Vyděšené oči, úlek. I to vás v Česku potká, když pozdravíte na ulici nebo třeba v přírodě někoho, koho neznáte. Všiml si toho v roce 2013 i slavný americký spisovatel Robert Fulghum, který tehdy strávil měsíc v Praze. Po ránu sedával v Praze v parku a pozoroval Čechy jdoucí do práce. Každého kolemjdoucího pozdravil – Dobrý den. A co oni na to? „Zaraženě se rozhlédnou a potom nic. Takže když v Česku zdravím, vypadám divně,“ řekl tehdy médiím.

Úlek z pozdravu zažívá často i autor těchto řádků. Dokonce v newsroomu Economie. Že Češi a Moraváci nezdraví, a když jim někdo neznámý řekne dobrý den, často je to překvapí, registrují autor blogu i jeho poradce pan Patizon už hodně dlouho. Kdysi spolu absolvovali během jednoho měsíce dvě delší procházky přírodou, vždy po turistických stezkách. První ve Švýcarsku, kousek od městečka Engelberg, druhou o týden později, když spolu přecházeli Pálavu.

Grüezi mitenand, slyšeli neustále ve Švýcarsku. I ve vesnici, v níž bydleli u známého, se nenašel se jediný místní Švýcar, který by je nepozdravil – autor i pan Patizon stvrzují, že všechny potkali tehdy poprvé. Při přechodu Pálavy se jim stávalo za a) že pozdravili skupinu mladších lidí a ti na ně nevěřícně a zvědavě zírali, za b) že pozdravili starší lidi a každý druhý z nich po váhání odpověděl za c) jednou je pozdravili jako první kolemjdoucí, ale pak se ukázalo, že šlo o Rakušany s celkem dobrou výslovností českého pozdravu.

Od té doby – a je to dost dávno - registruje autor zdrženlivost Čechů při zdravení. Ve městě, na vesnici, v přírodě. Ne, že by s panem Patizonem toužili, aby je každý, koho potkají, pozdravil, a ví, že na Václaváku to fakt nejde, ale je mnoho intimnějších setkání - a ono často nic. „Jen si uvědomím, že vypadám divně,“ říká pan Patizon. A myslí si, že české nezdravení vyplývá ze dvou důvodů. Z nedostatku sebevědomí a potřeby rozdělovat svět na já či my - a oni. A to se projevuje téměř ve všem, třeba i v politice.

Pokud nemá někdo dostatek sebevědomí, raději se uzavírá do vlastního světa, v němž může nějak vyniknout. Za neúspěchy ve světě mohou okolnosti a ti druzí. A protože se zdá těch neúspěchů hodně, je jasné, že za to mohou především ti druzí. Při takovém přijímání světa si ale musíme připustit, že platí také opak. Že tedy i za naše úspěchy mohou ti druzí. A proto od nich čekáme vysvobození ze všech strastí, které nás naším životem provázejí.

Proto věříme v Česku tolik lékařům. Méně už věříme našim schopnostem žít tak, abychom se jim mohli vyhnout. Proto také věříme tak moc našim politikům. Protože oni mají tu moc změnit fungování státu a našeho okolí, abychom se měli dobře. Méně už věříme našim schopnostem žít tak, abychom se na politiky nemuseli spoléhat. Proto taky Češi své politiky tak nesnášejí. Nesplní jejich očekávání a potom mohou za všechno.

Pozdrav je kromě jiného sdělením okolí, že přicházíme v míru. Češi ve svém nedostatku sebevědomí mají ono okolí strašně malé - a pozdrav, který přichází z vnějšku jeho hranic, je pro ně nebezpečím, že by museli sdílet své území s mnohem větším počtem bytostí, než jsou schopni připustit, že unesou. Protože by logicky nesli odpovědnost za mnohem větší území. Pan Patizon dodává, že proto asi ty hory kolem našich hranic.