Zahradní slavnost s labyrintem

Je neděle ráno a začínám být nervózní. Slunce už zase nesvítí, letmo si vzpomenu na reklamní slogany cestovek o zemích, kde slunce svítí 365 dní v roce a otupěle jdu připravovat dnešní akci, která se nejen kvůli předpovědi počasí jeví jako úplný nesmysl. Co jsem si to vymyslela?!

Pozvala jsem rodinu, přátele a známé na akci „pojďme si hrát“. Ti, kteří ji četli, nepřijeli. A ti, kteří ji nečetli a přijeli, byli překvapeni, že by v bílých košilích a nevhodné obuvi měli popadnout rýč a jezdit s kolečkem plným travních drnů, obalených hlínou, sem a tam.

Labyrint na zahradě nedělám poprvé. Představuje prastarý symbol, se kterým se můžeme setkat snad ve všech kulturách. Role labyrintů spočívala především v hledání životní cesty a identity člověka. Symbolicky vyjadřují životní cestu, na které člověk díky nejrůznějším oklikám, krizím a pochybnostem nakonec dojde ke svému středu – poznání sebe sama a svého místa v řádu světa.

Oblékám si černé šaty s odhalenými zády – je to přece společenská akce. Pokouším se zpacifikovat svůj mozek a určit si, co připravit dřív a na co jsem zapomněla. Pro chleba vysílám dceru. Škrabu dvě kila brambor a dávám je vařit. Jsem ráda, že většina příchozích ohlásila zpoždění. Můj bratr dělá věci někdy obráceně, takže ohlásí-li zpoždění, dorazí dřív, než bylo původně v plánu. Což platí i pro dnešek. 

Zvoní brácha s rodinou. Místo slíbené strunové sekačky přivezl pojízdnou. Tu máme taky. No nic. Je to umělec… Zapomněl i na  měřič tlaku (zábava pro volné chvíle). Volá kamarádovi, který slíbí a také splní.

Le grill

Zvoní první kamarád. Dal by si kafe. „Jasně, jdeme nahoru na kafe,“ říkám a současně ho vedu do zahrady a ukazuji pytel s 3/4 tunou štěrku a druhý s tímtéž množstvím písku. Nutím ho vytáhnout společnými silami staré dveře i s futry z chlívku – vchod do „zóny zábavy“. Volám na pomoc zatím spícího přítele dcery. Z kafe sešlo. Dcera slévá vodu z brambor s jemnou výčitkou v hlase, že nebýt jí, byly by už mrtvé.

Jdu vařit to kafe. Na kamaráda se zase nějak nedostalo. Šel rozdělat oheň v grilu. Brácha se strachuje, aby dorazilo včas pivo a pípa – musí se začít včas chladit.

Švagrová pacifikuje telefonicky moji mámu, která se na podobné akce nechává přemlouvat na několikrát. Švagrová je v tomto ohledu mistr. Nelze jí odporovat, kam se hrabe moje chabé vydírání „mami, jestli nepřijdeš (a slíbila jsi to), už za tebou nikdy nepřijdeme!“. Takže super. To je v suchu. Kamarád rozdělává stále oheň v grilu. V případě black outu by evidentně nepřežil, ale nakonec se mu přece podaří vytvořit dusící se skomíráček, na který hodíme několik prvních kousků masa. Budou se nejspíš grilovat proklatě dlouho.

Přijíždí další várka známých. Zjišťuji, že jsem zapomněla nakoupit další věci. Po chvilce pátrání v lednici a ujištění se, že „to snad fakt není možný“, posílám dceru znovu do obchodu.

Skleróza nebolí

Udílím, ač trochu nechtěně, pokyny ostatním „prosím, mrkni se nahoru k půdě, je tam alkohol, vyber něco a dej to chladit do mrazáku, vezmi dolů tu bednu s pivními sklenicemi, nakrájej papriky a rajčata na nějaké kousky, vezmi ty tyčinky, brambůrky, ještě tohle a tamto, odnes to na zahradu…“ Stále dochází toaletní papír.

Každou chvilku se mě někdo na něco ptá a něco ode mne potřebuje. Posílám lidi podle jejich potřeb. „Nářadí – 1. patro – na chodbě proutěný košík, vyber si. Kýbl – pod bojlerem. Voda – kohout venku. Nůžky – kuchyň na baru.“ Uf, přestávám to zvládat.

Vyrábím narychlo navigaci fixem na papír a nalepuji na příslušná místa zahrady a domu – panenka a panáček křížící nohy potřebou – 1. Patro, Zóna zábavy, , BIO kopřivy k natrhání – šipka, Zóna načerpání energie. Křeslo „KIBIC“.  Přijíždějí muzikanti s aparaturou. Tu jsem nečekala, chtějí po mně nějaký stůl. Máme jen ten v kuchyni. Bez váhání se hrnou do patra do kuchyně. Nejsou prodlužovačky. Doveze je švagrová od mámy a mámu také – dvě mouchy jednou ranou.

Kamarád zapomněl nějaký vercajk k pípě. Jede třicet kilometrů zpět do Prahy a pak se vítězoslavně vrací. Skleróza nebolí, ale projede se při ní dost benzínu. Chladíme pivo.

My black out rozhodně přežijeme

Máme zpoždění, my ženy přistoupíme k činu a zahájíme sběr trávou zarostlých kamenů z původního labyrintu. Šutry jsou sesbírané cobydup. Můj syn se chápe sekačky a seká 3/4 metru vysokou trávu labyrintího kruhu. Ani se u toho nevzteká. Musí se učit na zkoušku, což ho znervózňuje víc. Na druhou stranu učení ho bolí tolik, že tohle je vítaná prokrastinace. Navíc nevěří, že je možné lidi nutit k něčemu tak nehoráznému, jako je práce na cizí zahradě, a tak jde příkladem.

Vypadá to na déšť. Obracím oči k obloze a prosím vesmír, aby nepršelo. Hudebníci mají skoro všechnu kabeláž pozapojovanou, pojistky to unesly. Testují produkci. S hrůzou si uvědomuji, že slyším dechovku.

Kamarád intelektuál spravuje lopatu upadávající z násady. Den předem upečený štrůdl a povidlové šátečky mizí. Ještěže máma přivezla svůj koláč s jahodama. S nadějí v hlase se ptám opatrně hudebníků: „Nehrajete jen dechovku, že ne?“ „Hrajeme,“odpovídají. „Ale taky kántry!“ Probůh…

Ryjeme travní drny. Kruh o průměru pět metrů se zdá velký pro takovou věc. Začalo svítit slunce (díky, vesmíre). Je to fuška, půda je suchá a tvrdá. Práší se. Ale začalo se to celé samovolně podivuhodně automatizovat. Někdo ryje, někdo sbírá drny, jiný je odváží z kruhu ven na hromady a zpět veze malé kluky a vysypává je do hlíny v kruhu. Kluci si berou rýče a snaží se pracovat taky. Neuvěřitelné – práce je nakažlivá!

Odpočinek řešíme několika hlty piva, morgana spajse nebo vína, občasně i vody s citrónem. Maso, klobásy, chleba, brambory. Zelenina. Koláč, buráky, tyčinky. Kofola. Nikdo nedostal roli nabízeče kafe, takže se nevaří. Gril skomírá, s kamarádem uhlíky nejprve vysypeme,  vložíme původně chybějící mřížku a vsypeme je zpět – vzduch proudící odspoda udělá své. Maso je za chvilku hotové. My black out rozhodně přežijeme.

Polka v trávě

Hrabeme střídavě hlínu v kruhu a srovnáváme terén. Přichází na řadu netkaná textilie. Je jí málo. No nic, máme ještě nějakou plachtu v prádelně – prý na ní chodí kočky. Smrdí pěkně, ale co. Opravená lopata je teď v hlavní roli – další vrstvou je štěrk. Sakra, mělo ho být 5 cm na výšku, ale s ohledem na můj odhad velikosti kruhu bude ¾ tuny málo. Musí to vyjít – a vychází.

Parta lidí z Prahy se nenápadně vytrácí s poukazem na skutečnost, že na mostě vedle je keška. Přichází kamarád syna se šampaňským a malinkatým kloučkem. Mé černé společenské letní šaty jsou parádně ušmudlané, vlasy začaly být mírně ztužené prachem. Ve větru je to celkem praktické.

Hudba hraje, soused na nás rozčileně gestikuluje a asi něco křičí. Nejsme schopni mu odezírat spolehlivě ze rtů, ale určitě nás chválí. 

Poleháváme a posedáváme v zóně načerpání energie. Hudba hraje, soused na nás rozčileně gestikuluje a asi něco křičí. Nejsme schopni mu odezírat spolehlivě ze rtů, ale určitě nás chválí. Tančí se polka na trávě. Mezi námi jsou i tací, kteří mají skutečnou neděli – nedělají nic. 

Z posledních sil se zvedá syn s kamarádem a jdou vozit písek. Další polka na trávě. Jeden z hudebníků musí odjet – odvézt doma ležící manželku do nemocnice – přitížilo se jí.

Střídají se voziči písku i následní hrabači a hrabačky. Hudebník se vrací – žena je na kapačkách a už je dobře. Dává si panáka. Posílám SMS zdrhnuvším, že se chystá hlavní bod programu – postavení nového labyrintu pomocí kamenů na písku. Beru do ruky nákres.

Dávám pokyn – nejdřív dáme kameny po obvodu kruhu. Mezitím naznačuji další kruhy uvnitř. Začínáme se v tom ztrácet, hodím tedy nákres doprostřed – „takhle to má vypadat“. Parta keškařů je zpět.

Všichni se chvílemi dívají na nákres a opravují místa rodícího se labyrintu. Někdo hlásí, že máme o jednu řadu kruhů méně. Panika. Ne, stačí malá oprava na jedné straně. Za pár minut je dílo hotové. Neuvěřitelné. Procházím labyrintem jako první. Krása. Malí kluci jdou po mně. Postupně se do kruhu hrne většina ostatních – včetně mojí maminky.

Hrozen sejduvších se uprostřed nestíhám fotit. Hrajeme badminton, karty, dojídáme, dopíjíme. Hudebníci balí, ale domů se jim nechce. Loučí se s mým bráchou skoro stylem „maršal Malinovskij“. Postupně všichni odjíždí. Ani jsem si nevšimla, že je stůl zpět v kuchyni. Uklízím skoro potmě to, co neuklidili ostatní. Syn mi píše e-mail, že se mu líbilo, jak si z toho všichni dělali legraci, a přece rádi pomáhali. Dívám se naposledy z okna – to je ale parádní dílo!