Všichni víme, že se něco změnilo

Noc před důležitým referendem o členství Spojeného království v EU se na jihovýchodě Anglie doslova protrhla mračna. V Londýně se začalo blýskat a hromy otřásaly okenními tabulemi. Spustil se pověstný anglický déšť. Kapky padaly z nebe jako o závod a ze silnice před naším domem se stala tekoucí řeka.

Ráno byly důsledky řádění britského počasí znát. Nejvíce na to doplatila hromadná doprava. Hlavně vlaky, kterými jezdím každé ráno do práce. Na stanici nemělo smysl se ptát, kdy pojede další souprava - nebo jestli vůbec nějaka pojede. Paní v okénku jen smutně pokývala hlavou a řekla ten den snad už po sté „I’m sorry“. Lidé zachovávali stoický klid, nikdo nekřičel, nikdo se nerozčiloval. Stáli a čekali. Snad jen podle jejich úšklebků a tónu v hlase bylo jasné, že s touto situací rozhodně spokojeni nejsou.

Do práce jsem přišla pozdě. Ostatně nebyla jsem ten den jediná. Hovory v práci se už točily pouze a jen kolem referenda. Lidé přicházeli s nálepkami na klopách hlásajících „I’m in“ a stěžovali si na zaplavené volební místnosti. Dokonce se mě jeden Angličan snažil přesvědčit, abych šla volit. Vysvětlila jsem, že nemohu. Bydlím a pracuji v Británii pouze čtyři roky, a i když jsem za Angličana provdaná, neopravňuje mě to zatím ani k britskému občanství, ani k této historické volbě. Posmutněl, ale hned mi radostně sdělil, že volil pro setrvání.

Referendum pro mě i přesto znamenalo hodně. Velmi živě si vzpomínám na červen 2003, kdy jsem hlasovala pro připojení České republiky k EU. Bylo mi čerstvě osmnáct a byla to moje první politická volba. EU mi spoustu věcí v životě usnadnila, takže zde nemohu vystupovat zcela nezaujatě. Studovala jsem díky její podpoře v zahraničí, a když jsem potkala budoucího manžela, nebyl žádný problém se za ním nastěhovat do Londýna. I když jsme ze začátku neměli moc peněz, nehrozila nám víza a práci jsem našla hned.

Bohužel se zdá, že v myslích mnoha britských lidí je EU ztělesněním všeho špatného, co se jim kdy stalo.

Snažila jsem se tedy za EU orodovat . Podařilo se mi přesvědčit několik lidí, aby k referendu vůbec šli. Někteří ztráceli víru, že jejich hlas má cenu, jiní prostě v EU nevěřili a viděli v ní nadbytečnou instituci. Nač EU, když máme NATO, OBSE a další instituce? Některé argumenty o suverenitě a o tom, že EU není to, co bývala, jsou opodstatněné. Bohužel se však zdá, že v myslích mnoha britských lidí je EU ztělesněním všeho špatného, co se jim kdy stalo. EU se viní, a často neprávem, ze všeho - včetně neefektivního britského zdravotnictví a vysokých cen nemovitostí. Dlouho také někteří ztotožňovali EU s Radou Evropy, hlavně kvůli skandálům souvisejícím s lidskými právy.

Cestou z práce jsem ještě potkávala skupinky z obou táborů, míjela okna polepená plakáty Vote Leave! Volební místnosti se pomalu zavíraly. Osud Británie byl zpečetěn. Poslední předvolební odhady se stavěly na stranu pro setrvání v EU. Ráno ale následovalo pro ty, kteří v tento výsledek doufali, těžké probuzení. Většina lidí volila pro odchod.

Věřím, že se všechny zúčastněné strany budou snažit udělat, co bude v jejich silách, aby se vyhnuly krizi. Nemyslím si, že dopad na Británii bude tak tvrdý, jak někteří zastánci setrvání vyhrožovali. Země však zůstává rozdělená. Každý s napětím čeká, co bude následovat. Život se ovšem vrátil do normálních kolejí. Vlaky už jezdí pravidelně. Kolegové se jako vždy usmívají a vtipkují, ale všichni víme, že se něco změnilo. Něco, co může mít potenciál změnit Evropu. Je na nás všech, zda to bude k lepšímu, či horšímu. Den po referendu bylo jasno. I na obloze. Déšť ustal v ranních hodinách.