Bezdotyková generace  

Hned po narození začalo miminko modrat. Putovalo tedy rovnou do inkubátoru. Tam, pod plastovou kupolí, strávilo několik dní a nocí. Obklopeno technologií, která mu zachránila život. Ale i prázdným prostorem, hodinami bez lidského doteku. 

Na své první chvíle na tomto světě nemám samozřejmě žádnou vědomou vzpomínku. Někde na zcela základní tělesné úrovni však ve mně tato zkušenost zřejmě zůstala, zabodnutá jako trn. A dodnes určuje můj vztah k novým technologiím; tu zvláštní směs obdivu a odporu, kterou k nim pociťuji. 

Technologie jsou, pravda, nevyhnutelné. Šetří nám práci, dokonce zachraňují životy. Když však vidím, jak věci nahrazují lidi, když vidím teenagery v jejich soukromých high-tech inkubátorech, je mi z toho často úzce. Možná stále cítím ozvěnu oné úzkosti, kterou pociťovalo mé novorozenecké já v socialistické nemocnici před téměř čtyřiceti lety. 

O hmatové chudobě ve světě přebytku