Zemanův neúspěch. Co (ne)chceme od kandidátů na ústavní soudce
 
8.1.2016, soud, lihová kauza, Stanislav Pražan ml, Stanislav Pražan st.
Petr Poledník, 2016 • Autor: Profimedia

Senátoři ve středu zamítli kandidáta na ústavního soudce Petra Poledníka, kterého navrhl prezident Miloš Zeman na uvolněné místo po Kateřině Šimáčkové. Dalo se to očekávat – nominaci brněnského advokáta nepodpořil už dříve ani ústavně-právní výbor, a to na základě pochopitelných důvodů. Zaprvé Poledník není expert na ústavněprávní problematiku a během jednání na výboru se nedokázal k většině relevantních otázek přesvědčivě vyjádřit. Zadruhé není odborné veřejnosti známý, protože téměř nepublikoval, a zároveň neplatí ani za právní autoritu komentující aktuální právní dění. Posledním důvodem pak byla svědectví, že v minulosti vydával rozhodnutí stojící na neplatných rozhodčích doložkách, na jejichž základě byly posléze vedeny nezákonné exekuce.

Jasný postoj Senátu a irelevantnost kandidáta se tak projevily tento týden na jednání pléna. Nakonec obdržel pouhých pět hlasů, což představuje výsledek řadící se k historickému minimu podpory kandidátů na brněnský soud. Nikdo ze senátorů neměl ani potřebu k prezidentově nominaci vystoupit, což se stává velmi zřídka. Mluvil pouze sám kandidát - překvapený z toho, že ho senátoři na Ústavní soud nechtějí.

Reklama
Reklama

„Zjistil jsem, že to ani není otázka profesní, ale že je to spíš otázka toho, že ať je to, jak chce, každý kandidát na funkci soudce Ústavního soudu musí mít politickou podporu. A tu, jak jsem zjistil, jsem neměl, osobně se domnívám, že ty problémy, které mi byly vytýkány, byly problémy zástupnými. Samozřejmě i z hlediska toho, jak probíhala jednání u jednotlivých senátních výborů, nemohu říct, že nebyla korektní. Nemohu posuzovat, které otázky mám dostávat, jak jsou cíleny. Ale z toho jsem jasně vycítil, že politickou podporu nemám. Toto samozřejmě respektuji, beru to na vědomí. To je prakticky všechno, co já s tím mohu udělat,“ řekl Petr Poledník před senátory.

„Jeho“ místo je poslední šancí, jak může Zeman ovlivnit složení nejvlivnější soudní instituce v Česku. V následujících třech letech po jeho odchodu z Pražského hradu pak dojde k obměně všech ústavních soudců (až na nedávno jmenovaného Pavla Šámala) včetně předsedy a místopředsedů. Jak už Respekt napsal, jedná se o jednu z nejdůležitějších pravomocí, o kterou se v příštích prezidentských volbách hraje. Kdo bude myšlenkovým otcem příštího Ústavního soudu, zatím nevíme (a dozvíme se to až v lednu 2023). Při zpětném pohledu na posledních téměř třicet let je však možné vysledovat, co je důležité pro senátory, kteří musí dát nominacím prezidenta finální potvrzení.

Respekt 19/2022: Zachytit ducha společnosti

Nedá se říct, že je Senát vždy skvěle připraven - a jako ve všech prostředí i tady platí, že někteří členové jsou připravenější než jiní. Ale na „přezkoušení“ uchazečů dojde vždycky. Stejně jako v případě Petra Poledníka byli někteří kandidáti zamítnutí pro nedostatečnou odbornost a orientaci v ústavněprávních otázkách a obecně právní tematice (velmi malou podporu v minulosti například obdržela Klára Veselá-Samková, později členka ODS).

Horní komora také zkoumá renomé právníků: jak a kde publikují, ale také jestli jsou vůbec v justici považováni za relevantní figury. A v neposlední řadě hraje roli minulost kandidáta, ať už jde o členství v komunistické straně před rokem 1989, zapojení do kontroverzních kauz (například u Vladimíra Balaše posudek vypracovaný v souvislosti s prodejem IPB) či společenské kontakty (Irena Pelikánová neprošla kvůli manželství s profesorem státního práva SSSR). K odmítnutí Aleše Gerlocha, bývalého děkana pražské právnické fakulty, pak kromě vstupu do KSČ v době tuhé normalizace přesvědčil senátory i fakt, že na představení v horní komoře dorazil v doprovodu hradního kancléře Vratislava Mynáře. Jen několik týdnů předtím přitom vyšlo najevo, že se pokusil ovlivňovat rozhodnutí mimo jiné ústavních soudců ve prospěch prezidenta republiky.

A protože je Senát většinově „nenaladěn“ vůči hlavě státu, která zvlášť v poslední době projevuje (nejen) v nominacích na ústavní soudce značnou svéhlavost a oproti minulé praxi své návrhy s horní komorou vůbec neprobírá, pak podobně rozdělující kandidáty spíše neodsouhlasí. Zvlášť když mají k Pražskému hradu tak blízko jako třeba Aleš Gerloch.

Ačkoliv senátoři mohou pouze brzdit excesy prezidenta, a naopak podporovat z jejich pohledu rozumné nominace, měli by do budoucna sehrát ještě jednu podobně důležitou roli. Za tři dekády se nepodařilo dostat diskuzi o koncepci Ústavního soudu jako celku ani o jednotlivých nominacích mimo zdi hradních kanceláří. Všichni tři prezidenti sice aspoň po nějakou část svého mandátu měli odborné týmy právníků a expertů, kteří se v této oblasti orientovali – část z nich nicméně potvrzovala už existující prezidentův názor na to, jak by kandidáti (ne)měli vypadat a jak by Ústavní soud (ne)měl fungovat, nebo v opačném případě jejich vliv postupně upadal. O Ústavním soudu jako instituci, jejíž rozhodnutí mohou mít zásadní dopad, by se však měla vést debata napříč společností – ať už na Pražský hrad usedne v roce 2023 kdokoliv.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

zástupkyně šéfredaktora, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 500

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte