Martin M. Šimečka: Důvody k optimismu

To, co dnes páchá krajní pravice na celém světě, je ve skutečnosti znakem jejího blížícího se konce, říká Rebecca Solnit, levicová spisovatelka a aktivistka, které nedávno vyšla kniha s názvem The Beginning Comes After the End (Začátek přichází po konci).

Historický optimismus Solnit je nakažlivý a autorka připomíná, že vláda vám sice může vzít vaše práva, „ale nikdo vám nemůže vzít vaši víru v tato práva“.

Solnit má pravdu v tom, že často podléháme neoprávněnému pesimismu, který podle ní zcela záměrně šíří autoritáři, aby utlumili touhu lidí po svobodě a lepším světě.

Byl to právě „tradiční maďarský pesimismus“, který udržel Viktora Orbána u moci 16 let, píše bývalý disident, spisovatel a novinář Miklós Haraszti, ale dnes už jsou lidé přesvědčeni, že změnu nelze zastavit. Orbánův debakl ve volbách je i velkou prohrou pro jeho přátele Donalda Trumpa, Vladimira Putina, Roberta Fica, Andreje Babiše a celou evropskou krajní pravici.

K Orbánovi se totiž dnes vztahuje krajní pravice podobně, jako se světová levice vztahovala v šedesátých letech ke kubánskému revolucionáři Fidelu Castrovi, říká politolog Ivan Krastev.

Ale důvodů k naději a optimismu je mnohem více, stačí si jen zopakovat fakta a jevy, na které často pod lavinou pesimismu, kterým nás zahlcují autoritáři, zapomínáme.

Ukrajina a Evropa

Když před více než čtyřmi lety Rusko zaútočilo na Ukrajinu, převládalo přesvědčení, že Ukrajina padne do několika dní. Kdyby se to opravdu stalo, náš svět by dnes vypadal mnohem hrozivěji.

Jenže dnes už naopak málokdo skutečně věří v ruské vítězství. Charakter války se změnil a ukazuje se, že velmoci dnes nedokážou porazit menší země, jak to bývalo pravidlem po celá staletí.

Rusko je dnes o poznání slabší než před válkou.

Přišlo o svůj vliv v Sýrii, Arménii či v Ázerbájdžánu, ve Venezuele a na Kubě, nemluvě o Evropě, která se proti Rusku nevídaně sjednotila. Bohužel, s výjimkou Slovenska a Maďarska.

Před čtyřmi lety by se málokdo odvážil předvídat, že Evropa se vcelku bezbolestně odstřihne od ruského plynu a ropy a že Švédsko a Finsko vstoupí do NATO.

Samotná Ukrajina velmi trpí, ale válka zároveň dotvořila ukrajinský národ, jehož identita se bude navždy odvozovat od jeho odporu vůči Rusku a od příslušnosti k Evropě. Pro Slovensko to mimo jiné znamená, že nebezpečný geopolitický sen o mostu mezi východem a západem ztratí smysl. Západ totiž bude i na východ od nás.

Ukrajina se i pod tlakem války stává liberálnější zemí než Slovensko, neboť společnost potřebuje k obraně i své ženy a gaye a lesby, kteří také bojují v první linii. Existuje mnoho studií, které zkoumaly vývoj společností po válkách, a lze oprávněně doufat, že ukrajinský národ půjde například ve stopách Finska, kde válka urychlila vývoj k demokracii a sociální spravedlnosti.

Válka v Íránu, kterou vedou USA a Izrael, rovněž urychluje změny, ještě nedávno těžko představitelné. Ropný šok vyvolává prudký nárůst poptávky po elektrických autech a energii ze slunce a větru.

Velká Británie se připravuje na návrat do Evropy. V roce 2016 začal vítězný pochod konzervativců, když v Americe zvítězil poprvé Trump a Británie rozhodla v referendu o odchodu z EU. Dnes 57 procent Britů uznává, že to byla chyba, a Britové – i díky Trumpovi – vidí spojence mnohem více v Evropě než v Americe.

Duch doby

Ještě nedávno byla evropská krajní pravice přesvědčena, že duch doby je na její straně a že křesťanský nacionalismus je vítěznou ideologií budoucnosti. Dnes je zmatená a pod vlivem Trumpova blouznění vypadá mnohem bezradněji než ještě před rokem.

Problém dnešních diktátorů je v tom, že zapomněli na zlaté pravidlo politiky: Můžeš lhát jiným, jak chceš, ale nikdy nelži sám sobě. Trump, Orbán, Putin a další zpočátku jen pragmaticky lhali, dnes však už svým lžím uvěřili a oklamali tak sami sebe. Proto nepostřehli, že většina jejich lžím přestala věřit.

To platí i pro Roberta Fica. Jistě, jeho voliči mu stále věří každé slovo, ale jsou v menšině. Je pravda, že při pohledu na úpadek země a aroganci moci není snadné být optimistou, jenže Rebecca Solnit správně připomíná to, co platí i pro nás. Autoritáři nám vnucují pesimismus, aby v nás zakořenili pocit, že jsme vůči budoucnosti bezmocní.

Ještě to není vidět tak jasně, ale tím, že vládní koalice uvrhla jednu část společnosti do nemilosti a tím i do nejistoty, nechtěně jí dala příležitost pochopit, že budoucnost je sice nejistá, ale – jak říká Solnit – právě proto od nás vyžaduje účast na její tvorbě. To je podstata optimismu, pro který je dnes mnohem více důvodů, než jsme si možná ještě před rokem uměli představit.

Autor je spisovatel a komentátor slovenského Denníku N.