Babiš píská na lidi kolem sebe taky, jen po svém

Na ten rituál se dá docela spolehnout. Každý rok 17. listopadu přichází na Národní třídu jeden hlouček s kytkami už v osm ráno, pokloní se u památníku, nechá se od přihlížejících lidí vypískat, poslechne si pár urážek a kvapem odchází pryč. Tak vypadá připomínání začátku sametové revoluce v podání Andreje Babiše. 

Ale mohlo by to být i horší. Na rozdíl od nového předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury, který se bojí pískání tolik, že na Národní třídu vůbec nedorazil, dává si Babiš  záležet, aby ukázal, že mu na tomhle datu, na výročí začátku  demokracie záleží, přestože se na něj při tom píská a vzduchem létají „estébáci“ a „udavači“ jako neúprosná připomínka historického faktu, že před 17. listopadem 1989 byl uchazeč o příštího českého premiéra nasazen tajnou komunistickou policií, aby udával své kolegy z práce. 

Babišova poctivá docházka na Národní třídu vydržela i v době, kdy na Slovensku jeho politický spojenec Robert Fico označil 17. listopad 1989 za “komunistický puč” a udělal z něj běžný pracovní den. Neměli bychom být tedy spíš rádi, že se Babiš se svou družinou k událostem před šestatřiceti lety hlásí a je schopen podstoupit i určité nepohodlí plynoucí ze střetu s názorovými odpůrci?

Proti duchu