Nagano nám byl čert dlužen

Jak dobře věděl a popsal Karel May, indiáni usedali u táborových ohňů a vyprávěli si velké příběhy, které v minulosti zažil jejich kmen. V našich časech a zeměpisné šířce vystřídala táborové ohně televize, ale vyprávění slavných příběhů přetrvává i mezi zdejšími domorodci. Jeden z těch nejslavnějších, který všichni znají, se jmenuje Nagano.

Minulý týden uplynulo od velkého vítězství českých hokejistů na olympiádě v tomhle japonském městě dvacet pět let a Češi si výročí užili. Televize promítla záznam všech zápasů, do rozhlasového studia dorazili zavzpomínat hlavní aktéři a zástupy lidí na sociálních sítích sdělovaly, jak tehdy to prvenství v turnaji století prožily.

To jsou individuální radosti. Z pohledu zdejšího hokeje je ale spíš na místě se ptát, jaký otisk v něm vlastně tenhle úspěch zanechal. A nutno přiznat, že paradoxně nijak dobrý.

Znalci s oblibou říkají, že velké sportovní úspěchy jsou něco jako živá voda dalšího zájmu o sport. Euforický prožitek z vítězství způsobuje, že víc dětí chce být jako Hašek nebo Jágr a hlásí se do sportovních klubů, které cestu k vrcholu zprostředkují. Po zvýšeném zájmu dětí totiž v dobře propracovaném systému sportovní výchovy logicky přicházejí i triumfy. Česká realita však byla jiná: po Naganu přišlo uspokojení, ale nikoliv další úspěchy.