0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě30. 11. 20165 minut

Na návštěvě v Zátarí

Michaela Stachová
Autor: Archiv autorky

Budí mě muezzini, jejichž zpívání modliteb se z reproduktorů ozývá tak hlasitě, až sebou trhnu. Ale ještě není čas vstávat, ještě mám asi dvě hodiny, než zazvoní budík, sejdu dolů na snídani a vydám se do uprchlického tábora Zátarí v severním Jordánsku, asi hodinu a půl cesty autem od hlavního města Ammánu, kde bydlíme. Jsme tu s kolegyní na pravidelné monitorovací návštěvě, protože diakonie, kde obě pracujeme, podporuje v táboře rekvalifikační kurzy pro dospělé a kroužky pro děti. Je tedy třeba jet se podívat, jak práce v táboře pokračuje, zkontrolovat účty, naplánovat příští rok a taky pořídit co nejvíc fotek a videí z tábora, abychom pak mohli podat svědectví o tom, jak to v takovém uprchlickém táboře vypadá a jak se tam žije. A to je přesně můj úkol.

Balím si proto velkou tašku s fotoaparátem, několika objektivy, mikrofonem, diktafonem a dalšími technickými vychytávkami, aby mi nic neuniklo. S touhle výbavou pak nasedáme do taxíku a jedeme do ammánské kanceláře LWF, naší místní partnerské organizace. Kvůli tradiční husté dopravě přijíždíme pozdě, pozdravíme se rychle s kolegy a nasedáme do auta společně s Mohamedem, který má na starost práci přímo v táboře Zátarí, a který bude naším průvodcem. V autě probíráme aktuální náladu v táboře, ptáme na novinky a změny od minulé návštěvy.

Reklama

Těsně před výjezdem z města Mohamed zastavuje u jednoho bistra a zve nás na snídani. Nejsme z toho s kolegyní moc nadšené, protože už jsme snídaly a hlavně chceme strávit co nejdelší čas v táboře, ale Mohamed říká, že tady se zastavit prostě musí. Jdeme proto za ním a vidíme hodně cizinců. Mohamed nám vysvětluje, že tohle bistro je oblíbené u místních humanitárních pracovníků, kteří se tu ráno scházejí na snídani. Rozhlédnu se a opravdu vidím mladou ženu ve vestě World Food Programme. Vyměníme si chápavé úsměvy, ukořistíme malou pizzu, které tu čerstvě pečou, a míříme zpátky k autu. Mohamed pochopil, že nechceme ztrácet čas. Dál cesta pokračuje pouští, z okénka auta vidíme jen kozy, velbloudy nebo také pochodující skupinu vojáků, kteří prý trénují.

Přijíždíme k bráně, ukazujeme naše povolení pro vstup do tábora a vstupujeme dovnitř. Hned u vchodu nás vítá obrovská cedule s vlajkami všech států, které provoz tábora podporují, a s poděkováním. Česká vlajka tu má čestné místo. Míříme rovnou do Peace Oasis – místa, kde kurzy probíhají a kde má také LWF malou kancelář. Přijíždíme v době, kdy probíhají kurzy šití pro ženy a také kurzy počítačových dovedností.

Vcházíme do karavanu, který slouží jako učebna. Šicí stroje jedou na plné obrátky, ženy si povídají a smějí se. Kolegyně Petra se chvíli baví s trenérkou kurzu, já mezitím fotím pracující ženy a natáčím krátká videa. Jednu účastnici kurzu, mladou ženu Alad, si pak bereme do kanceláře LWF, abychom se jí zeptali, co se jí na kurzu líbí, co by naopak zlepšila a co by navrhovala jako další kurzy. Zpětná vazba je pro nás důležitá. Chceme lidem v táboře nabídnout to, co opravdu potřebují.

„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci…“

V rámci rozhovoru se Alad ptáme také na její příběh, jak se do tábora dostala, co dělala předtím, jaké má plány, co je v táboře nejhorší. Alad je 21 let, do tábora přišla s matkou a dvěma bratry a před příchodem do tábora chodila do školy. Byla ve třetím ročníku a chtěla se stát právničkou. Školu nemohla dokončit, protože na začátku fungování tábora tu nebylo možné studovat střední školu. Teď už to sice v omezené míře možné je, ale Alad vynechala tři roky studia, což tady znamená, že už nemůže dál studovat. Kurzy jsou tedy její jediná náplň dlouhého dne. Když se ptáme, co je v táboře nejhorší, Alad chvíli váhá a pak říká: „Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci…“

Podívám se na kolegyni a vidím, že má stejně jako já zamlžené oči. Věděly jsme, že v táboře téměř není práce a zaplnit nějak spoustu volného času mezi karavany v poušti je velmi těžké. Přesto na nás její slova hodně zapůsobila. Možná proto, že si samy nedokážeme představit, jaké to je, když musíte předstírat, že jste zaneprázdnění, abyste si udrželi zdravý rozum.

Podobně probíhá celý den až do 16.00, kdy musejí návštěvy tábor opustit. Nasedáme zase s Mohamedem do auta a vydáváme se na cestu zpět do Ammánu. Oproti té ranní je ale zpáteční cesta mnohem tišší. Já přemýšlím o Alad, kolegové možná o jiném silném příběhu, který jsme dnes slyšeli. Okolo půl šesté nám Mohamed zastavuje před hotelem. Dáváme si hned večeři, protože jsme v táboře nestihli oběd. Po večeři jdu zpracovávat fotky a videa, která jsem dnes pořídila. Hlavou se mi honí všechna jména a přemýšlím, jak bych se zachovala já, kdyby se mi stalo to samé. Do některých situací se ale nedá vžít, zdají se tak neuvěřitelné a vzdálené, že si to nedokážeme ani představit. A těchto situací je Zátarí plné. Tak zase zítra.

Autorka pracuje v Diakonii ČCE – Středisku humanitární a rozvojové spolupráce.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].