Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Když v Česku pozdravím, vypadám divně

Možné vysvětlení, proč tak moc věříme svým politikům a nechceme rozšiřovat sdílené území

Proto asi ty hory kolem našich hranic... • Autor: Milan Jaroš
Proto asi ty hory kolem našich hranic... • Autor: Milan Jaroš

Vyděšené oči, úlek. I to vás v Česku potká, když pozdravíte na ulici nebo třeba v přírodě někoho, koho neznáte. Všiml si toho v roce 2013 i slavný americký spisovatel Robert Fulghum, který tehdy strávil měsíc v Praze. Po ránu sedával v Praze v parku a pozoroval Čechy jdoucí do práce. Každého kolemjdoucího pozdravil – Dobrý den. A co oni na to? „Zaraženě se rozhlédnou a potom nic. Takže když v Česku zdravím, vypadám divně,“ řekl tehdy médiím.

Úlek z pozdravu zažívá často i autor těchto řádků. Dokonce v newsroomu Economie. Že Češi a Moraváci nezdraví, a když jim někdo neznámý řekne dobrý den, často je to překvapí, registrují autor blogu i jeho poradce pan Patizon už hodně dlouho. Kdysi spolu absolvovali během jednoho měsíce dvě delší procházky přírodou, vždy po turistických stezkách. První ve Švýcarsku, kousek od městečka Engelberg, druhou o týden později, když spolu přecházeli Pálavu.

Grüezi mitenand, slyšeli neustále ve Švýcarsku. I ve vesnici, v níž bydleli u známého, se nenašel se jediný místní Švýcar, který by je nepozdravil – autor i pan Patizon stvrzují, že všechny potkali tehdy poprvé. Při přechodu Pálavy se jim stávalo za a) že pozdravili skupinu mladších lidí a ti na ně nevěřícně a zvědavě zírali, za b) že pozdravili starší lidi a každý druhý z nich po váhání odpověděl za c) jednou je pozdravili jako první kolemjdoucí, ale pak se ukázalo, že šlo o Rakušany s celkem dobrou výslovností českého pozdravu.

Pozdrav je kromě jiného sdělením okolí, že přicházíme v míru. Češi ve svém nedostatku sebevědomí mají ono okolí strašně malé.

Od té doby – a je to dost dávno - registruje autor zdrženlivost Čechů při zdravení. Ve městě, na vesnici, v přírodě. Ne, že by s panem Patizonem toužili, aby je každý, koho potkají, pozdravil, a ví, že na Václaváku to fakt nejde, ale je mnoho intimnějších setkání - a ono často nic. „Jen si uvědomím, že vypadám divně,“ říká pan Patizon. A myslí si, že české nezdravení vyplývá ze dvou důvodů. Z nedostatku sebevědomí a potřeby rozdělovat svět na já či my - a oni. A to se projevuje téměř ve všem, třeba i v politice.

Pokud nemá někdo dostatek sebevědomí, raději se uzavírá do vlastního světa, v němž může nějak vyniknout. Za neúspěchy ve světě mohou okolnosti a ti druzí. A protože se zdá těch neúspěchů hodně, je jasné, že za to mohou především ti druzí. Při takovém přijímání světa si ale musíme připustit, že platí také opak. Že tedy i za naše úspěchy mohou ti druzí. A proto od nich čekáme vysvobození ze všech strastí, které nás naším životem provázejí.

Proto věříme v Česku tolik lékařům. Méně už věříme našim schopnostem žít tak, abychom se jim mohli vyhnout. Proto také věříme tak moc našim politikům. Protože oni mají tu moc změnit fungování státu a našeho okolí, abychom se měli dobře. Méně už věříme našim schopnostem žít tak, abychom se na politiky nemuseli spoléhat. Proto taky Češi své politiky tak nesnášejí. Nesplní jejich očekávání a potom mohou za všechno.

Pozdrav je kromě jiného sdělením okolí, že přicházíme v míru. Češi ve svém nedostatku sebevědomí mají ono okolí strašně malé - a pozdrav, který přichází z vnějšku jeho hranic, je pro ně nebezpečím, že by museli sdílet své území s mnohem větším počtem bytostí, než jsou schopni připustit, že unesou. Protože by logicky nesli odpovědnost za mnohem větší území. Pan Patizon dodává, že proto asi ty hory kolem našich hranic.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].