Za pět minut další hodina

Zvoní budík. To není můj budík. Počkat, jaktože můj budík nezvoní jako první. Vstanu, jdu do předsíně, kde jsou telefony všech členů rodiny. Vypínám budík, budík nejstaršího syna, je 5.07. To snad ne, ještě hodinu jsem mohla spát. On se spletl, vůbec neví, že něco zvonilo, ach jo. Ale jdu si lehnout. Všichni spí, já už ne. Vstávám před šestou, v 6.02 zvoní můj budík.

Zapnu vodu na čaj a všem připravím hrnky.  Jdu si číst zprávy. Zaleju čaj a jdu si zacvičit, musím tělo probrat a mysl nachystat na náročný den.

V 6.50 do meditace vcházejí první probuzení. Berou si čaj a snídani, dávají pozor, aby mi při cestě ke stolu nestoupli na hlavu. V sedm se zvedám i já a jdu vypít čaj a nasnídat se, pak rychle koupelna, obléknout se a připravit se na první hodinu.

V 7.30 už jsem u počítače a odpovídám na první zprávy od dětí a rodičů, do toho kontroluji kurzy a materiály, které jsem si včera tak pracně nachystala. Dva se nezobrazují, tak rychle nahrát znovu…

V osm začíná první hodina – angličtina. Přihlásili se všichni, nikdo není nemocný, nikomu není špatně, ani Kačce. Uf. Very well. Slovní zásoba první lekce, první žákovská prezentace on-line, sdílení obrazovky ze strany žáka; vše jsme zvládli. Anička připravila test pro spolužáky na slovní zásobu, kterou v prezentaci vysvětlila a  použila. Pošle mi test mailem, rozešle ho spolužákům. Pak ho ohodnotí. Teď já: poslech textu – funguje, včera jsem to testovala několikrát s oběma staršími syny, ale i tak jsem měla strach.  Jo, to půjde. Musím skončit přesně, musím skončit přesně. Au. 8.50.

Za 5 minut další hodina, rychle zkontrolovat kluky, dva starší pracují ve svých pokojích, mladší mi nadšeně nese ukázat papírový domeček, který vytvořil s tátou. Má i okénka. Prima, spěchám na další hodinu.

Čeština, moje třída, přišli všichni kromě Elišky, nikomu nebere telefon: „asi zaspala, paní učitelko.“ Přejatá slova z cizích jazyků a charakteristika literární postavy. Podle plánu, práce s materiály naštěstí funguje. Nezapomenu zadat úkoly, znovu upozorňuji, že je potřeba dodržovat termín odevzdávání v GC a že účast na hodinách je povinná, jinak jsou třeba omluvenky. Tentokrát jsem taky přetáhla, ale nevadí to tolik. Přestávka je 20 minut, teda jen 10. Jdu se napít.

Nejmladší syn bude mít hodinu až v 11.45 – šel si do sklepa s tátou zahrát ping pong. Bráchové mají práci, jeden meet, druhý vypracovává úkoly. Vracím se k počítači.

Čeština:  slovo- sousloví rčení, popis postavy. Přišli všichni, jen Vašíka omlouvala maminka, má covid 19, zas se mu vrátila teplota. Zbytek třídy je v pořádku. Poprvé s nimi pracuji takto na dálku, jsou skvělí, pozorní, hrajeme si se slovy, zkoušíme hledat pojmenování jednoslovná, víceslovná, hrajeme si s metaforou a metonymií. Zadávám úkoly, vysvětluji, odpovídám. Mám radost, že jsme se viděli. Alespoň takhle přes monitor. Končím relativně včas, v 10.45.

Tak napít se nestihnu, musím si napsat všechny termíny. A poslední hodina: angličtina a znovu moje třída. Jsou tu všichni. I Eliška, zaspala. Míša a Julča si připravily prezentace. Míša skvěle zvládá technické náležitosti, báječně prezentuje. Kvíz připravila ve formulářích, nasdílím ho přes učebnu. Julče pomáhá se spuštěním prezentace brácha. Domluvili jsme se, že u prezentací by měl být mluvčí vidět. Julča je nervózní, ale skvělá. Zpětná vazba, super, pozor na gesta rukama. Teď já, past simple-continuous, present perfect: gramatika a cvičení, zadat úkol. Otázky na prezentace a test ke slovíčkům. Míša sdílí svou prezentaci, kterou pro nás připravila, aby pomohla spolužákům vyřešit formu testování. Jsem na třídu hrdá. Sice jsou v té nejtěžší formě puberty, ale teď fungují bravurně. Díky, ještě že vás mám. Končíme po 12.

Můžu si zapsat, co jsme naplánovali. Opravuji došlé úkoly z angličtiny a kulturní deníky, zapisuji známky do Bakalářů, píšu do třídní knihy, co jsme dělali a kdo chyběl, ještě připsat zadání úkolů i sem,  pro rodiče.

Oběd. Nejmladšímu skončil meet, můžu do kuchyně. „Ne, dneska ti pomáhat nebudu, mami. Víš, bylo to dost náročný.“ Vím. Dělám houbovou omáčku a noky. To nebude trvat dlouho. Prostřednímu synovi končí meet ve 12.40. Ve 12.45 obědváme. Domlouváme se na odpolední úklid. Padá na mě únava. Hrozně mě bolí hlava, beru si Respekt  a jdu si na chvilku lehnout, upadám do snu…

Co je to za rány? Kdo začal luxovat? „Vždyť jsi to chtěla!“ rozčílí se nejstarší syn. Chtěla, tak uklízíme. Každý svou část. Já se snažím srovnat si myšlenky. Uklízím v sobě po celém tom zběsilém týdnu. Co všechno mi zbývá: přípravy, kontrola testů. Poslat pozvánku na dobrovolnou třídní schůzku…Vytírám. Peru. Suším, skládám. Ne, žehlit dneska nebudu. Věci na žehlení jdou do koše.

Potkávám nešťastného prostředního syna, pláče. Musí poskládat 4 origami. To snad ne, měl to odevzdat do 14.00, je 16.02. Od pondělí to měl zadáno, odložil to, protože si s návodem nevěděl rady a nechtěl mě ani tátu otravovat… Tak skládám origami s ním. To jsou mi úkoly. Paní učitelka ještě nemá děti… Nebudu to řešit. Hotovo, origami vyfoceno a odevzdáno.

Volá mi kolegyně, že Kačka je taky pozitivní, ale bez příznaků. Říkám jí, že Vašek dneska nebyl na hodině, měl teplotu. Ach jo!

Přichází mail: týdenní výpis práce v GC prostředního syna – práce bez restů. Uf. Zpráva od kolegyně, že moje třída pracovala při hodině matematiky skvěle, mi udělala velkou radost.

Ale musím ven, beru aspoň nejmladšího a jdeme do pekárny. Cestou si koupím kytku. Dneska si ji zasloužím. Jdeme po ulici, vyhýbáme se všem. Před pekárnou je fronta, všichni mají roušky, rozestupy. Za 5 minut odcházíme s nákupem. Syn si chce sníst housku venku. Ne, na lavičce radši ne. Stojíme před kostelem, on  jí housku a posloucháme muzikanty, kteří hrají. Do parku už se mu nechce, začalo pršet.

Jdeme domů, zahrát si ping pong do sklepa. Ještě, že ho máme. Hrajeme, ale moc mi to nejde. Jsem hodně unavená. Střídá mě manžel, který dokončil své pracovní povinnosti. Jdu chystat večeři.

Dělám krémovou polévku a slaný štrůdl se zbytkem zelí. Posílám kluky  do sklepa pro jablka, budu dělat crumble (na snídani). Večeře připravena. Kluci se vracejí z ping pongu. Po večeři děláme plán na víkend. Vlastně moc neplánujeme, až na to, co bude k obědu. Kluci sklízejí ze stolu, jdou se mýt.

Nejmladší syn volá babičkám a dědečkům a má svou on-line výuku. Čte po Facetime. Dělá konferenční hovor  a pak uděluje body do sešitů. Každá dvojice má svůj záznamník a on jim tam zapisuje body. Body strhává za nepozornost. Babička ví, že při hodině nemá kouřit a ani se na to ptát a taky se nemůže koukat na televizi, ani když má vypnutý zvuk („pan učitel“  to vidí v odrazu brýlí) a strhává za to body. Myslím, že si to babičky a dědečkové užívají. Mě to baví. Sedím vedle něho a poslouchám, jak čte. I když je to večer, dělá velké pokroky. Baví mě poslouchat, jak intonuje přímou řeč, a někdy mu to vyjde úplně perfektně. „Dobrou noc,“  loučí se a jde se umýt, pak si lehá k nám do postele a já mu čtu Pražské legendy, to ho baví.

Odchází do své postele a já s mobilem usedám na gauč. Odpovídám na zprávu v Bakalářích a byla bych ráda, kdybych o víkendu vydržela nereagovat, ale předem vím, že tohle předsevzetí nedodržím. Vždyť nemám ty přípravy… Ale pro dnešek už prostě nemůžu. Naštěstí je víkend, takže na to mám dva dny. V pracovním týdnu bych se musela vybičovat a vše nachystat. Ale je pátek  a tenhle týden byl ohromně náročný. Tak dnes už nepracuji. Musím vypnout hlavu. Najít nějaké téma, které mi dovolí vypustit a pak usnout.

Čtu zprávy  a kontroluju SMS. Sestřenka mi volá, jestli si budeme povídat. Jsem hrozně unavená, bolí mě celé tělo. Dneska už ne. Manžel odchází a vrací se v pyžamu. „Jdu spát,“ oznamuje a ví, že ho budu následovat. Dneska už bych opravdu měla dát té hlavě a tělu volno.  Tenhle týden byl opravdu náročný. Pátek nebyl výjimka.

Rozhodla jsem se svůj den popsat ne proto, že bych byla grafoman, nebo neměla co dělat. Je sobota  21.07 a právě ho dopisuji. Ale chci ho popsat pro ty, kteří si myslí, že se učitelé flákají a že on-line výuka je pro ně pohoda.

Není. A to nemluvím o technické náročnosti, o tom, kolik energie musí učitel v běžném provozu investovat do učení se nových technicky náročných metod a postupů, a nemluvím o čase, v němž se  rekordně rychle  učí nové věci. Líbí se mi přirovnání jako bychom se teď učili opravovat stíhačku v letu.

Ano, můžete být na kurzech, sledovat videa, připravovat si prezentace, ale pokud nemáte technické náležitosti zaběhlé, je vše jen jako. Vše můžete dělat ve svém volnu, o prázdninách si věci studovat a zkoušet. Ale doopravdy to přijde až se žáky a ti vám, když chtějí, mohou dát pěkné počítačové kapky. A vy nevíte, co dělat, protože vše se předjímat nedá.

Pokud člověk dělá svou práci s nadšením a touhou předávat a chce být zodpovědný, přípravy a korektury dají dvakrát víc práce. Neumím a nechci hodiny kopírovat přes Ctrl+C Crtl+V. Každá třída je unikátní, každý žák má právo na poskytnutí individuální zpětné vazby. K tomu poskytuje on-line výuka velmi výhodné nástroje, ale opět za cenu obrovské časové investice a osobního nasazení učitele.

Cítím však  velkou zodpovědnost za své žáky a snažím se myslet i na jejich rodiče. Takže v on-line výuce pracuji minimálně dvakrát tolik co při běžném provozu a k tomu stoprocentně musím fungovat jako máma tří synů, kteří jsou všichni na základní škole. A taky jako manželka, dcera, snacha, kamarádka, čtenářka, která hledá materiál pro svou pedagogickou práci…

Proto prosím rodiče žáků, aby se při svých ostrých soudech pokusili vnímat i druhou stranu. A zároveň prosím své mladší i starší kolegy, kteří tuto bezprostřední rodičovskou zkušenost momentálně nemají, aby při zadávání úkolů brali ohled na skutečnost, že se v rodinách odehrávají docela náročné příběhy. Prosím tedy o hledání smysluplnosti. To je pro mne ostatně asi nejdůležitější bod veškerého vzdělávání.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za pozornost. Před ostrým soudem se pokusme podívat na problém i z druhé strany a zkusme o něm hovořit, protože tek se dá problém řešit. Ještě jednou děkuji,  všem přeji pevné zdraví, nadhled a klidnou mysl.

Autorka je učitelka českého jazyka, dramatické výchovy, angličtiny  momentálně na druhém stupni základní školy.