Martin M. Šimečka: Pomsta ponížených mužů

My na Slovensku víme, jak nebezpeční jsou ponížení alfa samci z řad politiků. Ponížení je žene k touze po pomstě, zatemní jim mozek i osobnost, často i dost temnou už před ponížením. A trpí celá společnost.

Vladimír Mečiar se pomstil prezidentu Michalu Kováčovi za to, že ho v roce 1994 veřejně ponížil, když mu parlament po prezidentově projevu vyslovil nedůvěru. Touha po pomstě ho přivedla až k únosu prezidentova syna a nakonec i celého státu. I Robert Fico se mstí: za své ponížení, když musel odstoupit po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. A za bolest po atentátu. Mstí se celé společnosti.

Historik Petr Pithart, který byl začátkem devadesátých let českým premiérem a později předsedou Senátu, říká ve filmu Mečiar režisérky Terezy Nvotové o pomstě toto: „Nevěřili byste, jak silný je to v politice motiv. Vybudí ve vás takovou sílu a rozhodnost, že to stačí k tomu, abyste vyhráli volby.“

I Češi mají podobnou zkušenost. Václav Klaus se celou politickou kariéru mstil Václavu Havlovi a české společnosti za to, že byl populárnější než on. Tento pocit ponížení ho zahnal až k popření všech hodnot, které Havel reprezentoval. Totéž platí o dalším prezidentovi Miloši Zemanovi.

Český árijec

Pomsta jako hlavní motiv politických činů je prokletím obou států, pozůstalých po Československu, a napáchala již mnoho škod.

Z tohoto pohledu je český skandál, v němž hlavní roli hrají esemesky ministra zahraničí Petra Macinky prezidentu Petru Pavlovi, případovou studií o ponížení a pomstě s vážnými politickými důsledky.

Tím hlavním poníženým je Filip Turek, „ikona“ strany Motoristé sobě, kde je Macinka předsedou. Turek by mohl být svým vzezřením karikaturou árijského bojovníka z nacistických plakátů, jenže on se do této estetiky stylizuje s plnou vážností.

Odpovídá totiž jeho rasistickým názorům, které zdokumentovala novinářka českého Deníku N Zdislava Pokorná. Prezident Petr Pavel ho na jejich základě odmítl jmenovat nejprve ministrem zahraničí a poté ministrem životního prostředí.

Pomsta přišla zanedlouho. Petr Macinka esemeskami prezidentu Pavlovi vzkázal, že pokud Turka nejmenuje, on jako ministr zahraničí bude sabotovat českou zahraniční politiku. Pavel esemesky zveřejnil a označil je za vydírání.

A vzápětí následovala další pomsta. Macinka nevpustil na svou tiskovou konferenci Zdislavu Pokornou a zákaz rozšířil na celý Deník N. Filip Turek se zasazuje o to, aby tento zákaz platil i pro český parlament.

Turka, který se pyšní svým pohrdáním ženami, tedy nejprve ponížila žena (novinářka) a poté ho ponížil muž (prezident) se zcela odlišnou formou mužnosti.

Petra Macinku ke kultuře pomsty léta vychovával jeho mentor Václav Klaus, který ho však veřejně pokáral za taktickou chybu, které se dopustil nepromyšleným útokem na prezidenta Pavla.

Cesta ke dnu

Muži, kteří chápou politiku jako osobní nástroj pomsty, ale neovládají ho, protože jsou příliš hloupí a netrpěliví, obvykle prohrají. Přesto však dokážou napáchat velké škody.

Slovensko má s nimi bohatou zkušenost a dnes už víme, že problém není jen v jednotlivých postavách, neboť ty se často mění. Problém je, že za ta léta tito politici vychovali velkou skupinu pomstychtivých voličů.

Macinka, Turek, Okamura a další mohou jednotlivé souboje prohrát, ale svou přítomností ve vládní koalici mění kulturu pomsty ze skryté a rafinované, kterou reprezentoval Klaus, na otevřenou a syrovou.

Pokud premiér Andrej Babiš, který má s pomstou také bohaté zkušenosti, bude Macinku a Okamuru bránit, aby udržel vládní koalici, dodá radikálním voličům energii a jejich touha po pomstě bude jen růst. A mohou růst i jejich počty.

Ponížení a pomstychtiví muži již nyní určují českou politiku a vnucují jí svou povahu. Neobstojí útěcha, že ti radikální jsou v menšině. Jak říká Petr Pithart, lidé si neumějí představit, jak silný je v politice motiv pomsty a jakou „sílu a rozhodnost dokáže vybudit“.

Netroufám si odhadnout vývoj české politiky v následujících měsících, ale vím celkem jistě, že jedinou možností, jak zabránit tomu, aby ji nestáhl ke dnu vír pomsty a nenávisti, je rozhodný odpor české společnosti, prezidenta a demokratických institucí.

Slovensku se z tohoto víru nepodařilo vysvobodit a stát i společnost paralyzuje nenávist radikální menšiny, která se dostala k moci. Uzdravování bude trvat velmi dlouho a nemusí se povést. Známe národy, například srbský, kterým se to nedaří už celá desetiletí.

Češi jsou přesvědčeni, že jim se slovenský pád nemůže přihodit. Mám obavy, že nevidí to, co vidíme my ze Slovenska: že už jsou do toho víru nenávisti a pomsty vtahováni.

Autor je spisovatel a komentátor slovenského Denníku N.