V 6.30 zvoní budík, vstáváme tiše, abychom Báru nevzbudili, rychle vaříme a pojídáme horskou kaši. Jsme v sedle Jedlovec, uprostřed liduprázdných a rozlehlých Volovských vrchů na Slovensku. Bára se nakonec budí – možná ji vzbudila její „nadílka“ v pleně, nebo prostě to, že zůstala ve stanu sama. Snídani dostává i ona, my střídavě balíme.
Spolunocležnice, která k nám do sedla dorazila včera večer, jde sama pěšky z nejvýchodnějšího bodu Slovenska. Spala jen tak pod širákem a je už dávno pryč, odešla ještě před východem slunce.
Pokračujeme lesem po hřebenovce. Za necelou hodinu docházíme k prameni, kde můžeme přeprat všechny počurané a pokakané pleny, které neseme od včerejšího odpoledne.
Již desátý den ve vedru šlapeme bez přerušení z Dukelského průsmyku na východě Slovenska po dálkové turistické trase Cesta hrdinů SNP. Na rozdíl od ostatních nesu navíc na břichu v nosítku desetiměsíční dceru a k tomu na zádech batoh, druhý batoh nese Janča. Kromě svých věcí máme příkrmy a vybavení pro miminko, mimo jiné zásobu dvaceti plen, které průběžně pereme a za chůze sušíme.
Za dvě a půl hodiny docházíme na kraj Štosu, malých léčebných lázní. Žádný minerální pramen tu není, tak si alespoň dáme lázeňské oplatky. Zatímco my odpočíváme, Bára trochu „pracuje“ a „povídá si“. Leze po trávě hned vedle pódia, kde se právě cvičí pilates. Snad nikomu nevadila trocha jejího halekání. Dostane i svačinku a čistou plenu.
Pohodlně pokračujeme převáženě lesem, Bára mezitím v nosítku usnula. Před Skorušinou je u lovecké chatky pod cestou vydatný pramen. Je tu skvělé posezení a travička, doplňujeme vodu, pereme pleny a Bára tak má čas zase chvíli „pracovat“.
U vrcholu Osadník se cesta změnila na pěšinu a zelený les na les šedý. Devadesát procent smrků je uschlých a popadaných, všude kolem jsou „holoruby“. Svačíme v borůvčí na louce, Bára si opět leze po zemi a ochutnává borůvky. Zničehonic se rozprší, rychle dáváme Báře čistou plenu, oblékáme se a pokračujeme za mírného deště. Deštník, který sloužil většinu času jako slunečník, konečně plní svůj účel. Za čtvrt hodiny přestává pršet.
Následuje výstup na odlesněný vrchol Pipitka, turistická značka skoro není, ale daří se nám sledovat pěšinku. Pod vrcholem se stáčíme k myslivecké chatce. Hurá! Je tu slíbený pramen, pitnou vodu už skoro nemáme. Chatka je obydlená, ale nájemci nám dovolují postavit si stan hned vedle chaty. Skvělé, nemusíme po dnešních dvaceti čtyřech kilometrech pokračovat dál. Za celý den jsme v protisměru nikoho nepotkali a kolem nás prošlo pouze pět turistů.
Po dešti je od chaty krásný výhled na okolní hory, doposud nejlepší na celé cestě. Koukáme na Slanské vrchy, do Maďarska, na Volovské vrchy.
Místní chatař nabízí Báře nocleh pod střechou, nebo alespoň sušení věcí či horkou koupel ve velkém hrnci. S díky odmítáme. Lidé jsou na nás v horách hodní, pravidelně se ptají, zda něco nepotřebujeme.
Před odjezdem jsem hledal nějaké informace, jak kdo putoval s miminkem a stanem po horách, ale překvapivě jsem nic nenašel. Ani jsme nikoho podobného nepotkali a o nikom takovém neslyšeli. Těší nás, že Báře pobyt venku prospívá a naučí se nové činnosti, ke kterým se doma nedostane.
V prameni pereme použité pleny a myjeme se. Je příjemné, že dnes nepůjdeme spát zpocení. Sbíráme borůvky do ranní snídaně, všude je jich spousta. Báru zaujala prudká cestička vzhůru, umně leze nahoru a pod kontrolou i dolů. Před devátou hodinou je tma, to už nakojená Bára spí a za chvíli i my. Ještě nás čeká necelý týden putování po cestě SNP, chceme dojít až do Nízkých Tater.
Autor je milovník hor a vedoucí ekologické poradny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
