Proč je nám v Česku takové horko? Jen kvůli vysokým teplotám to není

Česko má za sebou první letošní a zároveň dosud nejvýraznější vlnu veder – na stanici v Doksanech během ní padl absolutní teplotní rekord 40,9 stupně Celsia z roku 2012 a nahradil jej nový, o celý stupeň vyšší. Zatímco Pařížská dohoda z roku 2015 si klade za cíl nepřesáhnout globální teplotní průměr oproti době před průmyslovou revolucí o víc než 1,5 stupně Celsia, u nás už jsme tento milník přesáhli dávno.

V Česku je v průměru o více než dva stupně tepleji než v šedesátých letech minulého století. V dřívějších desetiletích se měřilo na menším množství stanic, není z nich tedy možné stanovit vědecky přesný průměr. Oteplení od dob průmyslové revoluce, s níž se současnost běžně srovnává, je tedy u nás ve skutečnosti ještě vyšší. Je to dáno tím, že globální teplotní průměr započítává i oceány, které se ohřívají mnohem pomaleji, zatímco Česko leží uprostřed pevniny, jejíž teplota roste zhruba dvakrát rychleji. 

Co se však bohužel tak rychle nemění, je rámec uvažování široké veřejnosti i politické reprezentace. Zatímco v jižní Evropě, ale i na Balkáně, kde mají s vedry delší a intenzivnější zkušenost, panuje větší povědomí o tom, kdy větrat, jak teplo co nejlépe izolovat z interiéru nebo že vycházet na delší dobu ven je lepší až po setmění, v Česku se s novou podobou léta stále teprve učíme zacházet. Přeorientovat se z nastavení, že za teplých dní je nejlepší vyrazit k vodě, na to, že se jedná o život ohrožující stav a je třeba ochránit zdraví své, svých blízkých, zranitelných osob a zvířat, je náročné. Data Světové zdravotnické organizace jsou v tom však neúprosná: předčasných úmrtí vlivem tepla celosvětově přibývá.