Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Je kolem osmé. V Praze by bylo půl šesté. To znamená, že za posledních 24 hodin jsme se dostali z pražských 177 metrů nad mořem až na krásných 3800 tady v Íránu. Nikoho tedy nepřekvapí, že po tak rychlé změně tlaků neudržím v žaludku ani lžičku bulguru. A taky mi děsně třeští hlava!

Krom toho je ale krásně. Hluboko pod námi se rozprostírá úpatí hory Damávand, vyhaslé sopky, jejíž úbočí se jako kořeny zavrtávají do okolních skal pohoří Alborz. Teherán je asi sedmdesát kilometrů daleko, ale ve dne není vidět – a to je co říct u patnáctimilionového města. Noc je ale jiná! Noc je tu mrazivá a to obrovské město svítí na obzoru za obrysy okolních hor.

Než jsem odjel, nikdo moc nechápal, proč jedu zrovna do Íránu. Po návratu to nepochopení trvá, ale ještě větší údiv vzbuzuje, že jsem tam jel za přírodou – i když jsem v ní strávil sotva týden a pak splnil všechny povinné „highlity“, jako Shiraz, Isfahán a Persepolis. Obvykle slýchám něco jako: „Vždyť to je celý poušť, ne?“ Takže na pravou míru – není. Pouští tu mají sice hodně, ale v horách na severu, od nějakých 2000 m n. m. je zeleno. Roste tu tráva nebo třeba vlčí mák.

A navíc: hlavní jsou lidi! Ty člověk najde i tady v horách. Možná lépe říct, že především tady. Náš první den zde potvrdil, že horalové si pomáhají. Pravda je ale taková, že v Íránu si pomáhají úplně všichni, a cizincům pomáhají dvojnásob. Jen za poslední výškový kilometr naše pětičlenná výprava dostala darem pytlík kešu, fíky a jeden červený meloun (doteď se zarážím nad absurditou toho daru). Na oplátku jsme rozdali pytlík sušeného masa a zhruba deset selfíček rozjařeným mísťňákům. Všichni se ptali, jak se nám v Íránu líbí a s ohledem na počet lidí  šlo zřejmě o největší překážku, kterou nám hora vložila do cesty.

Druhou překážkou pak byla našincova ostýchavost. Nevěděl jsem, jak opatrně, aniž bych někoho urazil, vysvětlit, že do Íránu je možné cestovat jen dokud je člověk  mladý a odolný. Štěstí, že jsem to vysvětlit neuměl, protože to je kec. Jen bych je urazil. Kec, kec, jen moje hloupá představa před cestou. Írán je vhodný kdykoli a pro kohokoli. Teď to vím. A začal jsem to tušit už po prvním dni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].