Mám za sebou poslední noc, kdy jsem v životě sama za sebe. Za chvíli budu matkou a už nikdy nebude jen já. Už navždy to bude já a moje dítě – my. „Porod“ je naplánovaný mezi desátou a jedenáctou. Den tady na rizikovém oddělní začíná v šest – pacientky si přece musí změřit teplotu. Pak už je spánku nadobro konec, protože neustále někdo přichází a zase odchází z pokoje do pokoje: vynést odpadky, umýt koupelnu, přinést čaj, přinést snídani. Ale já celou noc stejně skoro nespala.
Je mi tak nějak smutno. Těším se. Těším se na ni. Jak bude vypadat, jaké bude mít oči? Zároveň se ale neumím „přepnout“ na to, že už ji musím pustit na svět. Prakticky 39 týdnů jsem se snažila navzdory všemu a všem ji v sobě udržet. A každičký den jsem prosila o to, abychom ustály ještě jeden a pak další a další. Vnitřně jsem byla připravená na to, že své dítě nenechám ze svého těla odejít dřív, než bude dostatečně zralé, i když prognózy donošení plodu nebyly alespoň v prvních dvou třetinách těhotenství příznivé.
A dnes už to skončí a začne něco nového. Kolem deváté hodiny přišel na oddělení rizikového těhotenství můj partner. Bude u porodu, respektive u té operace. Budu totiž v lokální anestezii, v tomto případě partneři smějí na operační sál. Závěr toho čekání na „porod“ tak pro mě byl mnohem příjemnější. Věděla jsem, že jsme v tom spolu. Moc jsme tohoto nenamluvili. Já se snažila především koncentrovat. Ještě nikdy jsem nebyla na žádné operaci. Vlastně je to milosrdné. Vůbec nevím, co mě čeká. Ale vůbec se mi do toho nechce. Evidentně ještě není ten správný čas. Ani já, ani naše dcera jsme ještě k tomu oddělení nedospěly. Je to divná představa. Někdo rozhodl, že právě dnes se to stane. Navzdory přírodě, mému tělu i dceřině životu. Tyhle úvahy mi běhaly hlavou vlastně celé těhotenství. Bylo pro mě důležité porodit ji přirozenou cestou. Komplikace tomu nepřály. Co když se ale jedná jen o pohodlí lékařů, aby nemuseli řešit případné problémy při spontánním porodu…
Před jedenáctou si pro mě přijedou. Je čas. Partner mě doprovází k výtahu a pak ho posílají jinou cestou. Sejdeme se až na sále. Je tam zima, ale personál je moc milý a celé se to vlastně nese v pozitivním duchu. Ten tlak je divný. Někdo mi z břicha vyndává mé dítě. Necítím bolest, ale vnímám různé tahy a tlaky. Břicho se houpe ze strany na stranu. V 11:18 jsme ji poprvé uviděli. Nádherná drobounká holčička. Jen tak trošku zapískala, ale velké hluboké oči měla otevřené. „Ta je malinká,“ vyhekla jsem. Jen co mi ji ukázali, už ji zase nesli pryč, do tepla. Přinesli mi ji ještě jednou zabalenou v zavinovačce a položili mi ji na hrudník. Měla jsem volnou jen jednu ruku, takže ji musel přidržovat partner. Dopřáli nám asi pět minut společného rodinného štěstí. Pak už ji odnesli na novorozenecké oddělení. Já pojedu na JIP a tam mi ji co tři hodiny budou vozit na kojení.
Jako by se nám lusknutím prstů změnil svět. Máme tu malou opičku, která je naprosto dokonalá. Marně se snažím zastavit salvu výčitek, že jsem ji nedokázala porodit přirozeně, že měla spoustu nepohodlí, že musela na svět dřív, než by bývala chtěla, že jsem nemohla být s ní bezprostředně po jejím příchodu na svět… Tak moc mi bylo všechno líto, až jsem pro samé výčitky nedovolila, aby se dostavilo to bezmezné štěstí, o kterém se v souvislosti s porodem pořád mluví. Nedokázala jsem ji přijmout. Nedokázala jsem jí být oporou v prvních hodinách. Nedokázala jsem jí vytvořit pocit bezpečí. Téměř celé šestinedělí jsem pracovala na tom, abych si odpustila, abychom se opět propojily a byly zase jako jedno tělo a duše. Konečně se to prolomilo. Konečně to přišlo. Miluju ji.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
