Ruce připravené – pomáhání v Hruškách očima dětí

Připravujeme letní táboření pro děti od devíti do čtrnácti let. Letošní téma bylo Já a Drak. Když na sv. Jána proletělo jihem Moravy tornádo, začal v nás dozrávat nápad. Dlouhodobě vedeme naše děti a jejich kamarády-vrstevníky k dovednosti „oči otevřené, ruce připravené“, a zde nešlo nereagovat.  Napsali jsme na krizový štáb Jihomoravského kraje a sedmi starostům postižených obcí. Ozval se nám starosta Hodonína, z Facebooku přišla bořetická motorkářská poptávka na mazání večeřových baget pro dobrovolníky a z Hrušek dorazila nabídka bezpečného sběru odpadků na přilehlém poli. Následující řádky jsou postřehy převážně dětí – účastnic a účastníků tábora, dobrovolnic a dobrovolníků. V Respektu 29/2021 pak v rubrice Jeden den najdete související text Ruce připravené.

„Na začátku vesnice mi to přišlo v pořádku, ale jak jsme šli víc dopředu, tak mi bylo líto těch lidí, kteří přišli o dům. Jsem ráda, že jsem to mohla vidět a pomoct jim s úklidem obce. Držím palce:)!“ Emma z Palkovic, 11 let

„Jeli jsme autobusem do Hrušek. Bylo tam plno věcí, které si lidé, když o něco přišli, mohli vzít. Paní nás zavedla na pole, kde jsme uklízeli odpadky. Myslím si, že lidé, kteří tam bydlí, nemají čas na uklízení veřejného pole, protože mají hodně práce s uklízením svého domu, takže si myslím, že jsme jim trošku pomohli. Všichni lidé tam uklízeli.“ Monika z Biskoupek, 11 let

„Bylo mi líto těch lidí, protože jedna rodina nemá ani zdi. Podle mě i malou pomocí jsme pomohli, dost na náš věk. Na polích tam je hodně kilo odpadků.“ Verunka z Prštic, 8 let

„Dojeli jsme na náměstí a věž kostela byla dole. Rakousko prý pomohlo tím, že vedle kostela byla přistavena maringotka, ve které byly Madony a oltář. Byli jsme poslaní na vysbírání odpadků z pole, které bylo až za vesnicí. Všude chodili hasiči, vojáci a policie. Sbírali jsme na poli, aby pak lidi mohli orat a sklízet, potom jsme vyčistili ještě jednu předzahrádku.“ Lada z Ivančic, 13 let

„Pak sme si šli dát oběd za hasičema. A pak sme šli dál uklízet.“ Kuba z Rybníků, 9 let

„Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do jedné z vesnic, kde lidé přišli o své domovy, byl jsem doopravdy překvapený, co se tam vlastně stalo. Hned jak jsme přijeli, ještě nešlo nic vidět a bylo tam jenom centrum, kde si lidé mohli brát věci, které potřebovali. Ale jak jsme šli dál, už to pomalu začínalo: rozbitá okna, poházené kachličky, všude bylo zaprášeno. Pak jsme došli na křižovatku a už jsme to viděli: stromy v parku nikde, to stejné i u vinohradů a polí. Nikde ani žádní ptáci, byl to opravdu divný pocit, na který jen tak nezapomenu. Přišli k nám pan policajt s moc hodnou paní, kteří nám dali vodu a aji nějakou tu čokoládu. Šli jsme konečně pomáhat, nejdřív jsme šli na pole, kde bylo spoustu odpadků a začali jsme sbírat. Pak jsme se přesunuli ke garážím a ve stínu jsme počkali chvilku do oběda. Vařily dvě rodinky, jedni v polní vojenské kuchyni, a druzí měli takovou malou maringotku. Byla hrášková polévka a nějaké maso s omáčkou a těstovinami. Všichni tam byli moc fajn a opravdu mi jich bylo líto. Potom si nás vzala zase ta hodná paní a povídala nám podrobně, co se stalo. Začala tím, jak jsou lidé vystresovaní. Protože kontrola pro bourání domů jim jeden den řekne, že je to v pohodě a pak se třeba malinko pohne stěna a oni ten dům nechají zbořit. Pak jsme šli a potkali moc milou paní, která nás vzala k sobě na dvůr, dala nám vodu a ukázala nám, kde bychom ještě mohli sbírat. Ale protože bylo asi milion stupňů, zůstali jsme ve stínu. Potom si pro nás přijel autobus a my se jeli koupat. Moc bych chtěl poděkovat všem, co se o nás tam tak pěkně starali a doufám, že se k vám ještě vrátím s pomocnou rukou.“ Pavel z Moravského Krumlova

„Hrušky 14 dní po tornádu. Cesta autobusem, očekávání, nervozita. A jsme zde – policisté, hasiči, vojáci. Náklaďáky, traktory, bagry. Suť, trosky, zbytky domů beze střech, torza zdí, kříže na domech určených k demolici. Rozmetané věci, plasty, hračky, oblečení.

Slunce, slunce a slunce. A žádný stín. Žádný. Nemá ho totiž, co poskytnout. Na zemi leží třešně, ale nejsou tu stromy, na kterých vyrostly. Schody do nebe, místo do domu. Zbytek fasády, která je doslova prošpikovaná kusy železa a všeho možného, co se zkázonosně přiřítilo vzduchem. Obří svoz sutin, které ještě před čtrnácti dny byly domy plné nábytku, vybavení, života a radosti. Plné lidí. Dnes žádné děti, žádný smích a dovádění. Někdy si říkáme: „Panebože, ať už ty děti tak neřvou,“ ale bez tohoto křiku je tady tak úzko. Unavení lidé, přesto neustále pracující. Lopaty, kýble, kolečka. Všichni v pracovním, ale místní od dobrovolníků poznáte snadno. Mají v očích slzy. Vyčerpaní, smutní uvnitř.

Paní Kamila nás provádí a vypráví příběhy. O strachu, únavě a beznaději. Příběhy deseti minut obrácení života naruby. Sounáležitost, solidarita. Pomoc od druhých i navzájem. Dobrovolníci vaří dobrovolníkům. Svačiny, obědy, voda, nápoje. Rychle se najíst a zase do práce. Do nekonečné práce. Do nekončící práce. Teď jsou hrdiny řemeslníci – tesaři, pokrývači, zedníci. Řidiči náklaďáků, bagrů, jeřábů. Teď je třeba opravdové ruce, které umí vzít za práci. Mnoho rukou. A ještě dlouho budou potřeba.

Ano, drobné ručky našich šestnácti dětí v této zkáze vysbíraly jen pár odpadků. Ale já věřím, že to, že u toho byly, v nich zanechalo pocit, že je samozřejmost přijet pomoct i úplně neznámým lidem, kteří to potřebují. Věřím, že až tyto děti vyrostou, jejich velké dospělé ruce budou připravené vyrazit a udělat spoustu práce.“ Pavlína Zimmermannová z Ivančic, 47 let