednak nejvýznamnější zdroje zdejší obživy, hutnictví a hornictví. A pak mnohonárodnostní soužití a zatížení historickými spory o území Těšínska - které zatím ve dvou dílech úspěšného románu Šikmý kostel popisujících život obyvatel „staré“ Karviné zachytila havířovská rodačka a nakladatelka Karin Lednická. Podle ní je ovšem paušalizace, když v Česku přežívá obraz místních jako sprostých, nevzdělaných a agresivních; byť připouští, že za normalizace se díky přílivu lidí odjinud začaly tyto věci projevovat. A také Sagitarius si nemyslí, že by místní byli drsnější - jak jsou často karikováni obyvateli z jiných koutů republiky.

Prokázali mi službu

Prostředí sportu se Sagitariovi vzdálilo na přelomu dospělosti a svůj zájem přesměroval k psaní básní. Po maturitě chtěl pokračovat studiem českého jazyka, výtvarné výchovy a dějepisu, ale na vysokou školu ho nevzali kvůli špatnému posudku i nepříliš dobrým známkám. Než se dostal k psaní pro podnikové noviny Třineckých železáren Třinecký hutník, vystřídal ještě několik pozic. Dva roky učil na základní škole, působil jako kulturní referent v Jablunkově, kde měl na starosti i měsíční zpravodaj přezdívaný Plotkoř.

Petr Sagitarius, Jablůnkov
Autor: Matěj Stránský

Stejně jako oběť vraždy v zatím poslední vydané knize také jezdil „na flaszkach“ jako závozník Třineckých železáren - neboli „werku“. A odtud pochází část příběhu, v němž přichází člen náboženské sekty vrátit řediteli provozu peníze pocházející z kšeftů s nakradeným podnikovým materiálem. Deset let hraní v ochotnickém divadle pak Sagitaria vybavilo schopností a odvahou postavit se před větší množství lidí, která se mu později hodila na postu starosty. A už v roce 1993 vedlo také k doporučení od režiséra do redakce zmíněného Třineckého hutníku.

Na tomto místě se autorův osud začíná shodovat s dalším z jeho hrdinů, novinářem a Saranovým kumpánem Markem Hotou: z redakce byli totiž oba propuštěni kvůli údajné nepřizpůsobivosti. „Hutník není Reflex,“ řekla prý Sagitariovi po čtyřech letech jeho působení tehdejší nadřízená. „Prokázali mi tím službu, protože bych možná dodnes psal o výrobě železa a kolejnic a nedostal bych se ke starostování,“ vzpomíná na nástup do politiky.

„V polovině devadesátek tady za podivných okolností vládla ódéeska. Nikdy jsem neměl rád plané řeči v hospodě, proto jsme se se skupinou přátel rozhodli, že s tím něco uděláme,“ popisuje zjednodušeně, co vedlo k prvním ze čtyř vítězných voleb. Ke kandidatuře přispěl i fakt, že ani jeho manželce, která učí na místní škole a v obci pořádá třeba lekce aerobiku, nikdy nebylo v lhostejné, co se v Jablunkově děje. Spolu s novou funkcí ale přišel i dosud nepoznaný pocit zodpovědnosti za celé město. „Jako novinář jsem vedení Jablunkova kritizoval, pak jsem přišel a musel jsem si to odskákat sám,“ říká.

Na otázku, jakých změn se mu za šestnáct let na radnici podařilo dosáhnout, odpovídá zdráhavě. Nakonec přece jen jmenuje jednu z podstatných změn - a sice, že se mu povedlo „otupit hrany česko-polských vztahů“. Jako příklad uvádí návštěvnost jednoho z největších folklórních festivalů, na který přichází až pět tisíc lidí a místními je zkráceně nazývaný Gorol. Dříve se mu coby spíš „polské akci“ česká část obyvatelstva vyhýbala. „Přišel jsem tam a z jeviště prohlásil, že to je naše společné rodinné stříbro,“ vzpomíná. Jako úspěch vidí také rekonstrukci a dostavbu české a polské základní školy.

Prostě to tam střílím

Atmosféru folklorní přehlídky zpestřenou koštováním po domácku vyrobených medových likérů zvaných miodula (ovšem s obsahem 50 procent alkoholu) a ochutnáváním typických placků přibližuje rovněž čtenářům svých detektivek. Stejně tak hojně těží z místních – a pro jemu blízké prý není jednoduché se do jeho knih začíst. Mezi postavami hledají buď sami sebe, nebo se pokouší „odhalit“ dalšího známého. Navíc si Sagitarius nebere servítky ohledně další specifika Jablunkovska - stále hojné návštěvnosti kostela. Ve svých příbězích naznačuje rozdíl mezi vírou, jejím praktikováním před sousedy a skutečným chováním podle křesťanských zásad. „Pár echt katolíků jsem naštval,“ přiznává.

ImgW

V čele radnice mu však na psaní mnoho času nezbývalo, s výjimkou úvodníků do městského zpravodaje Jabko. Za to jeho současný rytmus se naopak točí výhradně okolo psaní. Na blog Jablečno, kde pravidelně glosuje politické dění nebo události z vlastního života - a to střídá dvěma dny na vymýšlení detektivních příběhů.

Jeho kariéru v regionální politice a aktivní život před lety přesekla vážná nemoc, kterou si sice nepřeje tematizovat, pro jeho autorskou dráhu však byla podstatná. Blogování se začal naplno věnovat v roce 2014 a po třech letech se pustil do první detektivky: „Chtěl jsem si dokázat, že dovedu napsat větší celek, který má hlavu a patu, a důležité bylo, abych se tím bavil,“ vysvětluje. Zároveň dodává, že jeho knihy nejsou vyjádřením ničeho hlubšího: „Je to jenom to, co to je.“

Než začal s psaním vlastních kriminálek, sám je s chutí čítával a k některým se vrátil i vícekrát. Mezi jeho favority patří trilogie Stiega Larssona Milénium s novinářem Mikaelem Blomkvistem či Nor Jo Nesbø a jeho rozervaný komisař Harry Hole, ale i klasické noir detektivky Američana Raymonda Chandlera. Na otázku, nakolik má rozpracovanou zápletku předtím, než se pustí do psaní, odpovídá zprvu jednoduše: „Prostě to tam střílím od pasu.“ Rozhodně prý nikde nemá napsané lístečky s charakteristikami postav.

Pak ale přiznává, že si na začátku sestaví základní osnovu, a zároveň si ujasní, kdo bude vrah. „Ta legrace je v tom, že já vlastně často ani nevím, co se bude dít v přespříští kapitole,“ říká a znovu opakuje, že se psaním baví. Pokud se příběh zcela zasekne na mrtvém bodě, obvykle mu pomáhá vydat se na „přemýšlecí“ procházku do blízkého lesa nebo do parku.

Harry Hole z Třince

Podle literárního a kritika a zároveň autora Dějin české detektivky Pavla Mandyse je znát, že se Sagitarius psaní detektivek učí za pochodu. „Zprvu sází hodně na atmosféru místa, specifický jazyk i rázovitou povahu místních, až ve třetí povídce nabídne propracovanější zápletku se zvraty a překvapivým rozuzlením,“ popsal Respektu první povídkový svazek Trujkuntu. A fakt, že se Sagitarius řemeslně zdokonaluje, současně vidí jako vůbec nejsympatičtější rys jeho psaní.

Ústřední postavu blonďáka se zlomeným nosem Romana Sarana, jehož předobrazem jsou Sagitariovi dva blízcí kamarádi, označuje Mandys za výrazný, u nás ne příliš obvyklý typ vyšetřovatele. Jeho výrazné charakteristiky jsou prý zprvu osvěžující, nicméně brzy se omrzí: navzdory nižšímu vzrůstu se nevyhýbá potyčkám a neúnavně loví ženy, takže všechny zápletky jsou hojně protkány milostnými scénami, a občas tak připomíná spíš akční filmové detektivy z osmdesátek.

Petr Sagitarius, Jablůnkov
Autor: Matěj Stránský

Na rozdíl od vyšetřovatelů „americké drsné školy“ jejíž rysy se do Trujkuntu rovněž propsaly, toho totiž Saran podle Mandyse vydrží ohledně rvaček i milostných výkonů mnohem víc. „Hrdinové americké drsné školy bývají o poznání zranitelnější (fyzicky i psychicky),“ píše kritik. Sagitarius přiznává, že to všechno ví, ale zdá se, že to bere trochu jako nadsázku a trochu jako svoji libůstku. Přesto i postava Sarana prochází proměnou a zklidněním a spolu s tím, jak se vybrušují dějové zákruty; v zatím posledním svazku se autor vydává třeba do prostředí „místní mafie“.

A právě sepětí s místem je pro úspěch Trujkuntu i podle autora klíčové. „Nesbøho Harry Hole se prochází po Oslu. Tady si lidi můžou číst o tom, jak Saran sedí u Bullawy,“ naráží na fakt, že se čtenáři Trujkuntu mohou vydat po stopách vyšetřování. Popularitu lokálního zasazení dokresluje informací, že rodáci z Třinecka, kteří zakotvili v jiných koutech republiky, se mu ozývají, jak je jeho vyprávění vrací do dětství.

Hned první příběh Dvůr je částečně inspirován osudem Sagitariova dědečka. V roce 1942 musel narukovat do wehrmachtu, přežil bitvu u Kurska a po převelení na italskou frontu zběhl. Následně pak coby velitel tanku u 1. československé obrněné brigády generála Lišky obléhal přístav Dunkerque. Sagitarius jeho příběh upravil a obohatil o linku týkající se mimo region méně známého „jablunkovského incidentu“, jež bývá považován za první rozbušku druhé světové války. Ozbrojená německá diverzní skupina měla za úkol obsadit strategický bod košicko-bohumínské dráhy v Jablunkovském průsmyku. Tento moment zaznamenaný ve fiktivní ukradené kronice je pak motivem vraždy hnané snahou, aby cosi zůstalo ukryto před sousedy.

Další příběh z prvního svazku nazvaný Kruhy, kdy muž vracející se nad ránem z Gorola objeví tělo, má až lehce bizarní či sci-fi nádech. Mrtvolu totiž pachatel umístí do piktogramů v poli. Zároveň tu autor provede čtenáře místní historii židovského obyvatelstva, nicméně motiv vraždy se nakonec ukáže být veskrze malicherný. Jinak tomu je u nejpropracovanější povídky svazku s titulem Čtverka, kdy se vrah mstí za dávný, pro celý jeho život zničující čin. Druhý svazek pak přináší dvě zápletky - jednu týkající se drogové mafie a druhou zmíněného příběhu člena náboženské sekty.

To tam napište

Od Bullawy Sagitarius vede novinářskou návštěvu přes náměstí, uličkou mezi domy až k lavičce v parčíku u řeky lemované vzrostlými stromy. Na místo činu fiktivní i reálné. Skutečná vražda se tu prý stala ve zchátralé budově bývalé hospody. Místa činu si prý občas vyhledává na Google mapách, ale vymýšlení této části příběhu vnímá jako nejvíc depresivní. Nepostradatelné jsou pro něj rady jeho kamaráda, šéfa místní policie, díky nimž si vyšetřování a policejní práce zachovává uvěřitelnost. „Bez něj bych nenapsal ani řádku,“ přiznává mezi pózováním pro fotografa.

To se posléze stane terčem vtípků od jediné stoprocentně autentické postavy Trujkuntu, majitele hudebního Rokáče Martina Rusnoka. „Co jsi to za modelku, když se nefotíš v plavkách,“ směje se kamarádovi pózujícímu před klubem, který je pro příběhy podobně významný jako Hotel Bullawa. Pokud to covidová situace umožní, Sagitarius uvažuje, že by zde uspořádal svůj první knižní křest. Zněli by tu prý Saranovi oblíbení Rammstein a hlavně by to byla příležitost konečně se naživo setkat s nakladateli.

Na závěr se pak svěřuje se dvěma čerstvými nabídkami. O jeho příběhy má zájem audio nakladatelství Tympánum a pracovat s nimi chce i Český rozhlas Ostrava. Hlavním požadavek je prý jasný: Trujkunt musí načíst někdo, „kdo se s krátkým zobákem narodil“. Výslovnost herců pocházejícími z jiných regionů podle Sagitaria ve výsledku působí velmi nepřirozeně. První svazek Trujkuntu získal také nominaci na Moravskoslezskou kulturní Cenu Jantar v kategorii literatura, jejíž výsledky budou známy na konci srpna. Postřeh, že už mu do výčtu schází jen televizní scénář, ho rozesměje, ale i potěší. „To tam napište,“ loučí se.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte