Andrej Babiš ustoupil, ale pro armádu to pořád není žádná velká výhra

Dobrá zpráva a zároveň trochu kamufláž. Premiér Andrej Babiš se před necelým měsícem zmínil, že počínající ekonomická krize způsobená pandemií může proškrtat i rozpočet ministerstva obrany. Zkusil to a zřejmě poprvé v politické kariéře zažil okamžitý a prakticky jednohlasný odpor. Proti neoficiálnímu náznaku se začali bouřit vojáci, poslanci, senátoři i ministr obrany a v úterý tak premiér na tiskovce oznámil, že se škrtat nebude – jen začnou hledat s ministrem Lubomírem Metnarem cestu, jak některé zakázky zaplatit v delším časovém horizontu. To je ta dobrá zpráva. Špatnou je, že armáda přesto dostane méně peněz.

K pochopení, co to znamená, si připomeňme souvislosti. V době pádu železné opony měla československá armáda dvě stě tisíc vojáků, tisíc tanků a přes sto stíhaček. Tohle celkem ohromující číslo rádi připomínají komunisté i konspirátoři a srovnávají ho z dneškem – armáda má sotva dvacet pět tisíc vojáků, třicet šest tanků a dvanáct stíhaček. Jenže se srovnává nesrovnatelné. Komunistická armáda stála na povinné vojenské službě a na strategii Varšavského paktu vytvořené Sovětským svazem. Československá armáda byla v tomto pohledu nárazníkem, který měl jen zpomalit očekávaný útok sousedních kapitalistických agresorů: dokumenty počítaly, že tuzemská armáda včetně mladých odvedenců se stane „potravou“ západních útočníků. Československá armáda byla určena k likvidaci - řečeno s mírnou nadsázkou.

O třicet let později jsme součástí jiného uskupení, NATO, a světa jiných nebezpečí a rizik hrozících přepsat mapu světa. Terorismu, hybridních válek, lokálních konfliktů, sucha, zájmů Ruska a Číny. Česká armáda by měla být suverénní součástí aliance, která rizika pojmenovává a snaží se jim čelit. Není, a nikoli proto, že by nám jako za časů Sovětského svazu diktovala centrála NATO, co máme dělat, ale kvůli faktu, že jsme si onu suverénní pozici nedokázali vydobýt. Politici, vojáci i veřejnost měli v obklopení spřátelenými zeměmi pocit bezpečí a většinu času od dob Varšavské smlouvy podceňovali strategii i přezbrojení armády - a spoléhali se, že nás ochrání spojenci.

Tahle situace ale nebyla a nebude udržitelná. Ruská anexe Krymu, uprchlická vlna, dezinformace a teď koronavirus ukazují, že svět je a bude nevyzpytatelný. Jestli se cítíme bezpečně uvnitř NATO a Evropské unie, měli bychom dát spojencům najevo, že chceme a budeme schopni pomáhat i jim. Jednou z cest je armáda, která má uvnitř NATO smysl a její vojáci a zbraně jsou použitelní pro společné operace. Už přitom nejde jen o klasickou válku, ale také kyberprostor a kvalitu informací; globálně zmenšený svět, v němž mnoho zdánlivě malých krizí může vyvolat katastrofu.

Je tedy dobré, že premiér Babiš ustoupil z té nejjednodušší, v minulosti mnohokrát použité cesty – státu chybí peníze, škrtejte v obraně. Na druhou stranu to pořád není pro armádu a českou obranyschopnost žádná velká výhra. Podle letošního vyjádření náčelníka Generálního štábu armády Aleše Opaty zůstalo kvůli dlouhodobému podfinancování z armády jen torzo, spojenci se nám proto technologicky vzdalují a možný protivník se výbavou dostává o generaci před nás. Ekonomická krize přinese snížení HDP, tedy i peněz pro ministerstvo obrany, i kdyby zvyšování armádního podílu HDP zůstalo u slibů vlády. Armáda na tom bude za pět let zřejmě lépe, ale pořád to nebude úroveň hodná suverénní země NATO.

Což mimochodem vrací do hry praxi běžnou v některých státech NATO – zvyšování rozpočtu ministerstva obrany a zakotvení minimálně dvouprocentního podílu HDP by mělo být ustanoveno zákonem. Protože schopnost myslet na bezpečnost a odpovědnost ke světu, v němž se cítíme svobodní, není v Česku vůbec samozřejmostí.