Co když jsou nahraní úplně všichni?

Prvotní šok z toho, jakým jazykem a o čem se polští politici v soukromí, už opadnul. Stále je to téma prvních stránek novin, ale přepis druhého nahraného rozhovoru - který týdeník Wprost zveřejnil v novém vydání a v němž se spolu v lednu bavili ministr zahraničí Sikorski a tehdy již bývalý ministr financí Rostowski - otevírá v polské debatě jinou otázku: „Víme, co posloucháme, ale nevíme proč, nevíme proč teď a nevíme od koho. A to, co nevíme, je možná důležitější než to, co víme“.

Před týdnem zveřejněný odposlech zachycuje spiklenecké plány šéfa centrální banky a ministra vnitra, jak – nepřímo, díky podpoře centrální banky vládě – zabránit vítězství opozice v příštích volbách. Je úplně jedno, že nakonec žádná ze slibovaných pokoutních subvencí nepřišla, přestože mohla. Takový hovor je nepřípustný a takhle nevypadá státní správa složená ze silných a nezávislých institucí. Tedy tak, jak by se aktuálně sílící a sebevědomé Polsko rádo vidělo. Ale zase to není ani žádná nevídaná katastrofa. Spíš běžný středoevropský bauagan - jak zní půvabné polské slovo pro bordel.

Sikorského hovor je ovšem něco jiného. Veřejný zájem, u minulého případu zjevný, tady moc nevidět. Co jsme se dozvěděli kromě toho, že oba muži znají slova kurwa, chuj a zajebany a užívají je v míře dosti hojné? Nic. Tedy vlastně ano: názory šéfdiplomata řečené v soukromí blízkému člověku a politickému spojenci. A dozvěděli jsme se je díky dobře naplánovanému a dlouho drženému nelegálnímu odposlechu. Je tohle veřejný zájem? Po prostu: není.

Týdeník Wprost v pondělí vyšel s nápisem „svoboda slova“ na obálce vyvedeným v ikonickém fontu Solidarity. Je to bezpochyby odkaz na razii (respektive pokus o razii) tajné služby a policie v redakci týdeníku, která se odehrála minulý týden. A také vlastní obhajoba: tiskneme to, protože můžeme a protože tím nabízíme čtenářům vhled do chodu našeho státu. Děláme jen svou práci. A tak to píše i šéfredaktor Sylwester Latkowski v úvodníku.

Zbytek polské novinářské obce si už tak jistý není. Má Wprost publikovat nahrávky jen proto, že je má, ale podle všeho ani sám neví od koho? Jak si může být jistý, že dostává celé rozhovory? Co když na jejich konci všichni zúčastnění hodinu od srdce zpívali dokola polskou hymnu? Anebo realističtěji: co když vedli delší hovor, který by je stavěl do pozice zodpovědných státníků, a ne do role spiklenců či unavených cyniků, jak je tomu nyní? A Wprost o tom už neví?

Na tuhle otázku prozatím není ani dobrá, ani špatná odpověď. Novináři Wprostu se stali součástí plánu svého zdroje, který si říká Patriota a o jehož totožnosti, natož záměrech, nemá povědomí. A opakujme: veřejný zájem u všech nahrávek zdaleka není zřejmý. „Možná opravdu bude výsledek celé aféry dobrý pro polskou politiku, jak předpovídá Sylwester Latkowski,“ píše komentátor Gazety Wyborczy Paweł Wroński, „ale doposud je jen reproduktorem svého zdroje; narkomanem, který koncem týdne čeká na další dávku od Patriota.“

Stále častěji se v novinových komentářích objevuje motiv „atentátu na stát“, který zvolil premiér Tusk jako obranu. Nikoho neodvolám, odstupovat nehodlám, z odposlechů jsme se nic nedozvěděli a jediná důležitá věc je nyní zjistit, kdo a proč je pořídil.

Polská opozice o atentátu na stát nemluví, dál plánuje svržení vlády a vypsání nových voleb. V současné situaci kvůli početním poměrům v parlamentu nemá šanci. To ovšem nebrání silným vyjádřením. „Hysterická reakce premiéra Tuska je důkazem, že jeho tělo už plave po Visle,“ nechal se trochu morbidně slyšet mluvčí Práva a Spravedlnosti Adam Hofman.

V touze opozice ukončit dlouholetou vládu Tuskovy strany je ovšem skrytý jeden detail, který je pro polskou politiku mnohem nebezpečnější než odchod relativně úspěšné politické garnitury. Jsou si předáci opozice jistí, že štěnice byly jen v restauracích, kde se scházeli ti druzí? A že Patriotův archiv není mnohem větší?